Slovo k povzbuzení na neděli 7. září 2025, na 23. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení minulé neděle byla především pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého Zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a v jistém smyslu i nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou.

Možná i proto se v dnešním úryvku mimo jiné odrazilo pro řeckou filozofii tak příznačné napětí mezi duchem a hmotou, duší a tělem («Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí»).

Ale ještě důležitější než řešení tohoto metafyzického problému je pro starozákonního svatopisce vědomí nedostatečnosti a limitů pouze lidské moudrosti («S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější»). Z toho pak vyplývá vyznání potřeby osvícení shůry, potřeby osvícení Božím duchem. Bez něho se člověk v poznávaném jen stěží vyzná a ještě nesnadněji se dopátrá jeho smyslu, je přesvědčen svatopisec («Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?»).

První čtení nám tak připomíná známou pravdu, přesvědčení společné snad všem teistickým náboženstvím: Aby lidská mysl mohla lépe rozeznat dobro od zla a pravdu od lži a aspoň trochu poodhalit smysl věcí a jevů, potřebuje – vedle vnitřního světla a světla vyzařujícího ze skutečnosti samé – ještě světlo shůry, světlo Boží, světlo duchovní.

Moudrost Boží sestupuje do lidského srdce různými, a často tajemnými způsoby. Biblické náboženství věří, že tradovaná dějinná zkušenost s Bohem, tedy zkušenost dějin spásy, jak nám ji předává Písmo, je k reálnému najití Boží moudrosti dobrou, nejsnazší možnou cestou.

Novozákonní křesťanství přidává, že Boží Moudrost se přímo vtělila v Ježíši Kristu. Že evangelium a jeho moudrost (kříže) se staly nejvýmluvnějším odrazem Boží věčné moudrosti mezi námi.

Proto skutečná, Boží moudrost člověka nikdy nemůže být v protikladu k moudrosti Pána Ježíše, k moudrosti jeho kříže, jeho evangelia, k moudrosti skutečné lásky.

A jestliže už starozákonní člověk se měl nechat Boží moudrostí nadchnout a jí přizpůsobit svůj život («A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili… a moudrostí se zachránili»), o co více by se měl novozákonní člověk nadchnout pro moudrost Ježíšovu. Evangelium – koncentrující se v tajemství vtělení Boží lásky («Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný») – je tak nejdůležitějším kritériem jakékoli lidské moudrosti, kritériem, zda naše moudrost je aspoň nějak Bohem inspirovaná. A zároveň je zdrojem jejího nového světla a síly.

Žalm je vždy modlitebním rozvinutím čtení prvního. Dnešní devadesátý zvlášť jasným. «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce» se modlí. Pomíjivost světa i našeho vlastního pozemského života – «Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne» – je výzvou k hledání a dosahování moudrosti srdce. Reflexe vlastní pomíjivosti nás má přivést k touze čas svého života moudře využít («Let života člověka je úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle osmdesát» říká žalm v jiném verši). Využít čas života máme ovšem k dobru, jím zkusit naplnit svůj pozemský život, žít pro Boha, lidi a svět, pod neustálým pohledem do věčnosti (sub specie aeternitatis).

V evangeliu dnes slyšíme několik na sebe navazujících Kristových výroků. Jejich spojníkem je výzva klást všechno a všechny ve srovnání s Bohem až na druhé místo («Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem»). Hierarchie hodnot, řekli bychom dnes.

Primát vztahu s Bohem nejenže neneguje ostatní vztahy a hodnoty, ale chce je posvětit a obohatit. Vztah s Bohem je přeci vztahem k plnosti dobra a lásky, jíž Bůh je. A milovat nejprve Lásku a pak láskou vše a všechny se navzájem nejenže nevylučuje, ale naopak, z prvního vyvěrá druhé.

Kladení všeho v konfrontaci s Bohem-Láskou až na druhé místo je také jedním z předpokladů skutečné svobody člověka. Má-li člověk dobro – to nesobecké, nezištné, vztahující se a sloužící – jako svou první lásku, pak má větší naději zůstat svobodný od všech protikladných tlaků.

Kdo si zamiloval dobro – to skutečné – nemůže nemilovat lidi, protože milovat dobro znamená chtít mít rád Boha, lidi a svět. A i v tom je svoboda.

Druhé čtení můžeme číst jako výmluvný příklad aplikace moudrosti evangelia, primátu dobra a lásky, primátu nesoucího s sebou vždy i nějaký kříž, oběť z lásky. Svatý Pavel ve svém listě vyzývá Filemona, bohatého křesťana z Kolos, aby se vzdal svého práva potrestat uprchnuvšího otroka Onezima a k jeho prospěchu ho přijal «jako drahého bratra».

I toto – vzdání se svého práva v prospěch bratří a sester – k opravdové moudrosti patří. Protože patří k lásce, k opravdovému zamilování si dobra v prospěch druhých.

Milé sestry, milí bratří, kéž nás tak dnešní čtení povzbudí k touze po moudrosti. Která je darem osvícení shůry, která je darem plynoucím ze setkávání se s Bohem-Láskou, s Pánem Ježíšem. Kéž by nás dnešní biblická čtení povzbudila k aktivnímu hledání moudrosti, která je jiskrou a světlem lásky. Moudrosti, která hledá dobro více než cokoli jiného, a chce ho konat za všech okolností. Což je v posledku nalezením Boha.

A na závěr snad dovolte ještě jednu, snad aktuální poznámku. Nejednou dnes slýcháváme o nebezpečí různých ideologií, ať jsou jakékoli provenience a různého zabarvení. Mluví se o nich, každý to ví, je to pravda. Byť „ideologií“ se na druhou stranu nálepkuje ledacos, třeba i jen odlišný názor. I proto si je dobré připomenout, v čem taková skutečná ideologie spočívá: Asi především v tom, že něco dílčího – dílčí pravdu, anebo polopravdu či dokonce lež – povýší nade vše, absolutizuje a učiní jediným cílem a kritériem lidských snah. I s tím, že ona dílčí pravda může být sama o sobě i dobrá. Jenže není prostě jediná.

A právě v tom jsou ideologie ohrožením moudrosti, má-li moudrost spočívat v touze po skutečném dobru. K moudrosti a skutečné lásce totiž patří přát dobro principiálně všem a všemu, a v rámci možností se o ně také snažit, s Boží pomocí. A to i za cenu různých křížů a ztrát, vzdání se uplatnění vlastních práv, je-li to ku prospěchu druhých a světa. To předpokládá chtít nevidět jen sebe a jen  svým pohledem vnímat svět, což ovšem ideologie právě často činí.

Ježíšovo evangelium – apel k moudrosti kříže, k moudrosti lásky – nás tak, věřím, chce osvobodit i od všech možných i nemožných ideologií.

stáhnout pdf