Slovo k povzbuzení na neděli 6. září 2026, na 23. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

s tím napomínám bratří a sester, k němuž nás, zdá se, nějak vybízí jak první čtení z proroka Ezechiela, tak Ježíšova slova v evangeliu, je to přeci jen potíž…

Jsou lidé, kteří druhé lidi napomínají velmi rádi. S oblibou dávají nevyžádané rady, starají se o věci, do kterých jim vlastně nic není, vlamují se do soukromí druhých, aktivně se pídí, ba slídí po poklescích svých bratří a sester, rádi o nich mluví, kritizují je, usilují o dehonestaci viníků. A přitom sami, zpravidla potají, přiznaně či nepřiznaně, leckdy páchají mnohem horší věci. Takové karikatury katolicismu a lidství si asi dovedeme představit. Nejsme-li jimi ovšem sami.

A pak jsou jiní lidé, kteří skoro vždy k pokleskům či hříchům svých bratří a sester zase mlčí, z dobrých i nedobrých důvodů. A to i tehdy, kdy by promluvit měli. Například je-li to v jejich kompetenci, mají-li se někoho zastat, či se jen pokusit někoho od zamýšleného zla odvrátit. Leckdy ze zbabělosti či z touhy neudělat si nepřátele za každou cenu tak činí. Anebo jen z nezájmu o druhé.

Je jasné, že v praxi je to velmi složité. V parafrázi známých slov starozákonní knihy Kazatel: Někdy je opravdu čas mluvit, jindy mlčet, jednou pokárat, domluvit, jindy velkoryse nechat být. Už rozlišit kdy co je těžké, natož pak citlivě, empaticky, pokorně a statečně provést. Nebo nechat být.

V tomto ohledu je třeba být opravdu velmi pokornými, prosit Boha o dar rozlišování a případně o dar pokorné statečnosti napomenutí provést. Ovšem s vědomím vlastní slabosti a křehkosti. A tím pádem s ochotu stejně tak kritiku svého chování ze strany druhých přijímat. A když se zadaří v napomínání zůstat u prvního kroku, jak jej nastínilo evangelium, mezi čtyřma očima, tím lépe.

Nechme však napomínání napomínáním a zkusme se zastavit nad slovy: «Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi».

Podobná slova jsme slyšeli v evangeliu před dvěma týdny. Tehdy, v 16. kapitole Matoušova sepsání, byla určena Petrovi a byla chápána spíše jako evangelijní základ papežské moci svazovat a rozvazovat. Dnes jsou podobná slova zjevně určena apoštolům všem, potažmo širšímu okruhu Kristových učedníků. A týkají se spíše jejich vzájemných vztahů než institucionální moci. Proto jsou – i vzhledem ke kontextu – patrně nějak určena i nám všem.

V nejobecnější rovině nám připomínají, že jako lidé se zde na zemi navzájem ovlivňujeme, na sebe mnohonásobně působíme a že tento vliv může nést důsledky – ať už pozitivní nebo negativní – pro věčnost, pro nebe. Na to je dobré pamatovat.

V rovině metafory svazovat nebo rozvazovat nám připomínají, že některá naše jednání druhé lidi svazují, jiná rozvazují, osvobozují, jedna zotročují, přivlastňují si, jiná nechávají žít a růst, dávají svobodu. Jedna trápí, jiní dávají radost. Některá naše jednání kladou na naše bratry a sestry neúnosná břemena, jiná jim je naopak pomáhají nést, či nesou za ně. A tak dále a tak dále. Že i toto vše má své důsledky pro věčnost, negativní nebo pozitivní, je nabíledni.

V duchovnější, od metafory svazování a rozvazování abstrahované rovině, můžeme tato slova chápat také jako pozvání druhé, své bratry a sestry, do nebe, k Bohu brát. Možná i bez ohledu na to, kde si myslíme, že sami skončíme. Přičemž myšlenka, potence brát druhé do nebe byla drahá nejen leckterému středověkému mystikovi či teologovi, aby brali a navraceli k Bohu ty, za které se modlili, či dokonce všechny a všechno, které jen znali, ale je to myšlenka i navýsost biblická: Vždyť už starozákonní Noe bral do své archy všechno živé, aby je zachránil. A především Boží Syn do svého lidství spásně zahrnul všechny a všechno. Proto jsme k něčemu takovém v malém zváni i my, slabí lidé, Kristovi učedníci a učednice.

Milé sestry, milí bratří, rozvazovat druhé pro nebe a pro život, pomoci k jejich provázanosti s dobrem a Kristem je možná pro většinu z nás vlastnějším úkolem než napomínat. Navzdory naší slabosti a křehkosti. Komu z nás však z nějakých důvodů napomenout přeci jen přísluší, ať tak skutečně činí, ovšem s pokorou, milosrdenstvím a bázní Boží. Napomínání přijímat jsme však pozváni úplně všichni. Jen pyšný a pomatený si totiž myslí, že je nedotknutelný.