Slovo k povzbuzení na neděli 6. července 2025, na 14. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní relativně dlouhý evangelijní úryvek má dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti učedníků a svědectví o jejich návratu a rozhovoru s Ježíšem. Jistě by stála za zastavení řada momentů tohoto evangelia, například už jen detail, že Kristus posílá učedníky «před sebou po dvou» a ne jako solitéry. Ale zkusme se společně zastavit snad jen nad třemi z nich:

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat na hady a štíry a přemáhat nečisté duchy, nad mocí, kterou Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec se zastavme nad onou ještě větší radostí, kterou mají učedníci mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi».

Jak tedy snad rozumět slovům, že pokoj se vrátí k učedníkům, když se nenajde nikdo, kdo je ho hoden a schopen přijmout, a že učedníci si mají při nepřijetí i prach ze svých botou vysypat? Jistě existuje celá řada výkladů…

Jeden z nich může vyjít z biblického vnímání moci žehnat. Ta může být člověku vždy jen svěřena, člověk nemůže mít neomezenou moc žehnat jako Bůh. Už ve Starém Zákoně tomu tak bylo. Proto třeba patriarchové směli jen jednou dát své otcovské požehnání, vzpomeňme třeba na Jákoba. Anebo na proroky, kteří se museli ptát Hospodina, komu požehnat a komu ne. Omezená moc žehnat proto s sebou přináší někdy i neúspěch, jen Bůh sám je všemocný.

Něco takového platí i pro Ježíšovy učedníky. Pokud jde o nadpřirozené schopnosti, zejména o svátostnou moc, tak ta jim je jen svěřena, jsou jejími správci a nikoliv vlastníky. Navíc i ostatní dary, talenty, mající sloužit k přibližování Božího království, jim byly také jen svěřeny. Mají je užívat dle Boží vůle.

Ani v jednom z případů, dokonce ani u těch nadpřirozených darů, si však učedníci nemohou myslet, že budou mít vždy úspěch. Nebudou. Všechny Boží dary a přítomnosti se v tomto světě totiž halí do elementů nedokonalého stvoření, které nedovolí Bohu se projevit v jeho absolutní moci. Respektive Bůh ve svém podivuhodném úradku, zdá se, respektuje limity stvořeného, do něhož stále znovu sestupuje, a to i v projevování své absolutní moci.

Taková je přeci i zkušenost dokonce s Boží svátostnou přítomností, která je ve světě největší možnou. Taková je rozhodně zkušenost se všemi ostatními Božími přítomnostmi. Navíc je zde ještě lidská svoboda, kterou i Boží všemohoucnost, věříme, chce respektovat. Pro to všechno nemohou mít učedníci vždycky úspěch, ani my jej nemůžeme mít. I to je dobré si připomenout.

Připomínka, vědomí limitů vlastního lidství, pochopitelně nemá být nějakou výzvou k lenosti, anebo ke skouposti ve snaze obdarovat druhé, k nějaké sobecké ochraně pouze sebe, k urputnému hájení sebe sama, svých zájmů, svého času k sobecké ochraně pouze sebe, k urputnému hájení sebe sama, svých zájmů, svého času. A už vůbec ne k ochabnutí ve svátostné službě u těch, kterým, nehodným a slabým, je svěřena.

Ježíšova slova spíše chtějí být jen pozváním k pokornému realismu, že prostě nezvládneme všechno, neboť nejsme bohové, že všechno po nás Bůh asi ani nechce, že se musíme učit také vážit své síly a možná si i – v praxi – umět někdy odpočinout. A že se musíme umět připravit také na neúspěch, na nepřijetí, ať už bude chyba na naší či druhé straně. A přitom nepřestat ve snaze konat Boží dobro. Pokorný realismus by nás tak měl možná povzbudit v závislosti na vztahu s Bohem…

Moc šlapat na hady a štíry – další velká metafora – má velmi blízko k moci vyhánět zlé duchy. Specificky se sice opět týká apoštolské služby učedníků a svátostné služby jejich nástupců. Ale nějak se zase vztahuje i na všechny křesťany, na všechny lidi dobré vůle.

Co tedy snad znamená tato moc šlapat? Jednoduše; poslání přemáhat zlo, snažit se vyhánět zlo z mezilidských vztahů a ze světa, postavit se různým hadům a štírům. Dobrem a láskou.

Vzít takový úkol za svůj není málo, je jedním z rozměrů nechání se Pánem Ježíšem vyslat jako Boží dělník, Boží dělnice do světa, nést jeho pokoj, stát se nástrojem přibližování se Božího království, nebe k zemi, Boha člověku…

To vše je dobré, všeho je potřeba, vše dává vnitřní radost, je-li vykonáno. Ovšem největší radost křesťana má spočívat v samotném vztahu s Bohem, s Kristem, v onom zapsání jména v nebi. Ne ve výkonu, dokonce ani ne ve spořádaném životě svatých (jsou-li tací), ale ve vztahu. Vždyť celá věčnost, nebe, není ničím jiným než přebýváním ve vztahu s Bohem a s ostatními blaženými.

I v tomto smyslu možná platí scholastický axiom, že agere sequitur esse (že „činění vychází z bytí“). Na prvním místě je bytí ve vztahu, pak až činnost pro tento vztah. Což platí jako pro vztah s Bohem, tak pro naše vztahy mezilidské. Prakticky a obecněji řečeno: O vztahy je třeba pečovat na prvním místě, o vztah s Bohem, s Pánem Ježíšem jakož i o vztahy s druhými lidmi.

A možná právě léto, čas dovolených a prázdnin, nám k tomu může a chce být dobrou příležitostí. K péči o vztahy, k uvědomění si jejich priority před všemi výkony, které zejména jim mají ostatně sloužit…

Milé sestry, milí bratří, z dnešního evangelia si tak můžeme odnést snad trojí:

Zaprvé připomenutí, že nejsme všemocní, že naše síly nejsou neomezené. Jen přijímajíce tuto skutečnosti můžeme být schopni s Boží pomocí ze sebe vydávat maximum možného, v prospěch lidí i Božího království, a to po delší čas. Zní to takřka jen jako poučka psychologická, ale možná i ji můžeme v dnešních slovech Pána Ježíše číst.

Zadruhé, že životním úkolem každého z nás – v prostředích, v nichž žijeme a do kterého jsme vrženi – je s Boží pomocí přemáhat zlo, vyhánět je. Třeba tím, že je nepošleme dál, že na ně odpovíme statečně dobrem. I to si můžeme představit pod mocí šlapat nad hady a štíry.

A zatřetí, že vztahy – s Bohem a lidmi a potažmo s ostatními živými tvory – jsou opravdu tím nejdůležitějším, protože Bůh sám v sobě je podstatným Vztahem, relatio subsistens, je Láskou, Trojicí. Vztah s Bohem je zapsání jména v nebi, vztah s lidmi je třeba zapsáním jména v srdcích a životech…

A možná krátce zakončeme vzpomínkou na dnešní svatou, kterou by liturgie slavila, kdyby nebyla neděle, na svatou Marii Goretti. Asi víme, že to byla mladá dívka žijící na přelomu 19. a 20. století v nesmírně chudém prostředí italského venkova poblíž Nettuna, že byla velmi zbožná, že ji chtěl jako dvanáctiletou zneužít mladík ze sousedství, že se mu sice ubránila, ale byla smrtelně zraněna a svým zraněním druhý podlehla. Její vrah, Alessandro Serenelli byl odsouzen na 30 let těžkého žaláře, ve kterém upadl do naprosté apatie. Měl však sen: Zjevila se mu Marie Goretti, jak mu odpouští. To ho natolik zasáhlo, že se zcela obrátil. Po propuštění z vězení dožil zbytek života kajícně a v pokoji jako zahradník v jednom kapucínském klášteře. Dochovalo se svědectví, že umírající dívka mu opravdu odpustila, před smrtí řekla knězi: «Ano, pro lásku k Ježíši usem mu odpustila, chci, aby byl se mnou v ráji».

Odpouštět, schopnost, která je nám všem lidem svěřena, je jedním z krásných projevů šlapaní po hadech a štírech, vyhánění démonů zla ze světa. Odpuštění, jak ukazuje příklad sv. Marie Goretti, má Boží smysl, i přestože třeba již nemůže být vůči dotyčným vysloveno…

stáhnout pdf