Slovo k povzbuzení na neděli 7. prosince 2025, na Druhou neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli adventní před námi každoročně stojí postava Jana Křtitele. Splnil roli proroka Eliáše, byl nazván Předchůdcem Páně, protože mu měl svým kázáním připravit cestu. K veřejnému působení ve světě, do životů a srdcí lidí. Jan tak jedinečně učinil svým vystoupením na začátku Ježíšova veřejného působení, jak čteme v evangeliu.

A protože evangelium má být stále živé, chce tak Jan činit nějak stále. A činil by, pokud bychom jeho biblická slova «obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království» vzali aspoň nějak vážně. Pak by se mohla i v našem životě, našem vnitřním světě a v našem jednání aspoň nějak uskutečňovat a naplňovat i krásná mesiánská zaslíbení.

Starozákonním zaslíbením příchodu Mesiáše nasloucháme po celý advent, o nedělích i všedních dnech. Tyto zpravidla krásné a útěšné biblické texty jsou především z pera proroka Izaiáše. Ze všech starozákonních proroků toho o Mesiáši totiž předpověděl asi nejvíce, proto byl už starými církevními otci nazván „starozákonním evangelistou“.

Text dnešního prvního čtení ze začátku 11. kapitoly proroka je v tomto ohledu text ovšem zvlášť významný. Je sice z první části knihy, která povětšinou pochází přímo od historického Izaiáše, tedy z druhé poloviny 8. století př. Kr., ale dle biblistů je zrovna tento text, toto mesiánské proroctví mladší. Snad pochází až z doby babylónského vyhnanství a je dílem tzv. Třetího Izaiáše.

Již v rámci židovského očekávání Mesiáše, zejména v době judaismu přelomu letopočtu, bylo toto proroctví čteno jako jedno z vůbec nejdůležitějších v celém Starém Zákoně. Stalo se dokonce jedním z hlavních biblických zdrojů mesiánského očekávání. A intenzivně zaznívalo zvlášť ve všech těžkých dobách, babylónskému vyhnanství nějak podobných.

Mesiáš podle proroka vzejde «z pahýlu Jese», tedy z potomstva a rodu Davidova, protože Jese (neboli Jišaj) byl Davidovým otcem. Proto bude nový král, který konečně přinese na zem a mezi lidi Boží (nebeské) království. Proto se narodí v Betlémě, Městě Davidově.

Ale ještě podstatnější je, že «na něm spočine duch Hospodinův». Tedy že ten, který přijde, bude opravdu Božím pomazaným, skutečným Mesiášem (hebrejsky Mašíjah) neboli Kristem (Christos řecky), od Boha poslaným. On «podle spravedlnosti bude soudit…, spravedlnost bude provazem jeho beder». Způsobí, že spravedlnost konečně zavládne mezi lidmi, že nastane něco skoro jako ráj na zemi, když vyhlásí milostivé léto Hospodinovo, jež se stane «znamením pohanům».

Pokud a nakolik se ovšem lidé jeho působení otevřou, dodejme…

Byl-li dnešní text tak důležitý již pro dějinné očekávání příchodu Mesiáše, který se uskutečnil v Ježíšovi, pak by měl být důležitý i pro naše očekávání stále nových Božích doteků, Božích Kristových příchodů do našeho života, našeho srdce a našich vztahů. Měl by být důležitý pro naše adventní čekání, otevírání se a snažení.

Protože celkem jasně připomíná, jaký vliv by na nás měl mít náš vztah s Kristem, naše křesťanská víra, Kristovo přicházení k nám či naše chození do kostela: Mimo jiné by na nás mělo „přeskočit“ cosi z jeho moudrosti a rozumu, rady a síly, poznání a bázně Boží. Takovému vlivu bychom se měli otevřít, vystavit. Aby se tyto dary – dary Ducha Hospodinova, Ducha Svatého – v našem životě a jednání mohly projevit. Aspoň trochu způsobem, který vykreslují následné obrazy, vpravdě rajské: «Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka… Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada».

Po setkání s Kristem, Božím Mesiášem, po otevření se vztahu s ním by v našem životě a jednání, slovech a činech mělo být více spravedlnosti, hledající dobro, právo (ius) toho druhého, a více pokoje, ctnosti mírumilovnosti, oné patientia implikující patior, schopnost trpět a obětovat se. V našem životě by se tak mělo projevit cosi z onoho milostivého léta. V němž vládne nejen spravedlnost, ale zejména láska, která dává ještě víc, než musí, víc, než je jen spravedlivé (ve smyslu suum cuique). Kristus, nejen naplňující ale přeplňující starozákonní očekávání, právě k lásce přeci člověka stále volá.

Ne nadarmo již starokřesťanská četba k těmto darům pomazání Duchem přiřadila jednotlivé mravní ctnosti, schopnosti volby toho lepšího a laskavějšího. Což je krásná etymologie řeckého arété, odvozené patrně od komparativu agathon, „to dobré“.

Jenže právě tak tomu možná mnohdy není. Mnozí nejsme spravedliví, natož laskaví a ctnostní. A přitom, jak čas běží, tak se i nám krátí: «Sekera je už přiložena ke kořenu stromů» volá Jan Křtitel. «Plemeno zmijí» by proto možná Jan v lecčem počastoval i nás. A vytkl by nám, jak to činí v Lukášově podání, co všechno zlého a nelaskavého pácháme zrovna my.

Ne snad ani tak ve smyslu nějakých osobních poklesků, pádů a uklouznutí, ty snad ani tolik nevadí, ale především to, kdy jsme skutečně nespravedliví, nelaskaví a zlí, kdy ubližujeme druhým lidem. Zejména slabším a bezbrannějším, než jsme my sami. Kdy ubližujeme světu. Kdy žijeme jen na sebe a pro sebe, v čem jsme sobci, vtočenými jen do sebe, svých potřeb a zájmů (incurvati in se ipsos). Pak by o nás mohlo platit Janovo: «Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně».

Milé sestry, milí bratří, druhá neděle adventní je vlastně přísná, možná i nejpřísnější ze všech adventních nedělí. Prostřednictvím evangelia o Janu Křtiteli sugestivně volá k obrácení, ke změně smýšlení, změně nitra a duše. Což je skutečný význam řeckého metanoia. «Obraťte se (metanoeite), neboť se přiblížilo nebeské království (éngyken gar hé basileiá tón ouranón)». K tomu má dojít především naším otevřením se vztahu s Kristem, jeho přicházení. A skrze něj přicházení Boha, který je absolutním Dobrem.

Adventní doba má být opravdu časem Kristova příchodu. A ten, věříme, chce přicházet. Jedinečně v Božím slově evangelia a ve svátostech. Proto je tak důležité, co je během adventu čteno (v proroctvích a v evangeliu) a co se děje (zejména skrze eucharistii a smíření), co se má dít s námi. O tom by totiž advent v kostele měl být především. O Kristově přicházení a jeho vlivu na náš život. V evangeliu a ve svátostech Kristus přichází navíc přichází nezkaženě a nezastřeně, bez ohledu na bídu či dovednost nás lidí.

«Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději» píše dnes apoštol Pavel. «Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení… Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky» volá Jan Křtitel, a to na poušti.

stáhnout pdf