Slovo k povzbuzení na neděli 4. prosince 2022, na Druhou neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi rok co rok stojí postava svatého Jana Křtitele. Jeho titul je Předchůdce Páně, připravující mu cestu: Učinil tak jedinečně před dvěma tisíci lety na začátku Ježíšova veřejného působení a činí tak stále do našich srdcí a životů, tajemně, duchovně a skutečně zároveň. Jan připravil Pánu cestu jednou a připravuje ji biblickým svědectvím i nadále, aby se i v našem životě uskutečňovala a naplňovala krásná prorocká mesiánská zaslíbení, aby se celý svět a každý člověk znovu mohl dočkat Božího příchodu.

Starozákonní zaslíbení Mesiáše. Proto jim také po celý advent – o nedělích i všedních dnech – v prvním čtení nasloucháme, zaslíbením příchodu a působení Mesiáše, především z pera proroka Izaiáše. On ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce. Ne nadarmo byl už starými církevními otci nazván „evangelistou“ Starého Zákona.

Zkusme dnes proto zaměřit svou pozornost právě na první čtení (ostatně jsme je při mši svaté slyšeli již v úterý uplynulého týdne)…

Jak známo, kniha proroka Izaiáše má tři části. První z nich je autorem historický Izaiáš žijící v polovině 8. století před Kristem, druhé a třetí části jsou autory neznámí proroci prorokující pod Izaiášovým jménem na počátku a v průběhu babylónského vyhnanství o více než sto padesát let později.

Dnešní úryvek je ze začátku 11. kapitoly. Je tedy z první části knihy, ale dle biblistů je zrovna toto mesiánské proroctví mladší, na své místo bylo teprve později vsunuto. Patrně pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem až takzvaného Třetího Izaiáše.

V každém případě již v rámci židovského očekávání příchodu Mesiáše bylo dnešní proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Bylo přímo jedním ze zdrojů mesiánského očekávání, které se stalo živým zejména od 2. století před Kristem, po krachu makabejských válek za náboženskou svobodu. Zaslibuje, že Mesiáš vzejde «z pahýlu Jese», tedy z (již tehdy nevládnoucího) potomstva a rodu Davidova, neboť Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Zaslibuje, že «na něm (myšleno na Mesiášovi) spočine duch Hospodinův», a proto že bude Božím pomazaným, skutečným Mesiášem („pomazaný“ se hebrejsky řekne Mašíjah, řecky Christos), od Boha poslaným. «Podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder» zase naznačuje, že konečně přinese na zem tak kýženou spravedlnost, že způsobí, že ona konečně zavládne mezi lidmi, že mezi nimi nastane něco skoro ráj na zemi, neboť vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům». Jen pokud ho lidé přijmou…

Byl-li dnešní text z různých důvodů tak důležitý již pro dějinné očekávání příchodu Mesiáše, pak je neméně důležitý i pro jakékoli další očekávání jakéhokoli Kristova příchodu, zvlášť onoho kýženého, tajemného, stále se opakujícího a obnovujícího do našeho srdce a života. Je dokonce jakýmsi pravzorem, prototypem, jak chce Pán Ježíš do našeho srdce přicházet a v našem životě působit: V podobě moudrosti a rozumu, rady a síly, poznání a bázně Boží.

Tedy vlastně v podobě darů Ducha Hospodinova, darů Ducha svatého. Stane-li se tak, může nastat, co vykreslují následné obrazy, vpravdě rajské: Kolem nás a v nás by měl nastat skutečný pokoj, skutečné smíření, aspoň nějak, že: «Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kůzlátka… Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit…». Měla by zavládnout spravedlnost.

Již starobylá křesťanská tradice v první části dnešního proroctví přečetla seznam sedmi darů Ducha svatého. Že sedm, ač jich v hebrejském originále čteme jen šest, je proto, že řecká verze Starého zákona Septuaginta, která se stala Starým Zákonem raného křesťanství, jich uvádí skutečně sedm: Hebrejské jiráh totiž překládá oběma jeho významy, jako „nábožnost“ (eusebeía) i jako „bázeň Boží“ (fobos tú Theú). Tímto rozvedením šestého daru do dvou je jich celkem nakonec sedm, jedno z čísel plnosti. Jako sedmero darů Ducha je pak do latiny přeložil i svatý Jeroným ve své Vulgátě.

Svatý Řehoř Veliký k nim přiřadil i z nich plynoucí ctnosti, tři božské a čtyři etické (kardinální, známé dobře již z antické filozofie): Ze skutečné modrosti se rodí víra (fides), z rozumnosti moudrost (sapientia), z rady naděje (spes), síla se stává silou k lásce (caritas), umění statečností (fortitudo), nábožnost vede ke spravedlnosti (iustitia) a bázeň Boží k uměřenosti (temperantia).

Je sice pravda, že se nám takovéto katechetické přiřazení může zdát poněkud schematické, možná i je, a je také jasné, že by se mohly dary a ctnosti třeba spojit i jinak. Nicméně nám připomíná, že je to síla Ducha Svatého, která činí přítomnost Božího Syna v nás živou, působení Ducha Svatého je silou naší víry, naděje a lásky, silou naší skutečné moudrosti, statečnosti, spravedlnost a uměřenosti, silou všeho dobrého a Božího v nás. Sedm darů Ducha Svatého není nic jiného než sedmerá přítomnost Krista v nás, sedm podob jeho působení.

Příchod Pána Ježíše do našeho života a působení Ducha Svatého jsou tak nedílně spojeny. Jedině Duch Svatý totiž může být silou jakéhokoli příchodu Božího Syna do světa. Protože jím byl, když Kristus přišel v plnosti času na zem. Jestliže Syn skrze Ducha jednou sestoupil do lůna Panny Marie, jestliže v jeho síle působil na této zemi, pak tomu u nás nemůže být úplně jinak. Ostatně proto byl Duch o Letnicích také seslán, jeho silou je Syn stále mezi námi, v křesťanství a v našem životě přítomen jako Kristus a jako Kristus k nám chce stále nově přicházet.

Stane-li se tak, mohou se začít uskutečňovat dnešní izaiášovské obrazy nějak i v našem vlastním životě a ve světě, který nás bezprostředně obklopuje, v němž žijeme, jehož jsme součástí: Měli bychom se stávat spravedlivějšími, mělo by být mezi námi bezpečněji, vymizet by měly zákeřnost a mezi námi lidmi by mělo být více pokoje a míru.

Kéž by tomu tak také nějak bylo, o to přeci opravdu jde, dnešní tíživá doba nám to více než jasně připomíná a hlavně něco takového, takovéto Kristovo přicházení také potřebuje…

A právě v tomto ohledu není bez významu, že dnešní zaslíbení bylo do protoizaiášovského textu vloženo později, že vzniklo až někdy ke konci babylónského vyhnanství. Pak je to totiž proroctví, které poprvé zaznělo a do prorocké knihy bylo vloženo – obojí se nutně dělo skrze Boží inspiraci – také v době těžké, pro Izrael vlastně nejtěžší, v době stále nekončícího vyhnanství.

V dobách vyhnanství a jim podobných totiž Boží zaslíbení zaznívají zvlášť slyšitelně, lidské srdce pro jejich přijetí bývá otevřenější. Protože je obzvlášť potřebuje. Slyšet, ale nejlépe nějak zakusit i jejich naplnění.

Milé sestry, milí bratří, kéž by se tomu tak aspoň nějak stalo i o letošním adventu, kéž bychom se otevřeli Duchu Božímu a prosili, aby do našeho nitra nově opět přinesl Syna a aby on jako Kristus působil v našem životě. Jako Boží dar. A nejde jen o nás samotné – takové pojetí křesťanství by bylo dost sobecké – ale i o celý svět, o ten, v němž zrovna žijeme, o vztahy, v nichž se náš život odvíjí. Prosme proto denně o Božího Ducha, otevřme mu svá nitra, aby do nás z nebe opět snesl a stále nově snášel Krista, aby se zaslíbení Izaiášovo aspoň nějak v našem životě naplňovalo. A bylo na světě lépe a přežitelněji. Aby měl svět kolem nás aspoň trochu více naděje.

A abychom skutky lásky, dobroty, smíření a spravedlnosti aspoň nějak zahlazovali, napravovali, nahrazovali množství svých jiných hříchů a slabostí.

Ano, jsou to vlastně stále tytéž apely. Ale jejich uskutečnění je opravdu také na nás, s Boží pomocí, proto se stále znovu a znovu opakují. Je třeba se stále znovu a znovu obracet a uvolňovat tak cestu Pánu, jak nás rok co rok vyzývá svatý Jan Křtitel. Kéž by tak mohlo začít aspoň nějak platit: «neboť se přiblížilo nebeské království».

stáhnout pdf