Slovo k povzbuzení na neděli 8. března 2026, na 3. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratří,

počínaje třetí nedělí postní – zvlášť letošního cyklu „A“ – se biblická čtení snaží postupně zacílit naši pozornost na témata týkající se křtu. Při bohoslužbách se dnes také konají první skrutinia čekatelů křtu, původně závěrečná „zkoumání“ jejich připravenosti k jeho přijetí. Jako pokřtění se ode dneška máme začít ještě intenzivněji připravovat na obnovu křestního vyznání o velikonoční noci.

I proto se při mši svaté čtou výrazné perikopy z Janova evangelia: Dnes Kristův rozhovor se samařskou ženou, za týden uzdravení slepého od narození a na pátou neděli postní pak vzkříšení Lazara. Jsou to krásné texty a všechny se dají vykládat také jako metafory uvěření, obrácení a duchovního uzdravení. A tím pádem jako metafory cesty ke křtu či k jeho obnově. Stojí proto za to se do nich zaposlouchat. A třeba si představit sebe sama na místě těch, k nimž Kristus přichází.

Co nám tedy snad říká dnešní setkání Ježíše se Samaritánkou u studně Jákobovy?

Že snad každý člověk, podobně jako samařská žena, nějak touží po utišení své existenciální žízně a hledá toho zdroj. Každý člověk chce nějak naplněně a smysluplně prožit svůj život, pít živou vodu. Nemine-li se při tomto hledání s Kristem, potká-li ho třeba jen jakoby náhodou, má naději zavnímat jeho oslovení, jedinečné a svébytné. Jako ona žena v dnešním evangeliu. Nejprve se zdá, že Kristus po něm něco chce («dej mi ty napít»), člověk se možná brání, možná Ježíšovu požadavku ani nerozumí («Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?»). Když však přeci s Ježíšem začne komunikovat, brzy zjistí, že je to především on, kdo může být Kristem obdarován, a to mnohem více, než si možná původně představoval: Kristus nenabízí jen pozemskou vodu ze studně, nýbrž přímo «vodu tryskající do věčného života». Nenabízí předně jen nějaké pomíjivé ukojení žízně, ale Boha, vztah s Bohem, který mí sílu osvěžit, pozvednout a rozvinout celý život člověka. To člověka naplní radostí. Ale přichází zkouška: Zda ustojí odhalení vlastní křehkosti, možná i hříchu a jeho pojmenování («ten, kterého máš teď, není tvůj muž»). Ale také záleží na tom, co s tímto odhalením udělá a zda něco ve svém životě změní. Jde-li to změnit. Pokud ano, může se stát Ježíšovým učedníkem, může být pokřtěn. Konečně i proto byli katechumeni ve staré církvi při dnešních skrutiniích skutečně dotazováni, zda se už toho či onoho hříšného návyku ve svém životě skutečně zbavili. Teprve pak také může jít a hlásat o Kristu svému okolí.

Celý tento zdánlivě jasný výklad má však možná jeden zádrhel: V evangeliu není řečeno, zda samařská žena svůj život skutečně nějak změnila podle toho, jak jí Ježíš naznačil. Můžeme se sice domnívat, že asi ano, uvěřila-li v něj jako v Mesiáše, který jí «řekl všechno, co udělala». Ale jistě to nevíme. Dokonce ani to, zda by taková změna vzhledem k tomu jejímu partnerovi byla nakonec správná, ale to nechme zcela stranou.

V každém případě v této výkladové nejistotě ale můžeme vidět příležitost, abychom si celý příběh ještě jednou přečetli, našli v něm svou vlastní cestu víry a nechali si Kristem říci, co je v našem životě nedobré, nedokonalé anebo hodné změny. Mohou to být zejména nedobré stavy a skutky, s nimiž jsme se už až přespříliš sžili a pro nějakou jejich změnu se stali takřka neoslovitelnými. A právě proto, že nějaké nebohé kázání zpravidla nepomůže, je nejlepší se nechat oslovit přímo Pánem Ježíšem skrze jeho slovo…

K tomu možná ale přeci jen zkusme podtrhnout dva momenty z dnešního evangelia:

Nejprve onu Ježíšovu výzvu «dej mi napít». Že Ježíš po ženě Samaritánce chce, aby mu ona dala napít, je určitě něčím mnohem hlubším než jen začátkem konverzace. Dokonce i něčím patrně mnohem širším než jen uvozením teologické pravdy, že to je nakonec on, bohočlověk Ježíš, který je schopen utišit existenciální žízeň člověka po blízkosti Boha.

Možná je to i jakási připomínka, že pro to, aby člověk mohl skrze Krista uvěřit opravdu v Boha, musí být ochoten mu dát napít. Protože i ve vztahu člověka k Bohu nějak platí, co platí i ve všech skutečných vztazích horizontálních, mezilidských: Že člověk musí ze své strany mít ochotu do vztahu něco vnést, něco pro druhého činit, něco mu dávat, sdílet.

Něco člověk musí dát i Bohu, aby mohl vstoupit do živého vztahu s ním skrze Ježíše. Dát napít, dát život, dát kus života. Protože voda je obrazem života, jakož i toho, co z nás do světa vyvěrá. Prostě ani ve vztahu s Bohem z naší strany nelze jen přijímat, ale aby fungoval, musíme také něco dávat, sebe.

Co může znamenat dát napít Ježíšovi, můžeme odtušit z toho, jak on sám v evangeliu projevil svou žízeň.

«Cokoli jste učinili pro jednoho z mých nejmenších, pro mne jste učinili… Měl jsem žízeň, a dali jste mi napít» slyšíme v podobenství o posledním soudu. Kdokoli dá napít, dá kus svého života někomu ze svých žíznivých bratří a sester, napájí Krista. Člověk konající dobro, dávající se dál, má proto naději se s křesťanským Bohem v životě potkat. Skrze činnou lásku k lidem.

Kristovo «žízním» na kříži může být, přinejmenším v alegorickém výkladu, slyšeno jako: Žízním po vaší spáse. Napojení Krista, utišení jeho žízně pak bude nejspíš přijetí jeho pozvání k následování. A k přátelství s ním, k živému vztahu víry. Kdo věnuje Bohu svůj čas a pozornost, má naději se s ním potkat a spřátelit.

Chceme-li se tedy s Kristem v životě opravdu potkat, musíme být ochotni dát mu napít. Slyšet výzvu «dej mi napít» jako něco, co tedy i v našem životě musí získat konkrétní podobu. Ideálně dvojí: Podobu dobrých skutků vůči lidem, altruistického nastavení celého života. A podobu snahy s Kristem být, přijímat denně jeho pozvání k přátelství a následování.

Druhým momentem, který snad stojí za to vypíchnout, jsou ona klíčová slova odhalující ženin hřích: «Pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž». Žena tato slova unese. A nejen to, dokonce se pro ni stanou důvodem tušení, že Ježíš je opravdu Mesiáš: «Řekl mi všechno, co jsem udělala, snad je to Mesiáš».

Při setkání s Bohem, s Kristem, s Boží velikostí a dobrotou člověk nemůže nepocítit svou slabost, hříšnost, křehkost, nemůže se nezachvět posvátnou bázní. Přičemž nejde jen o realistické zpokornění, ale o skutečný prožitek svého lidství, protože k němu slabost a po Adamovi i hříšnost bytostně patří. A také o možnost změny k lepšímu toho, co změnit lze.

Před několika dny jsem se začetl do jednoho textu břevnovského arciopata, pátera Prokopa Siostrzonka, pohrávajícího si se známou etymologií latinských slov homo, humus a humilitas: «Latinské slovo humus znamená země. Pokora se latinsky řekne humilitas. Vidíte tu souvislost? Pojmenuje-li člověk pokorně ten humus v sobě, pak teprve s může stát tím, čím má být… homo, tedy člověk. Doslova zemák. Tedy ten, který pochází ze země. Takže já si myslím, že k ryzímu pravému lidství docházíme přes poznání vlastního humusu».

A nejen k poznání sebe, ale i Boha, dlužno dodat. Protože Boha člověk může potkat jen jako člověk.

Milé sestry, milí bratří, zkusme tedy v sobě vzbudit touhu stát se aspoň nějak jakoby samařskou ženou u studně Jákobovy z dnešního evangelia. Chtějme se v životě stále znovu a nově potkávat s Bohem skrze bohočlověka Ježíše. Tím, že mu budeme ochotni dát napít, v lidech i jemu samotnému. A že budeme ochotni připustit a prožít i vlastní humus. I ten, který už třeba přeorat nejde. S takovými lidmi se totiž Kristus přátelí rád. Říká nám evangelium…

stáhnout pdf