Slovo k povzbuzení na neděli 8. prosince 2024, na Druhou neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

na druhou a třetí neděli adventní stojí před námi rok co rok postava svatého Jana Křtitele. Čteme o jeho vystoupení a působení v judské poušti. Jan, Předchůdce a Křtitel Páně, k nám uprostřed adventu promlouvá, abychom se i my znovu pokorně pokusili aspoň nějak otevřít Kristovu Božímu přicházení do našeho srdce a života, aby se i s námi aspoň něco Božího stalo.

Advent je o čtverém příchodu Božího Syna: O prvním v těle z Marie Panny; to je narození Páně, na jehož oslavu o Vánocích se připravujeme. O druhém skrze víru, naději a lásku; to je Kristův tajemný příchod skrze křesťanství do našeho života. O třetím příchodu ve chvíli naší smrti, jíž se nikdo z nás nevyhne. A o čtvrtém ve slávě na konci světa, kdy očekáváme tajemné vzkříšení těla. Jak se zpívá v krásné a starobylé adventní písničce: «Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté při vzkříšení».

Všechny čtyři Kristovy příchody jsou důležité, všechny si proto připomínáme. Máme se připravovat na příchody Páně; o Vánocích, ve smrti a na konci světa. A to životem, do kterého Pán Ježíš chce znovu a znovu přicházet. K tomu – ke Kristovu «druhému příští», které spočívá ve znovu roznícení našeho vztahu s Bohem a s lidmi, tedy v přátelství s Kristem a lidmi kolem nás – především k tomuto příchodu Páně směřují rozličné adventní výzvy. Můžeme je slyšet v různých obměnách skoro denně.

Jelikož Kristovo přicházení k nám nemůže být úplně jiné, než jaké bylo jeho přijití do světa, jak o něm svědčí bible, zkusme se zeptat dnešního Božího slova («Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí»), co pro «uspíšení příchodu Páně» můžeme ze své strany – s Boží pomocí – snad učinit. Anebo jak se má vlastně projevit.

První čtení bylo z knihy proroka Barucha (či Báruka). Tato starozákonní deuterokanonická nás přenesla do doby babylónského vyhnanství (Baruch měl být učedníkem Jeremiášovým). Slyšeli jedno z řady prorockých zaslíbení návratu vyhnanců domů do zaslíbené země a nápravy všeho zlého. Prorocké slovo mělo utěšit zdeptané vyhnance, mělo je ujistit, že Bůh na ně nezapomněl, že ví o jejich trápení, že je s nimi i v daleké Babylónii, že je přijímá i navzdory jejich slabostem a proviněním. Že je chce napravit a jednou přivést zpět domů.

Následný žalm byl pokornou modlitební odpovědí na Baruchovo zaslíbení, voláním vyhnanců: «Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země».

Druhé čtení z Pavlova listu Filipským bylo z jeho začátku. Apoštol ujišťuje filipské křesťany o své modlitbě. Už to, že na ně Pavel myslí, má být pro ně povzbuzením; že se stále za ně modlí, že mají místo v jeho srdci. A výzvou a pozváním, že i oni se mají modlit. A že i díky modlitbě mají poznávat a milovat, mají se učit vcítit a «volit to lepší», konat dobré skutky ve spojení s Ježíšem, jak slova Pavlova pokračují. Zarezonovalo v nich i Kristovo čtvero příští: Pavel hovoří o minulosti, kdy Kristus přišel či kdy Filipští uvěřili, o současnosti a nakonec o onom dni Kristova příchodu.

Evangelijní úryvek před námi rozevřel svědectví o začátku vystoupení Jana Křtitele. «Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!» volá Jan parafrázuje proroka Izaiáše, výzvu velmi podobnou té Baruchově: «Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!»

A co nám tedy dnešní čtení o Kristově příchodu k nám snad říkají, zkusme se zeptat.

První čtení nám opět připomnělo důležitou pravdu, že Bůh i nám je v každém našem vyhnanství zvlášť blízko, že nám chce dát naději nevzdat život, nevzdat vztahy, nevzdat vztah s Bohem ani s lidmi, nepolevit ve snaze o dobro, chtít jít dál. Je to zaslíbení mesiánské, a proto už tato naděje je jednou z podob Kristova přicházení do života člověka.

Naděje, která je z triády víra, naděje, láska v praxi možná nejdůležitější: Dává smysl jít a žít dál a o něco dobrého se snažit. Protože dává naději víry, že Bůh-Dobro existuje. Naději zachytit, pocítit a neminout, nadějí žít je naším krásným úkolem. Nejen adventním. A v ideálním případě předat naději dál, bratřím a sestrám kolem nás, rozdělit se o ni. Nadějí.

Žalm a druhé čtení mimo jiné připomněly, že bez modlitby je mnohem těžší zakoušet Boží blízkost, mnohem těžší postřehnout sílu naděje jakožto Božího daru. Protože je to právě modlitba, která otevírá naši duši Božímu světu. Je tudíž třeba se modlit, stále znovu se zkoušet modlit, dát modlitbě čas. A to i tehdy, když se zdá, že Bůh je daleko, třeba v nějakém Jeruzalémě. Když my sami se cítíme být vyhnanci.

Zejména žalm vyzpíval naději, že Boží příchod a zásah opravdu mohou měnit osud lidí, k lepšímu. Ne zbavením pozemských strastí a starostí, ale právě otevřením Božího světa, návratem člověka z vyhnanství k Bohu, vztahem s Bohem, nejvyšším Dobrem a Krásou.

Evangelium. Vystoupení Jana Křtitele, otevřené před námi uprostřed adventu, nás chce povzbudit, že právě advent je k touze po naději, k touze po zakoušení Boží blízkosti a neumdlení ve snaze o dobro časem opravdu příhodným. Spolu s prorokem Baruchem nám Jan ukazuje, že jednou z věcí, se kterou můžeme začít, a to i ve vyhnanství či na poušti, je zasypávání údolí, snižování hor a narovnávání cest. Krásná metafora snahy o narovnání vztahů – s Bohem i lidmi. Kéž by se stala i skutečností naší snahy, která by otevřela naše nitro příchodu Páně, umožnila a jím už vlastně i byla.  

Zkusme s Boží pomocí v tyto dny srovnat cesty k Bohu i k sobě navzájem. Zvlášť takové, které se nějak zkřivily či poničily. Zkusme překlenout tu či onu propast, pokusme se zbořit anebo aspoň snížit horu různých nedobrých nánosů, které jsme mezi sebe postavili. Aby k nám mohl přicházet Bůh a abychom mohli přicházet i k sobě navzájem, a tak společně žít. S vírou, že už toto rovnání, zasypávání či snižování je nějakým Kristovým přicházením do našeho života, do našich vztahů.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy z podnětů dnešního Božího slova aspoň něco odnést. Možná zkusme především v sobě znovu vzbudit touhu uvěřit naději, že má smysl dál žít, snažit se o dobro a pečovat o vztahy s Bohem a lidmi, pomáhat jim. A to i ve všemožném vyhnanství. S vírou, že Bůh je a že na zem přišel a stále přichází Boží Syn. Zaslechněme proto i výzvu k modlitbě, která nás Bohu a jeho «příštím» otevírá. A popřemýšlejme, jak srovnat ve vztazích to, co z naší strany srovnatelné je.

A na závěr snad příměr velmi nepoetický. Janova výzva, obraz narovnání cest, zasypávání údolí a snižování hor nám možná mohla evokovat stavbu třeba takové dálnice či železničního koridoru. Něco podobného, neobrazného se při takových stavbách děje. Ale taková díla trvají povětšinou dlouho, nehledě na náklady. Buďme proto ve všech svých dobrých snahách trpěliví; viditelný výsledek nemusí přijít přeci hned a někdy stojí námahu. Zkoušejme vše – život, modlitbu i péči o vztahy – s Boží pomocí začínat den co den znovu a znovu.

Ostatně o růstu v dobrém bylo i dnešní čtení druhé, o nových začátcích první a evangelium.

stáhnout pdf