Slovo k povzbuzení na neděli 5. května 2024, na Šestou neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

z dnešních biblických úryvků – zvlášť z evangelia a druhého čtení – jasně vyniká přikázání mezilidské lásky. «Milujte se navzájem» slyšíme z Ježíšových úst v evangeliu, «milujme se navzájem» opakuje První list Janův. I čtení ze Skutků apoštolů je o lásce, o lásce Boží, která nikomu nestraní, která se jako Duch Svatý chce vylévat na všechny lidi bez rozdílu.

Evangelijní úryvek je z Kristovy Řeči na rozloučenou, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan. Navazuje na slova, kterým jsme naslouchali minulou neděli. I proto je možné mu rozumět jako jakémusi rozvinutí obrazu o kmeni a ratolestech, jako vysvětlení, co mají přestavovat ony sladké plody, které by ratolesti měly světu přinášet. Že by jimi mělo být ovoce mezilidské lásky, projevující se konkrétními činy. Ty mají být uskutečněním Kristových slov a přikázání.

«Zůstaňte v mé lásce» je první imperativ dnešního úryvku. Kristova Boží láska, ve které máme zůstat, naši lidskou lásku předchází. Kristova láska je výronem lásky Boha Otce, je hmatatelnou podobou Boží lásky. Duch Svatý je její silou, Kristovo lidství je jejím zčlověčením. Boží láska se stala jedinečně vnímatelnou skrze Kristovo lidství. Pán Ježíš je proximou Boží lásky a maximou lidství, kříž oboje v sobě koncentruje. S Boží láskou se tak člověk může potkat, potká-li se s Ježíšem, stane-li se vírou jeho přítelem, jeho přítelkyní. «V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy» svědčí apoštol Jan.

Kristovo «zůstaňte v mé lásce» je pozváním, abychom se stali a po celý život zůstali jeho ratolestmi, abychom se nikdy nevyrvali z jeho přátelství a neztratili s ním vztah, ať se děje cokoli. Abychom u něj zůstali, vraceli se i navzdory svým slabostem. A tak mohli přinášet plody, aspoň nějaké sladké hrozny lásky.

Je to pozvání, abychom se zároveň i snažili se Kristu-lásce aspoň nějak připodobnit, abychom zatoužili mít v srdci a činech cosi z jeho Boží lásky. «Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce».

Přijetí takového pozvání a s tím související snaha nejsou v praxi nepodobné tomu, co známe z mezilidských vztahů. Fungují-li a jsou-li sdílením života. Pak se lidé přeci také začínají svým životem jeden druhému podobat, jeden druhému se přizpůsobovat, někdy se začínají sobě podobat dokonce i tváří, řečí či způsobem chůze. Tak se máme učit podobat Kristu, nechat se jím ovlivňovat, nechat na sebe jeho podobu působit.

Boží Syn ze své strany učinil již vše potřebné. Stal se člověkem a dal nám sám sebe. Z jeho strany je učiněno vše, opravdu «dokonáno jest». Na nás lidech je se skrze vztah s Kristem Boží lásce otevřít a začít se Kristu a jeho lásce aspoň trochu podobat. V milování lidí a světa.

Ježíšovo «milujte se navzájem» zopakované Janem jako «milujme se navzájem» je proto základní přikázání, jehož naplnění by z našeho zůstávání v Kristově lásce mělo vyplývat.

Proč je ale v něm zmíněna jen láska k člověku a nikoli také láska k Bohu?

Zaprvé protože skutečné zamilování si Boha a Krista je vlastně zamilováním si lásky, lásky jako takové, lásky s velkým „L“, protože «Bůh je láska». Zamilování si lásky je zamilováním si i všech konkrétních podob skutečné lásky, i ty jsou „kouskem Boha“. A milování lidí je její velmi konkrétní podobou.

A zadruhé protože na lásce či nelásce k viditelnému a konkrétnímu člověku se nejprve a možná i nejvíce ukáže, co v našem srdci skutečně je, jaké naše srdce je, zda miluje Boha-Lásku. Na lásce k viditelnému se projevuje, co je z našeho srdce očím neviditelné. Na lásce k viditelným lidem se ukazuje, zda jsme schopni milovat neviditelného Boha. Přičemž opravdovost takové lásky se projeví nejzřetelněji v situacích, kdy milujeme i bez odezvy. Když třeba naše láska není opětována. Anebo když dokážeme milovat nesympatické anebo dokonce nepřátele. Láska k někomu v našich očích lásky nehodnému je láskou pro Lásku samu. Ostatně i proto asi platí Ježíšovo «milujte své nepřátele».

Láska k člověku je navíc formou lásky ke Kristu. V každém člověku je Boží Syn tajemně přítomen, protože každého do svého lidství nějak zahrnul. Pro nás na sebe bere možná rád tvář člověka nám právě nepříjemného.

Láska k lidem ve smyslu přání dobra a dobrých činů je také aspoň částečně v naší moci, je i naším rozhodnutím, aktem naší vůle a výsledkem našich snah. Dokonce snad i určitým překonáním naší vrozené slabosti a získané porušenosti. Možná i určitým konkrétním vymaněním se genetické či sociokulturní predispozici, jsou-li tyto spíše inklinací ke zlu. Láska či nenávist k člověku je i náš čin.

Zatímco láska k Bohu, jak se nám zjevuje v Písmu, je založená na víře, je proto mnohem více asi darem Boží milosti. Proto je láska k lidem přikázáním.

A kam až má jít láska k lidem? «Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás». Tedy až na kříž. Pravá láska k lidem přináší vždy i formu kříže; «nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život». Láska je dáváním sebe, času, pozornosti, důvěry, prostředků, síly a života. Což s sebou prostě přináší i nutnost oběti, jak známo. Například když je láska nepřijímaná, neopětovaná, anebo když její dávání nějak bolí, když člověk musí ztrácet, stravovat se z lásky k lidem a světu, někdy z lásky ztratit i vše, co má a čím je, život.

Je naší přirozeností nejen lásku potřebovat a přijímat ale také dávat. Milovat, pro-existovat by proto mělo být nejdůležitějším plodem našeho vztahu s Bohem.

«Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý». Užitek lásky je vždy je trvalý. Žádný skutek lásky, žádné skutečně vykonané dobro se neztrácí. Ani tehdy, je-li nepřijaté, ani tehdy jsou-li zničeny či zaniknou-li některé jeho časné formy. Dobro jako takové je nezničitelné, protože je Boží přítomností a Bůh je nezničitelný. I to je obsahem naší velikonoční víry ve zmrtvýchvstání.

«Milujte se navzájem» platí proto absolutně. Je to nepodmíněné Kristovo přikázání, jehož zachovávání vždy a za všech okolností přináší plody, Boží ovoce dobra, které se nikdy neztratí. Dobro je nesmrtelné, podobně jako Boží Syn. A jemu máme být právě v lásce k lidem a světu podobni.

Milé sestry, milí bratří, jednou z nejdůležitějších věcí na křesťanském náboženství je naše otevřenost Boží lásce. Ano, milovat je možné i bez poznání Krista, a to někdy i milovat velmi, o tom svědčí mnozí, ale skrze Krista by cesta k lásce měla by být snazší a dostupnější, zvlášť pro nás slabé lidi. Jsme-li ovšem Kristově Boží lásce otevřeni.

Láska k Bohu je láskou k Lásce. Láska k lidem je Boží přikázání, sice druhé, ale v určitém ohledu vlastně první. Na jeho naplnění proto zacilme svou snahu, protože tak nám ani láska k Lásce, tedy k Bohu neunikne…

stáhnout pdf