Slovo k povzbuzení na neděli 4. června 2023, na Slavnost Nejsvětější Trojice – A

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli, první po Letnicích, máme další slavnost, Nejsvětější Trojice. Že tomu tak rok co rok je, má svůj důvod: Po Adventu čekajícím, že Otec pošle Mesiáše, po Vánocích, svátcích jeho narození, po první části liturgického mezidobí Kristova veřejného působení, po Velikonocích a slavnosti Seslání Ducha Svatého si dnes připomínáme celou Boží Trojici, specifikum křesťanského vnímání Boha, Boha jako takového, «tajemství jeho vnitřního života», jak zaznívá v mešních modlitbách.

Víra v Boží Trojjedinost vychází ze základního sebe zjevení Boha, že více než cokoli jiného je Láska. Že Bůh je Láskou sám v sobě, která je vzájemným dáváním se a přijímáním osob Nejsvětější Trojice: Otec miluje Syna a vše mu dává, Syn zase miluje Otce a vše mu vrací a Duch Svatý je Láskou mezi oběma a z obou vychází.

Tak se Bůh zjevil a dal, nejen poznat. V plnosti v Novém Zákoně, odkud máme víru v Boha jako Trojici: Otec dává z lásky Syna, Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha Svatého. V náznacích a zahaleně Boží Trojici však můžeme číst již v Zákoně Starém, kdy Bůh se dává poznat skrze své Slovo (tedy Syna), jímž tvoří, a svou Moudrost (Ducha Svatého), kterou vše naplňuje a dává život. A ve stopách již v celém stvoření, které má svůj počátek, průběh a cíl, výšku, šířku a hloubku či látku, tvar a velikost, v lidské duši mající tři mohutnosti: poznání, volbu a vztah.

Vestigia Trinitatis, „stopy Trojice“ byly již od raného křesťanství souhrnně nazývány tyto náznaky a odrazy Boží Trojjedinosti ve veškerém bytí či starozákonních dějinách. S tím, že duše člověka je pro svou (aspoň člověkem vnímanou) jedinečnost přímo jejím „obrazem“, imago Trinitatis.

A je dobré si tyto stopy aspoň občas připomenout. A kdy jindy je k tomu příhodnější chvíle, než na dnešní svátek. Třeba i jako povzbuzení, že křesťanská víra v Trojici Boží není jen pouhou spekulací a biblickou formulací, když se Bůh odráží v celém „3D“ světě jakož i v našem vlastním srdci. A tím pádem jako povzbuzení, že svět je principielně dobrý, a to i navzdory tolikeré bolesti v něm přítomné, je-li stvořen Bohem, který je láskou. Nejen trojjedinost Boha a potažmo trojičnost všeho ale i podstatná dobrota celého stvořeného světa je přeci vlastní biblickému zjevení. Že nejsou dva stejně silné protichůdné principy, láska a nenávist, filia kai neikos, dobro a zlo, světlo a tma, den a noc, jing a jang. Ale že láska a dobro jsou nakonec silnější, skutečně existující, věčné, jsou-li Boží. A to i tehdy, zdá-li se, že v čase na čas prohrávají, jako tomu bylo i na kříži Božího Syna.

A tak možná – s pohledem na skutečnost stop Boží Trojice a Lásky – stojí za to se dnes pokorně zamyslet i nad tím, jak je to s naší stopou, kterou se odrážíme do světa, kterou v něm zanecháváme. Jsme-li totiž jako lidé stvořeni k Božímu obrazu a podobě, k obrazu a podobě Boží Trojice, měli bychom po sobě zanechávat stopu aspoň nějak Bohu podobnou, Boží lásku odrážející, máme-li navíc kráčet životem přímo v Kristových šlépějích, jak čteme v Prvním listě Petrově. Ptejme se proto na kvalitu a druh stopy svých myšlenek, slov a činů, svých poznání, rozhodnutí a vztahů.

Stopa je krásná, velmi pochopitelná a dnes navíc hojně užívaná a známá metafora vlivu člověka na svět, ve kterém žije, na prostředí, do kterého byl vržen, a hlavně na lidi, kteří ho spolu s ním sdílejí. Hovoří se často o naší stopě enviromentální (mající vliv na životní prostředí), o stopě, již po sobě zanecháváme v elektronickém světě, na internetu, o stopě mediální, v tom či onom oboru anebo oblasti lidské činnosti, o stopě v srdcích druhých lidí, v jejich psychice, ve vztazích. A tak dále a tak dále. Prostě mluví se o stopách veškerého našeho jednání, všech našich myšlenek, slov a činů, o stopách celého způsobu života. A že to nejsou vždy jen stopy dobré, ale často i stopy zlé, stopy pomáhající ale i ničící, je nám všem asi jasné.

Slavnost Nejsvětější Trojice nám připomíná, že i na naší stopě záleží a že by měla být co nejvíce dobrá, co nejvíce «v Kristových šlépějích».

Už například ve starozákonní mudroslovné knize Sirachovcově čteme tento podivuhodný aforismus: «Někteří lidé nezanechali památku po sobě a zmizeli, jako by nežili, byli, jako by se nenarodili, a tak i jejich děti po nich. Ale naši otcové jsou proslavení muži, a na jejich spravedlnost se nezapomene». Přičemž «žádná stopa» může znamenat jak nečinnost, nicnedělání, nevykonání dobra, které člověk vykonat měl, tak zlé jednání, ničení, jež člověk učinit neměl, protože něco takového se ve starozákonním archaickém chápání blíží nicotě, chaosu, «žádné stopě», vymizení z paměti Boha i lidí. Zatímco stopa spravedlnosti je požehnáním pro potomstvo, zůstává, a to dokonce navěky.

Člověk, stvořený k obrazu a podobě Boží Trojice, je prostě ustrojen tak a předurčen k tomu, aby konal dobro, aby miloval, aby co nejvíce lásky bylo jeho stopou, kterou po sobě ve světě zanechá. Starý Zákon to nazýval spravedlností, Nový už přímo volá k lásce, která dává, která se rozdává a prospívá lidem a světu, po vzoru Kristově.

Člověk není povolán a předurčen k tomu, aby jeho stopa byla zlá. Tak nakonec přeci nemůže být šťastný ani on sám, ani zde, ani na věčnosti. A nemůže být šťastné ani jeho okolí, ani příroda kolem něj. Člověk je povolán k větší stopě než ke stopě «žádné» (byť i to – například v enviromentálním smyslu – někdy nemusí být až tak málo). Je povolán ke stopě aktivní, nejkrásnější, nejbožštější, aby opravdu miloval a aby skutečná a prospívající láska byla jeho největší stopou ve světě, do něhož je vržen, a ve vztazích, v nichž žije, pohybuje se a je.

Milé sestry, milí bratří, ano, je to stále totéž poselství milovat, mít rád Boha, lidi a svět: «Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný». Nemůže být ani jiné, nic není opakování více hodné. Ale právě myšlenka, metafora stop nás chce znovu povzbudit, abychom toto poslání vzali za své, abychom u každého svého činu zatoužili, aby zanechal v lidech kolem nás a v našem mikrosvětě dobrou stopu, stopu aspoň nepatrně Boží, stopu laskavou, stopu Trojice.

Ještě více než o nějakou „3D“ strukturu jde tedy o lásku, na které přežitelnost dobroty světa stojí. Samozřejmě, podstatně na lásce Boží. Ale co do našeho světa nějak i na té naší. A proto: «Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha (ať je) s Vámi (s námi) se všemi».

A vnímáme-li sebekriticky, že v našem životě je již dost nebo již až příliš stop, ba ťápot špatných, ostatně i spravedlivý sedmkrát za den hřeší, tak znovu vězme, že je to – slovy Petrovými – zase jen láska, «která přikryje množství hříchů».

Na vykročení lepší novou cestou v Kristových šlépějích, i kdyby již co do času života měla být sebekratší, nikdy není pozdě, s Boží milostí…

stáhnout pdf