Slovo k povzbuzení na neděli 8. listopadu 2020, na 32. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku a začátek toho dalšího – za dva týdny máme již slavnost Krista Krále a týden poté první neděli adventní, tak biblická čtení při mších svatých pomalu ale jistě začínají zacilovat naši duchovní pozornost, tedy naši mysl a kéž by i srdce na témata vpravdě eschatologická, respektive apokalyptická. Na taková, která odhalují tajemství (to je pravý význam slova apokalypsis, „odhalení věcí skrytých“) týkající se posledních věcí (to je zase významem slova eschata, „poslední věci“), konce světa, Kristova druhého příchodu a posledního soudu. A také tajemství vztahující se na konec našeho vlastního života, na naši smrt, tedy na chvíli, až se naše duše oddělí od těla a přijde před Boží soukromý soud. Letos je tato eschatologická apokalyptika biblických čtení umocněna ještě navíc časem končícího „dušičkového týdne“, časem modliteb za zemřelé a návštěv hřbitovů. A především skutečností, že se spolu s celým světem nacházíme v opravdu těžké době nynější pandemie se všemi jejími nebezpečími, omezeními a těžkostmi, se smrtí a bolestí, které také přináší.

Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům máme před sebou naštěstí velmi útěšná slova. Hovořila o údělu těch Kristových přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, protože zemřelí, kteří umírají v Pánu, zůstávají s ním spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, ke kterému dojde při Kristově druhém příchodu na konci světa. Pak úryvek pokračoval pasáží o těch, kteří se ho dočkají zde na zemi, nicméně s tím, že v konečném údělu Kristových věrných pak nebude rozdíl. A my se snad můžeme odvážit doufat, že podobně Pavlova útěšná slova platí i o těch spravedlivých, kteří Krista, Boha nějak milovali, aniž ho znali, aniž ho třeba mohli poznat.

V evangelijním úryvku zaznělo jedno ze tří velkých a krásných podobenství z pětadvacáté kapitoly Matoušova sepsání, jedno ze tří podobenství o konci života a světa, o posledním soudu. Konkrétně jsme dnes slyšeli první z nich: o deseti pannách, o pěti prozíravých a pěti pošetilých.

Toto evangelijní podobenství bylo předznamenáno překrásným úryvkem z deuterokanonické starozákonní knihy Moudrosti (deuterokanonické znamená doslova „druhokánonové“ neboli „druhoseznamové“. tedy jedné z těch několika biblických knih, kterou za součást Starého zákona považovaly především židovské komunity žijící mimo Palestinu): Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí, v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa. Možná tak nějak můžeme souvislost mezi těmito dvěma čtením číst.

Jak si tuto pravou moudrost nějak konkrétně představit, o tom je nejen dnešní první čtení, ale vlastně celá kniha Moudrosti. Jak víme, je to jedna z nemladších, ne-li úplně nejmladší starozákonní kniha, a proto reflektuje (a samozřejmě především pak živí a ještě více prohlubuje) již velmi zralou starozákonní víru.

Moudrost (hebrejsky mášál anebo chokmá, řecky sofia), jak je v této knize vyzpívána, má krásné vlastnosti: Ač je v očích starozákonního svatopisce stvořená, přesto je nějak božská, u Boha byla totiž dříve, než on stvořil svět, Bůh si s ní hrál ještě před stvořením světa. Světu moudrost dává jeho řád, Boží řád, neboť ona, Boží moudrost, je strůjkyní všeho. Člověku je dáno Boží moudrost hledat a mít na ní podíl, moudrost se chce nechat člověkem nalézt, sedí u jeho dveří, touží, aby ji člověk nalezl a sáhl po ní, nechal se jí naplnit. Když to učiní, stává se moudrost jeho největším pokladem, neboť dává člověku rozeznat dobro od zla, činí z lidí Boží přátele a uvádí je do Boží blízkosti. Tak krásná a tak velkolepá je už starozákonní moudrost, moudrost Boží nabídnutá člověku…

Není proto divu, že již úplně nejranější křesťanská exegeze, křesťanská interpretace Starého zákona v této moudrosti spatřila ještě mnohem víc než jen Boží projev. Rozpoznala v ní přímo „stopu“ Syna, především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl stvořen svět), anebo také „stopu“ Ducha svatého, a to pro její vlastnosti. Zároveň raně křesťanská teologie pochopila, že tato Boží moudrost je vlastně i onou moudrostí, o které tak ráda mluvila již pohanská antická filozofie jako o moudrém řádu světa, který je odrazem a odleskem řádu božího. Moudrost má v tomto vnímání blízko ke „slovu“ (řecky logos) anebo „řádu“ (řecky arché), což byly také velké pojmy antického vnímání světa. Sofia, arché či logos jsou pojmy označujícími dobrý řád světa, řád nesoucí v sobě cosi vpravdě božského a konkrétno transcendujícího. V křesťanském uchopení jsou pak dobré tvary stvoření, konkrétní tvary dobra vlastně „stopou“ Syna a živoucí síla dobrého a především život jako takový zase „stoupou“ Ducha svatého.

V křesťanském chápání je tedy Boží moudrost nestvořená, je Boží, je Synem, nakolik preexistuje a je strůjkyní všeho, anebo Duchem svatým, nakolik vše proniká a všemu dává život. Je Boží láskou vylitou do světa. Moudrost zářící ze stvoření a ještě více ze Starého zákona je tak stopou, působením Syna a Ducha, i když jako takoví v moudrosti světa a Starého zákona ještě nebyli lidmi poznáváni. K tomu mohlo dojít až ve světle Zákona nového.

O takovouto moudrost má člověk usilovat, o nic, o nikoho menšího než o Boha samého… Zůstat bdělým a nabírat olej do zásoby, tedy hledat moudrost a usilovat o ni, pak nemůže být nic jiného než vlastně hledání Boha a usilování o Boha, o jeho přítomnost v našem srdci i v celém našem životě, o Boha jako Moudrost, je to hledání Pána Ježíše a Ducha svatého.

V praxi to znamená asi následující: Ve všem Boha-Otce a jeho dvě „ruce“, Syna a Ducha prostě hledat a nacházet. Při všem svém jednání dát „prostor“ Bohu, neustále s ním komunikovat, jakoby ve všem a při všem „stál“ vedle nás, respektive v nás samotných. Znamená to vše se snažit nějak s Bohem konfrontovat, například se ptát, zda a nakolik je v tom či onom přítomen, zda je něco dobré a Boží moudrostí proniknuté, zda to či ono by učinil na našem místě Pán Ježíš, být citlivý na to, k čemu nás vede vanutí Božího Ducha.

Prostě ve veškerém svém smýšlení, především ve veškerém svém rozhodování, chtít kontakt s Bohem, o všem přemýšlet a o všem se rozhodovat s Bohem, s Pánem Ježíšem. Věnovat mu vždy aspoň část své pozornosti (která je zrovna „volná“, i když se na něco soustředíme), komunikovat o všem s ním, prostě jakoby „stál“ ve všem s námi, což on v síle Ducha také je. Činit tak stále, stále mít „prostor“ ve své mysli a svém srdci pro Boha na způsob „ustavičné modlitby“. Činit tak zvlášť ve chvílích intenzivnější modlitby, zejména časně z rána, než se pustíme do světa, protože právě tehdy nám moudrost nejraději «sedí u dveří»…

Každému z nás je jasné a již to také bylo mnohokrát řečeno, že nynější doba je vpravdě bezprecedentní, tedy bez předcházející podobné zkušenosti, a že proto mnohé naše jednání je v této situaci více nebo méně prototypické, bez předcházejících archetypů, osvědčených vzorců jednání. Zároveň je to doba, kdy my i celý svět si mnohem intenzivněji uvědomujeme svou křehkost, zranitelnost, ohroženost i celkovou pomíjivost tohoto světa a všeho pozemského.

Právě tento „terén“ by nás měl přimět k hledání Boží moudrosti, protože ona nám dává naději rozlišit, co je dobré a důležité a co je zlé a nepodstatné, co máme anebo nemáme nyní dělat. A protože je opravdu Boží, je přítomností Syna i Ducha, dodává nám naději na věčnost, protože sama je věčná a nás i celý svět k blažené věčnosti chce dovést.

«Vždyť sama (moudrost) obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni…, sedí (jim) u dveří…, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jí vychází vstříc». Vtělením Pána Ježíše jsou Moudrosti hodni všichni lidé, jde jen o to, aby, abychom se jí všichni otevřeli… S vědomím, že ona opravdu «dává se nalézt těmi, kdo ji hledají».

stáhnout pdf