Slovo k povzbuzení na neděli 7. července 2024, na 14. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Je z Pavlova Druhého listu Korintským, který patří k jeho nejosobnějším listům, někdy je příznačně nazýván „Listem v slzách“. Svatý Pavel totiž „v slzách“ opravdu píše, trápí ho nemalé problémy, které se v korintské církevní obci rozmohly po jeho odchodu, zejména odklon od původního evangelia vlivem působení «falešných proroků». Bolestivé pro Pavla bylo i nepřijímání jeho apoštolské služby ze strany (některých) korintských křesťanů, odůvodněné i kritikou snášející se na jeho vlastní osobu. Proto se – mimo jiné – snaží ukázat, že jeho lidská slabost, kterou nepopírá, nemůže umenšit a pokazit nic na velikosti a kráse Kristova evangelia a na účinnosti jeho působení skrze svatá tajemství. Naopak, je to právě apoštolova lidská slabost, která nakonec může dát skutečnému Kristu ještě více vyniknout a zazářit.

V dnešním úryvku – vedle odvolání se na mystická Boží zjevení, kterých se Pavlovi dostalo a jimiž chce prokázat, že «není pozadu» za oněmi samozvanými proroky a učiteli – (v dnešním úryvku) slyšíme především apoštolova slova o tajemném «ostnu». Ten mu byl dán «do těla», aby ho «bil do tváře» a aby se ho «nezmocňovala pýcha», jak Pavel píše.

Nesčetné množství úvah a polemik otevřela tato pasáž. Mnozí interpreti se již od dob křesťanského starověku pokoušeli a dodnes pokouší přijít na to, co by oním tajemným ostnem mohlo ve skutečnosti být, co mohl mít Pavel tímto «poslem to satanovým» na mysli. Jistěže, nikdo není apoštolem Pavlem, a proto nikdo nikdy nebude moci s jistotou říci, co jeho osten byl. Jelikož se ale i toto Pavlovo vyznání stalo součástí Božího slova, je legitimní o něm rozjímat. Můžeme se – s nutnou dávkou exegetické pokory – zkusit zeptat, co by tedy onen osten mohl třeba být. Abychom mohli odtušit, čím snad celá pasáž promlouvá k nám, co nám říká o našich vlastních případných ostnech, ať jsou jakékoli provenience a intenzity.

Řecké skolops skutečně znamená „osten“ nebo „trn“; označuje něco, co je přirozeně ostré, co vlivem svého tvaru, svou vlastní existencí bodá. Už v řečtině slovo označuje jak trn samotný, tak je i příslušnou metaforou. Pavel vyznává, že osten mu byl dán přímo do těla (doslova «tělu»), patrně ho tedy musel pociťovat i nějak fyzicky. Nejspíše tudíž nešlo jen o bolest jeho duše (třeba nad situací v korintské církevní obci), o metaforu, ale asi i o něco, co bolestně prožíval i fyzicky.

Ostatně ono tomu tak často je, že bolesti duše a těla se prolínají a navzájem podmiňují. Dokud žijeme v těle (jakože na zemi jinak žít nemůžeme), jinak tomu ani být nemůže. Každou svou bolest nutně vnímáme i skrze své smysly, bolest duše zpravidla i nějak somatizuje. Stejně jako bolest těla je trpně prožívána, často bere radost ze života. Naše psychosomatická jednota, jednota duše i těla, prožitku a vjemu prostě funguje, koreluje, je naší součástí. Bolest těla je proto často nějak spojena s bolestí duše a naopak.

Pavlův osten tak může znamenat vlastně téměř cokoli: Nějakou nemoc, tělesný handicap či tělesnou slabost. Anebo duševní bolest či slabost, limity vlastní osobnosti, trpně prožívané. Osten může poukazovat i na nějaké pokušení, které apoštol musel třeba snášet, zvlášť pokušení tělesné. Nebo dokonce může být i výčitkou z toho, co se mu nepovedlo. A mnoho dalšího.

V každém případě sám Pavel svůj osten interpretuje jako «posla satanova», v řečtině angelos sataná. I samotnému satanovi – ne nepodobně jako tomu bylo již u starozákonního Joba – musel Bůh dovolit, aby Pavla trápil. Proto se také Pavel modlí, aby ho Bůh tohoto ďábelského ostnu zbavil: «Kvůli tomu jsem třikrát posil Pána, aby mě toho zbavil» píše doslova. Kristus (on je ten «Pán», kyrios) to však neučil, a to s mystickým vysvětlením Pavlovi: «Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti». Apoštol svou slabost, svůj osten proto přijímá, aby na něm «spočinula Kristova moc», aby se v jeho slabosti ukázala Boží síla. Vyznává touhu, že i navzdory své slabosti a bolesti (či tělesnému pokušení) zůstane Kristu věrný a že žádná lidská slabost nemůže oslabit sílu a krásu (jím zvěstovaného) evangelia jako takového, sílu Kristovy přítomnosti v apoštolské službě.

Ne nepodobně tomu tak má být i v našem případě, s našimi ostny.

Každý máme a patrně i známe nějaký svůj bolestivý osten. Všichni jsme nějak slabí, nemocní (či ne-mocní) a hříšní. Zároveň všichni jsme povolání být Božím obrazem a Boží podobou ve světě, být křesťany (doslova „kristovci“). Tím také aspoň nějak zvěstovateli evangelia, i přestože máme víru «v nádobách hliněných». Všichni jako lidé máme být nositeli a rozdavateli lásky, která je vždy nějak Boží, Ježíšova.

Osten či ostny máme také všichni. Někdo větší a bolestnější, jiný menší a snesitelnější. Někdy je náš osten způsoben naší vlastní vinou či pochybením, jindy je do nás vložen bez našeho přičinění. Bývá i směsicí obojího, vlastní viny i díla „osudu“. Často se za svůj osten také stydíme, skrýváme jej, nechceme, aby se ukázal. Osten nás bolí a trápí.

I my jsme proto možná již leckdy prosili Pána Ježíše, aby takový osten od nás odňal.

A leckdy neodňal. Proto bolestný osten – našich nemocí těla i duše, našich slabostí, našich pokušení, výčitek, různě poškozených mezilidských vztahů, osten vědomí promarněných životních příležitostí k dobru, anebo využitých příležitostí ke zlu, osten našich hříchů, osten našich strachů a obav, ať už oprávněných či nesmyslných, osten naší slabosti a neschopnosti něco změnit, či osten něčeho temného v nás (a tak dále) – náš osten, ať je jakýkoli, zůstává a šlehá nás stále do tváře. Každého jiný, každého jinak, ale nějak každého.

Je-li tomu tak, je dobré se najít v Pavlově vyznání. A i třeba přijmout, že ten či onen náš osten nám zůstává. Věříme, že i proto, aby i v našem životě vyniklo to Boží, větší než my. Abychom i my zpokorněli; před Bohem, před lidmi i sami před sebou. Abychom měli více soucitu s ostatními, kteří mají zase jiné, své ostny, často třeba bolestnější než my. Ostny nám zůstávají, abychom se učili prosit Pána Ježíše o milost a sílu je nést a neubližovat jimi druhým lidem, nezatěžovat je sebou přespříliš. Abychom naopak svými ostny raději pomáhali. Abychom se pro své ostny, pro své slabosti stali silnějšími v lásce, lidštějšími.

Což možné opravdu je. Přijaté ostny mají skutečně sílu nás zlidštit, zpokornět, odbožštit ve vlastních očích i v očích našeho okolí, pokořit nás k větší lásce a empatičtějšímu soucitu. A k větší pravdivosti v pomáhání druhým. Člověk zbitý do tváře vlastními ostny má totiž větší naději, že bude druhým pomáhat a vycházet vstříc ne již z pozice pyšného dokonalého, ale jako pokorný ne-mocný, ostny také probodaný člověk, více odkázaný na Boží pomoc. Pokorný, ostny probodnutý člověk má možnost snadněji pomáhat „jen tak“, pro dobro samo, bez ukájení vlastního pocitu dokonalosti, neboť ho pro svůj osten nemá. Právě tehdy, díky jeho slabosti, může v jeho lidském jednání více vyniknout to silné Boží.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom tak byli aspoň nějak schopni se svatým Pavlem vyznat: «Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný».

stáhnout pdf