Slovo k povzbuzení na neděli 9. března 2025, na První neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

na první neděli postní rok co rok slyšíme o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Hovoří o něm všechna tři synoptická evangelia. Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Novozákonní Ježíšova pokušení– spolu se starozákonními pokušeními Adama – jsou jakýmsi prototypem všech pokušení všech lidí. První Adam – stejně jako mnohdy my – pokušením podléhá, zatímco Kristus, Boží Syn, Nový Adam nad nimi vítězí, a tak nám otevírá cestu z nich.

Novozákonní vyprávění je koncipováno tak, aby ukázalo, jak ďábel, padlý anděl a personifikace zla, umně hraje na struny Ježíšovy lidské duše nabízeje jí naplnění jejích jinak dobrých tužeb a potřeb: Naplnění touhy po potěšeních a radostech (ať je z kamenů chléb), touhy po majetku, štěstí a majetku (všechna království ti dám) a touhy po slávě a šťastném a naplněném životě (vrhni se dolů a andělé tě zachrání). Ovšem za cenu poslechnutí ďábla, sklonění se před ním.

Ne nepodobně – ďábel, zlo – hraje na struny i našich potřeb a tužeb. Nabízí jejich naplnění, ovšem za cenu sklonění se před ním, za cenu nějakého zla, lži či zrady. A my často podléháme.

Touhy po štěstí, radosti, naplněném životě bez velkých starostí, ale třeba i po troše úspěchu a uznání či přiměřeném hmotném zabezpečení, jsou určitě docela přirozené, pochopitelné a hodné naplnění, je-li to možné. A všichni je nějak máme. A je to dobře.

Nicméně právě ony se mohou stát naším úskalím a často i stávají. Pokud se ve snaze po jejich naplnění uchýlíme ke zlu, skloníme se před zlem, přestaneme mu odolávat. Když vlastní prospěch a potěchu povýšíme nad dobro jako takové, jímž je v posledku Bůh sám. Když své dobro dosahujeme bez ohledu na dobro druhých lidí a světa.

Není totiž samo o sobě špatné mít potěšení, majetek a úspěch, ale ďábelskými se stanou, když jsou dosaženy na úkor druhých a světa, anebo přímo za cenu nějakého zla, ublížení druhým a světu, bezohlednosti k nim. Anebo když člověka natolik omámí, že se stane zlým a sobeckým.

Jistě, jsou tací, kteří jsou přesvědčeni a připomínají, že už sama existence každého z nás a naplnění jejích potřeb je vždy nějak na úkor jiných. Protože svět, i při všem svém bohatství, není nekonečný a nevyčerpatelný a jeho bohatství se vždy musí dělit počtem lidí. Podobně nejsou neomezené síly společenství lidí.

S nespravedlností globálního světa jako obyčejní lidé toho mnoho asi neuděláme. Ale je dobré si to uvědomit, zpokornět a pokusit se pomoci v těch oblastech, kde větší spravedlnost a ohleduplnost jsou aspoň trochu v naší moci. Což jsou především naše vztahy, naše mikrosvěty, rodiny, pracoviště, farnost a tak dále.

Tam, kde žijeme, totiž zpravidla podléháme pokušením. Tam s obrácením – s odvrácením se od zla o od sebe k Bohu, dobru, lidem a světu – je třeba začít.

Ale pak je třeba i myslet aspoň nějak na ony globální nespravedlnosti, na všechny vzdálené, na jejichž úkor my v bohatší a šťastnější části světa nějak žijeme. Což v praxi znamená nejspíš nějakou formu dobročinnosti, například aspoň formou postní almužny.

Že žití na úkor – samozřejmě nejen v hmotném smyslu, ale i v mnoha dalších i nehmotných ohledech – je možná největším pokušením, které na člověka doléhá, shrnutím všech předešlých, naznačuje i pořadí, v jakém nám evangelista Lukáš ďáblova pokušení Pána Ježíše předložil. Biblické mentalitě totiž nějak odpovídá, že třetí, poslední v pořadí je možná největším a obě předešlá v sobě nějak zahrnujícím.

«Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům vydá o tobě příkaz, abys nenarazil nohou na kámen»: Ne, druzí lidé a okolní svět nejsou naši andělé, kteří by nás měli nosit na rukou, abychom nenarazili nohou o kámen. Druzí lidé a svět zde nejsou od toho, aby nám jen sloužili, aby se jen nám vedlo dobře.

Vůlí Boží, věříme, je, abychom si všichni navzájem sloužili, podle svých možností, abychom – známým rčením – se nechtěli jen vézt, abychom nebyli oněmi pověstnými taženými, kteří se jen nechají druhými táhnout. V jakémkoli smyslu. «Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte zákon Kristův» píše svatý Pavel v Listě Galatským.

I ostatní mají podobné potřeby, tužby a práva jako my. Na každém z nás je, aby se – podle svých sil a možností a s Boží pomocí – snažil být také prospěšný, nežil bezohledně a na úkor (jakýkoli) těch druhých, ale snažil se sloužit, jakkoli. Když už nemůže svými silami, svou prací, tak třeba svou laskavostí, moudrou zkušeností a modlitbou.

Hodnota člověka není pochopitelně ve výkonu, ale v něm samém. Mravnost člověka je však skutečně v touze a snaze konat dobro, v činu, v nežití jen pro sebe, ale pro Boha, druhé a svět. V touze a snaze být reálně prospěšný, třeba i nepatrně, třeba i skoro neviditelně. Nejde-li to už jinak, aspoň laskavostí navenek a ve skrytu srdce láskou, modlitbou a pokáním.

Milé sestry, milí bratří, naplnil-li Pán Ježíš tajemně svou přítomností všechna naše pokušení, i proto je přijal a podstoupil, pak volejme k němu o pomoc, až na nás dolehnou. Volejme o pomoc, abychom i my – spolu s Kristem – dokázali aspoň nějak říci: «Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha». Abychom nepodlehli zlu při touze po štěstí, nasycení a neplněném životě. Za cenu zla se tyto dobré a skoro Boží touhy stávají ďábelskými. A nakonec nám ani štěstí, ani nasycení ani život nepřinesou.

Život s sebou prostě přináší situace pokušení, kdy je třeba dát přednost vyšším dobrům, než jsou jen naše potřeby, dobrům pravdy, lásky a milosrdenství. Protože je Bůh a protože je věčnost.

stáhnout pdf