Slovo k povzbuzení na neděli 8. června 2025, na slavnost Seslání Ducha svatého – C

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak o nich slyšíme v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním…

V trojjediném Bohu je Duch svatý třetí Boží osobou, Boží Láskou, z Otce i Syna vycházející a je zároveň spojující, jako první se z Boha vylévající ven.

V řádu stvoření je tak Boží silou, energií všeho jsoucího, dárcem a principem života. Je dobrou silou veškerého bytí, jeho předpokladem, nic nemůže existovat bez ní, zejména život ne. Duch svatý je dechem života (ruach chajjá) i dechem Hospodinovým (ruach jahve).

V řádu transcendentní zkušenosti je Duch svatý Božím projevem, prostřednictvím něhož člověk může začít zakoušet Boha, Boží lásku k sobě a celému světu.

V řádu vykoupení je silou veškerého Božího působení od začátku dějin, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi. Vždyť Syn přišel na zem jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým. A touž silou na zemi zůstává.

Duch svatý je člověkem zakoušen ne nepodobně ohni, větru a vodě, jako Boží Živel a Pohyb. Duch svatý je Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději, zahřátím činí lidi tvárnými, dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku i nitra člověka, je vodou oživující, osvěžující a očišťující.

Duch svatý se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v člověku chtějí probudit sedm ctností. Tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Anebo sedm ctností mravních, opak sedmi kořenných hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. Ctnosti pak chtějí přinést své konkrétní plody, ovoce Ducha: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. A tak dále.

Duch svatý je prostě Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Je Boží tváří, skrze kterou se Bůh ke světu přiklání. Je prvním z Boha, kterého má člověk možnost zakusit.

Proto je tak důležité se Duchu svatému aktivně otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést k Bohu a dobru. Nechat se rozněcovat jeho láskou. A osvěžovat jeho vláhou.

Duch svatý chce být Boží energií i každého z nás. Aby nás přetvářel – inspiroval a informoval – do Kristovy podoby, do jeho tvaru, jeho laskavé formy života. Duch svatý by tak rád přetvaroval jednotlivce i společnost. Má sílu sjednotit různé lidi, věřící i nevěřící, a to na dobrém díle, jakémkoli. Aby si navzájem rozuměli a spolupracovali. I tak snad lze totiž vykládat zázrak jazyků v den Letnic ze Skutků apoštolů…

Otevřenost vanutí Božímu Duchu je proto dobrá. Je otevřeností Bohu ve všech jeho podobách a odrazech. Je otevřeností zejména Kristu, největší podobě Boha mezi námi, kterou Duch svatý mezi námi stále činí živou. Otevřenost Duchu svatému je tak v posledku otevřeností dobru, lásce, životu a nakonec i celému světu jako takovému.

Co vše to může a snad i má křesťansky znamenat, nechť porozjímá každý sám…

Společně se ještě krátce vraťme ke jménu Ducha svatého. A zkusme si ještě trochu pohrát s jazykem.

Je to sice patrně dost zjednodušené a zkratkovité a určitě i dost stereotypní (omlouvám se), ale přesto asi nějak platí, že jazyk, který rozeznává rody, dává gramatický rod abstraktům také podle toho, jak je prožívá. Tomu, co naši předci prožívali nějak jako projev mužnosti, dali proto možná rod mužský, tomu, co jako ženství, ženský, a co bylo už příliš abstraktní a neuchopitelné či nejasné, možná rod střední. A stejně tak – v rámci podobné zkratky – asi nějak platí, že nábožensko-filozofický slovník tvořili spíše muži než ženy.

„Duch“ či „dech“ se v hebrejštině řekne ruach. Byť duch nemá žádné pohlaví, v hebrejštině je ženského rodu, ve Starém Zákoně je to „ta duch“. Žena pro mže představuje – samozřejmě vedle mnoha dalšího – jedinečně partnerku či matku. Znamená pro něj krásu, něhu, útočiště a přijetí. Tak ji zakouší, tak ji miluje.

Podobnou zkušenost mohl mít s Duchem Hospodinovým i starozákonní svatopisec, když mu dal ženský rod. Na rozdíl od takových germánských či slovanských jazyků, v nichž „duch“ je ten, či od řečtiny, kde duch je to. Hebrej tak prožíval Ducha Hospodinova možná jako jakousi ženskou tvář Boha. V každém případě jako něco krásného, něžného, tajemného a vzrušujícího a zároveň vždy přijímajícího s otevřenou náručí. Proto mu dal jméno ta ruah.

Nějak podobně snad vane, hoří a osvěžuje Duch svatý. I dnes, dávno po svém seslání. V každém člověku chce vzbudit to lepší a krásnější, chce ho nadchnout a zapálit. Pro Boha, dobro, lidi a svět. Chce člověku dát novou chuť života.

Milé sestry, milí bratří, kéž by se dnešní den, padesátý den po Zmrtvýchvstání a desátý po Nanebevstoupení, den Letnic, svátek týdnů, stal pro nás dnem rozhoření touhy po Duchu Hospodinově, prvním zakusitelném Božím, mateřské a ženské tváři Boha. A kéž by se této tváři Boha aspoň nějak podobalo také naše jednání, kéž by se jí podobala se nějak naše slova. A blížila se aspoň nepatrně podobě Kristově.

Samozřejmě, Boží náruč je otevřena jak mateřsky, tak otcovsky, jakož i mnoha dalšími způsoby zachytitelnými dalšími metaforami a analogiemi. Ale dnešní Boží hod svatodušní nám možná zvlášť připomíná onu ženskou, tvář té Ducha svatého…

stáhnout pdf