Slovo k povzbuzení na neděli 9. listopadu 2024, na 32. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium nás opět přenáší do doby po Kristově vjezdu do Jeruzaléma, do dnů těsně před Velikonocemi, po vyčištění chrámu od směnárníků a prodavačů. Jsme v jeruzalémském chrámě, respektive v jeho nádvořích, a máme před sebou Markovo svědectví o jedné z posledních událostí Ježíšova pozemského působení: Kristovo varování před neblahým chováním zákoníků a reakci na dar chudé vdovy do chrámové pokladnice.

Celé vyprávění je do značné míry postaveno na kontrastech:

Učitelé Zákona se sice zdají být zbožní a dokonalí, ale ve skutečnosti tomu tak úplně není. Leckdy zneužívají svého postavení a své pověsti k vyjídání domů vdov, navíc pod záminkou dlouhých modliteb. Mají rádi světské pocty, přední místa, pozdravy na ulicích, svou zbožnost dávají rádi na odiv. Naproti tomu chudá vdova je v ústraní chrámu, nikdo si jí – snad kromě Pána Ježíše – nevšímá.

Různí bohatí židé dávají sice na milodarech do chrámové pokladnice mnoho peněz, často i ostentativně, ve skutečnosti však dávají jen to, co jim přebývá. Chudá vdova naproti tomu, patrně také docela nenápadně, možná i s ostychem, že má jen málo, dává vše, co měla, dvě drobné mince. Detail, že jsou dvě, je důležitý; mohla dát jen jednu. Relativně ke své chudobě tak vlastně dává mnohem více než bohatí, celé své živobytí. Lidé si toho nevšimnou, Boží Syn ano.

Asi bychom našli v dnešním úryvku kontrastů ještě více. Kdybychom se je všechny pokusili zobecnit, možná bychom mohli mluvit o napětí mezi pravou a nepravou zbožností, mezi upřímností a pokrytectvím, mezi štědrostí a lakotou, mezi odevzdaností do Božích rukou a touhou si vše na zemi zajistit, mezi vírou a nevírou. Anebo bychom mohli rozjímat dokonce o kontrastu mezi skutečností a zdáním, pravdou a klamem, odivem a skrytostí.

Příklad chudé vdovy dávající víc než všichni ostatní svébytně vystihla jedna středověká, dnes již dávno nepoužívaná mešní preface: «Svědkyní toho, kolik dobrého může milodar způsobit, je ona žena, které darování dvou drobných mincí přineslo tak bohaté ovoce, že zastínilo všechny královské talenty stříbra. Jak podivuhodná byla její víra, která toto dokázala! Hle jak dar tak mála peněz skrytých v koutě dokázal naplnit zemi a vystoupat k nebi».

Ohledně vdovina daru je dobré také připomenout, že není náhodou, že se vše odehrává právě u chrámové pokladnice. Jeruzalémský chrám, nedávno předtím králem Herodem (zvaným Velikým) bohatě rekonstruovaný a vyzdobený, byl nejen tajemným místem zvláštního Hospodinova přebývání na zemi, ale především místem kultu, zejména oběti za hřích. Vdova neobjednává u levitských kněží obětní dar – patrně by na to ani tak malý obnos nestačil – , ale sama dává dar. Namísto oběti.

Štědrost jakožto skutek blíženecké lásky byla již Starým Zákonem chápána jako jeden z prostředků k přikrytí hříchů, jedna z možných obětí za hřích: «Láska přikrývá všechna přestoupení» čteme v knize Přísloví. Podobně pak hovoří Nový Zákon, explicitně známé místo v Prvním listě Petrově, že «láska přikryje množství hříchů».

Skutečná štědrost, kdy člověk se umí rozdělit a dát i to, co nějak zasáhne jeho životní komfort, omezí a třeba ho i nějak ohrozí, (taková štědrost) je stále jedním ze základních projevů lásky, zvlášť k druhému člověku. Láska totiž umí dávat a rozdávat, klidně i rozhazovat a ztrácet. Skutečná štědrost je téměř synonymem lásky. Navíc takové, která má sílu přikrýt množství (jiných) hříchů.

Štědrost je také jedním ze základních projevů opravdové zbožnosti. Věří-li člověk, že Bůh opravdu je a že země není posledním cílem jeho putování, měl by umět i štědřeji rozdávat ze svého majetku, je-li toho potřeba. Jeho největším majetkem, tím, co má, by mělo být totiž přátelství s Bohem. Které zůstává, i když pozemské bohatství pomíjí. Přičemž podobně je tomu i se vztahy s lidmi: I ty jsou větším bohatstvím než cokoli jiného.

Obecněji řečeno: Věří-li člověk ve smysl dobra, jímž je stejně v posledku Bůh, a v lidi a ve vztahy s nimi, měl by prostě umět dávat, z lásky dávat.

Laskavá a zbožná byla chudá vdova. Proto je nám dnes příkladem. Svůj milodar dala navíc v chrámě, tedy tam, kde sama jako vdova měla být zaopatřena milodary. Místo toho je sama dává, jakoby nepovinně. I to je jeden z kontrastů dnešního evangelia. Podobný příklad zanechala už dávno před ní (v dnešním prvním čtení) vdova ze Sarepty, která z posledního pohostila proroka Eliáše. Jim podobnými bychom aspoň trochu měli být všichni.

Proto s pohledem na špatný příklad pokryteckých a vypočítavých učitelů Zákona a na dobrý příklad chudých vdov bychom se měli každý sám sebe zeptat, komu se z aktérů evangelijní scény tedy nejvíce podobáme, chudé vdově to totiž být nemusí. Možná se podobáme spíše učitelům Zákona, kteří pod nějakou třeba i zbožnou záminkou nakonec zneužívají dobročinnosti druhých, příživnicky, paraziticky či přímo šmejdsky vyjídají domy chudých vdov, ať už to znamená cokoli. Možná se podobáme boháčům, kteří dávají jen něco docela marginálního ze svého velkého bohatství a ostatní si užijí sami pro sebe. Jistě, Bohu díky i za každou marginálii (navíc ta boháčova v absolutní hodnotě často až tak malá není). Ale evangelium nám říká, že to ještě nemusí být pravá zbožnost a hlavně ne štědrost.

Evangelijní úryvek v prvé řadě mluví o štědrosti v oblasti hmotného bohatství a zajištění. Otázka proto zní: Jak jsme na tom s dělením se o hmotný majetek, s podporou chudých, s dobročinností vůči těm, jimž se nedostává.

Otázku můžeme ale rozšířit i na ostatní typy bohatství. Ony dvě mince (a stejně tak hrst mouky a trochu oleje) přeci můžeme chápat i alegoricky, obrazně, jako metaforu jakéhokoli pozemského bohatství, i toho nehmotného. Mezi takovým vyniká čas. Jím je určen náš pozemský život, zastavit se nedá, ani se nedá vrátit. Čas je bohatstvím každého z nás, štědrost se má proto týkat předně jej. Jak umíme svůj čas rozdávat, zejména těm, kteří ho potřebují? Měli bychom, a to i tehdy, nebo možná právě tehdy, zdá-li se, že ho máme (již) málo, jen jako dvě drobné mince.

Tím vším je dnešní evangelium vlastně i jakousi chválou obyčejnosti. V osobě chudé vdovy je chválou lidí jí nějak podobných, kteří v očích světa třeba nemají až zas tak co nabídnout, bohatství či učenost, ale přesto se snaží přispět, čím mohou. Třeba jen dvěma drobnými mincemi, anebo – jako vdova ze Sarepty – troškou mouky a oleje. Nedávají však málo, dávají naopak mnoho, ze svého pohledu dávají vše, co mají. Kristus to vidí a Eliáš je nasycen. Proto jejich činy opravdu naplňují zemi a stoupají k nebi, jak zazpívala ona středověká preface. Protože svým velkorysým a laskavým darem všeho dávají zemi Boha. Což není metafora, ale tajemná skutečnost, je-li Bůh Nejvyšším dobrem.

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme bohatí či chudí, kéž bychom se aspoň trochu podobali chudé vdově, respektive oběma vdovám z dnešních čtení. Kéž bychom věřili v Boha a dobro a byli tak svobodní a štědří v dávání; času, pozornosti, energie či peněz. A nebojme se ani případného kontrastu, když ta či ona štědrost nebude okolím chápána. Jít v něčem dobrém proti proudu nebývá špatně.

A Bohu díky za všechny ty, kteří nějak štědrými – hmotně i nehmotně – být dokážou. Zvlášť Bohu díky za všechny chudé zbožné vdovy, anebo za ty, kteří Boha neznají, a přesto ho takto milují. Ti všichni sami nejlépe vědí, že dávání na radosti ze života neubírá. Naopak, radosti přidává. Protože dáváním vzniká i v srdci a životě člověka prostor, do něhož z nebe sestupuje Bůh…

stáhnout pdf