Slovo k povzbuzení na neděli 9. listopadu 2025, na svátek Posvěcení lateránské baziliky

Milé sestry, milí bratří,

máme dnes svátek Posvěcení lateránské baziliky, jeden z takzvaných svátků Páně, které se slaví i v neděli, připadnou-li na ni. Připomíná a liturgicky slaví posvěcení římské baziliky Nejsvětějšího Vykupitele a svatých Janů, myšleno Křtitele a Evangelisty. Baziliky lateránské, podle římské rodiny Lateránů, kterým pozemek na pahorku Caelius původně patřil, než byl zkonfiskován císařem Neronem. Baziliky nesoucí titul Mater et caput omnium ecclesiarum Urbis ac Orbis („Matka a hlava všech kostelů Města a světa“). A to proto, že právě ona, lateránská bazilika je stále hlavní papežskou katedrálou. Při ní od dob císaře Kosntatntina až do pozdního středověku, tedy od 4. do 14. století, měli papežové skutečně své sídlo. Na zvláštním postavení lateránské baziliky nic nezměnila ani skutečnost, že reálně nejvýznamnějším kostelem katolického křesťanstva se záhy stala bazilika svatopetrská. Vždyť je to především hrob svatého Petra, který papežství i celému Římu dává jeho církevní i teologický význam.

Svátek, slavený v celé církvi na dnešní den 9. listopadu již někdy od 12. století, připomíná tedy radost z posvěcení původní baziliky z první poloviny 4. století. K této radosti se má dnes liturgicky připojit celá katolická církev, všichni křesťané hlásící se ke společenství s římským biskupem na celém světě. To činíme i touto bohoslužbou.

Svátek nám ale připomíná snad i řadu dalších věcí, nad kterými snad stojí za to se na chvíli společně zastavit…

Zaprvé, že naše křesťanství je vždy nějak církevní. Církev – „shromáždění Pánovo“ (řecky ekklésía kyriaké) – je i navzdory našim lidským chybám i chybám všech našich předků „prostředím“, ve kterém na zemi přebývá a působí Pán Ježíš. V církvi se přeci zvěstuje Boží slovo, v církvi se vysluhují svátosti, v církvi žije společenství bratří a sester. A to jsou Kristovy tajemné ale jedinečné přítomnosti, naplnění jeho slibu, že mezi námi a s námi zůstane až do skonání světa. Církev se proto také nazývá „univerzální svátostí spásy“ (latinsky sacramentum universale salutis).

Ač tyto teze nejsou pochopitelně nic nového, je vždy dobré si je čas od času připomenout. Už třeba jen proto, abychom nezapomínali, že naše vlastní křesťanství by nikdy nemělo být jen naší privátní záležitostí. Když k němu patří i církev. Přinejmenším jako ta, jejímž prostřednictvím byl i nám předán poklad křesťanské víry jakožto tradované zkušenosti Boha a Božího zjevení.

Církev je proto i naší „duchovní matkou“, a proto bychom ji – i navzdory všem hříchům nás „církevníků“ – měli mít aspoň nějak rádi. Ne pro ty chyby, ale pro Kristovu přítomnost a pro lidi kolem něj. Církev je naší duchovní „rodinou“, do které jsme se křtem „narodili“, do které jsme vrženi, ve které jsme si zbyli. I s tím, že v ní – podobně jako v rodině přirozené – nejsou jen svatí, jsou v ní i lidé různí i hrůzní, ale – Bohu díky – i ti dobří.

Tím pádem – a to může být to druhé, co nám dnešní svátek připomíná – k našemu křesťanství, ke křesťanství každého z nás patří nutně i ti druzí. V nejširším slova smyslu samozřejmě všichni lidé, především ti, s nimiž se kdy v životě potkáme. V užším slova smyslu pak právě ti, kteří jsou s námi členy téže rodiny, protože i oni se zrodili z vody a z Ducha svatého. Spojuje nás s nimi dokonce pokrevní příbuzenství krve Kristovy, kterou jsme zváni svátostně přijímat, a proto koluje i v našich žilách.

S ostatními křesťany (katolickými) křesťany, našimi bratry a sestrami, máme žít prvotinu smířeného lidstva. A to jak s těmi, kteří jsou nám blízko, s nimiž skutečně nějak žijeme, ale nějak i s těmi vzdálenými po celém světě. I za ty se máme přinejmenším modlit, a nakolik je to možné, jim aspoň na dálku (třeba finančně) pomáhat, pokud to potřebují.

Připomínka těchto skutečností se zdá být důležitou o to víc, o co méně se dá říci, že by naše farnosti, kostelní společenství a další křesťanské skupiny byly vždy „skoro rájem na zemi“ a že by mezi všemi (katolickými) křesťany vždy fungovala solidarita a vzájemné přátelství. Někdy dokonce, zdá se, spíše naopak. Bohužel.

Má to jistě mnoho důvodů. Principiálně je to nejspíš tím, že nejsme dostatečně otevřeni vztahu s Kristem, ve kterém na zem přišel a v křesťanství neseném církevním společenstvím jedinečně přebývá Bůh, absolutní Dobro. Kdybychom byli, vztah s Kristem by nás, věříme, proměňoval výrazněji.

Navíc taková uzavřenost může probouzet a petrifikovat i cosi velmi temného v člověku. Pod jakousi „křesťanskou maskou“ se totiž mohou někdy skrývat snad ještě patologičtější vztahy a jevy než leckde ve světských společnostech. Konkrétních důvodů k tomu je celá řada, asi není smyslem nedělního zamyšlení je analyzovat. Snad jen je dobré na tyto fenomény upozornit a zazpytovat svědomí, nakolik my sami jsme se – svou tvrdostí, nemilosrdenstvím či nesolidaritou – nestali odpudivou karikaturou křesťanství, vpravdě farizejskou…

Nezapomeňme, že církev, to jsme i my všichni, a každý z nás svým dílečkem přispívá k jejímu dobrému či špatnému obrazu…

Zatřetí – a v neposlední řadě – nám dnešní svátek může připomenout, že k našemu katolickému křesťanství patří i instituce (doslova „ustanovení“) papežství. Biskup na hrobě svatého Petra je nástupcem jeho poslání ve sboru apoštolů. Jestliže apoštola Petra Pán Ježíš určil za pastýře jeho stádce, jemu svěřil „moc svazovat a rozvazovat“ a „moc klíčů“ a úkol povzbuzovat své bratry, pak tento úkol, věříme, nějak přešel i na Petrovy nástupce, biskupy na jeho hrobě, papeže. A jako to byla Boží milost, která promlouvala skrze Petra, tak je tomu nějak i skrze papeže. Jako katoličtí křesťané přeci věříme, že skrze papežskou službu také nějak působí a nějak promlouvá Pán Ježíš.

Jistě je třeba rozlišovat věroučnou intenzitu, závaznost a závažnost takového „mluvení“, ale ani toto není na škodu si připomenout, už třeba jen proto, abychom vzali papeže – jeho učení, jeho apely – aspoň trochu vážně. Aby nás to třeba aspoň trochu zajímalo, co současní papežové – nyní papež Lev – učí a k čemu nás vybízejí. Zpravidla k oživování víry, ke svatosti, k věrnosti evangeliu, k milosrdenství, snaze o mír, solidaritě, k ekologičtějšímu způsobu života. A tak dále…

Milé sestry, milí bratří, pokud by někomu tyto podněty – že (katolická) církev k našemu křesťanství patří, že k němu patří i druzí lidé a že papežství není jen lidskou institucí – (pokud by někomu tyto podněty) k rozjímání nestačily, může se zastavit ještě nad dnešním krásným prvním čtením z knihy proroka Ezechiela. Může se pustit do rozjímání nad obrazem chrámu, zpoza kterého vytéká uzdravující voda na všechny strany. A může rozjímat třeba o tom, že i my bychom měli být takovým chrámem, ze kterého vycházejí samé dobré „vody“, takové, které jsou schopny přinášet život a uzdravení, kamkoli se dostanou, vody nějak Boží. Tím bychom určitě i společenství církve prospěli…

Anebo se může zastavit nad evangeliem. Jan klade Ježíšovo vyčištění chrámu na začátek Kristova veřejného působení. Spíše teologicky než chronologicky. Protože vyčištění našich vnitřních chrámů od různých prodavačů býčků a holubů a směnárníků je jedním z předpokladů, jedním ze začátků, že z chrámu našeho srdce může vytékat do našeho okolí trocha více Boží uzdravující vody. Laskavých a pravdivých slov a milosrdných a dobrých činů, kterými můžeme také tak trochu ukázat na Pána Ježíše, polidštěnou Dobrotu samu…

stáhnout pdf