Slovo k povzbuzení na neděli 9. října 2022, na 28. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní první a evangelijní čtení – takto vedle sebe, dohromady – představují celkem dobrý příklad, jak se to vlastně má se vztahem starozákonního předobrazu a jeho novozákonního naplnění: Mezi příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem najdeme celou řadu podobností i rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej zároveň překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých osm set let, jde o uzdravení z malomocenství; to, jak dobře známo, bylo a je nejen děsivou nemocí, ale být malomocný znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby; i proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem.

Pak je zde ale i celá řada rozdílů: Náman, ať už Syřan či Aramejec, musí vážit dalekou cestu do Samaří, zatímco deseti malomocným stačí zavolat na Krista jdoucího kolem jejich vesnice (není jasné, zda je zrovna v Samařsku anebo Galilei). Náman chce poděkovat Elizeovi svými bohatými dary, prorok je nepřijme, čímž je Náman natolik ohromen, snad více než samotným uzdravením (to už v dnešním úryvku nebylo), že vzdá Hospodinu čest a uvěří v něj. Z deseti malomocných jen jeden jediný, Židy pohrdaný Samaritán se vrátí a jde sám poděkovat Kristu za uzdravení a je, narozdíl od zbylých devíti, pro svou víru navíc zachráněn, spasen.

Kristus jako Boží Syn je zjevně víc než Boží prorok Elizeus, je vrcholem veškerého Božího působení a také definitivně překonává židovský partikularismus. Je zde a provždy pro všechny lidi a celý svět.

Je mnohé v obou textech k rozjímání, dovolte snad několik nesouvislých podnětů…

Zaprvé není náhodou, že v obou případech je uzdraven někdo mimo Izrael. V prvním čtení zcela, Náman je pohan. V evangeliu je to Samaritán, potomek Severního Izraele, z pohledu farizeů odrodilec, a proto zejména jimi pohrdaný. Krom biblického zakotvení faktu, že Bůh stále svou milost, svou dobrotu mnoha různými způsoby rozlévá i mimo církev a i mimo křesťanství,  je zejména Samaritán příkladem pro všechny, kteří uvnitř křesťanství a církve jsou, zejména různé duchovní „profesionály“, ať už tím myslíme cokoli. Samaritán je prototyp člověka, který dokáže mnohem nesamozřejměji a pokorněji vnímat a přijímat dobrodiní, jehož se mu dostává, který si možná více dokáže vážit dobrého, co má, než mnohý z nás. Protože takový Samaritán třeba ani nic nečeká, nic si nenárokuje.

Vnímání nesamozřejmosti dobrých věcí je totiž jedním z předpokladů možnosti vidění Boha i druhých lidí, a to nejen v evangeliu, ale pořád. Vedle mnoha bolestí a trápení, jež každý člověka má a každého obklopují, jsou zde přece také věci a vztahy dobré a krásné, které každému z nás byly dány. A za nimi je vždy nějak tajemně Bůh, v posledku Dárce všeho dobrého, a jsou za nimi i lidé, naši dobrodinci. Pokorné vnímání dobra jako nesamozřejmého proto otevírá oči naší duše, náš vnitřní zrak a pomáhá jim vidět Boha a také lidi. Leckteří naši nevěřící bratří a sestry jsou nám v tomto leckdy příkladem, když dokáží dobré věci vidět a vnímat s velkou vděčností.

A nejen v tom, ale i ve svých snahách o dobro, jež konají často „jen tak“, bez motivace věčností či povinností víry, něco na způsob doktora Rieuxe, nezištného agnostika spontánně pomáhajícího v imaginárním morem zasaženém a hermeticky uzavřeném městě, ze slavného románu Alberta Camuse Mor. Možná by nám takové nevěřící bratry a sestry dnes leckdy Pán Ježíš ukázal ne nepodobně tomu, jak farizeům dal vícekrát za příklad Samaritána (však vzpomeňme i na veleznámé podobenství o milosrdném Samaritánovi).

V prvním čtení to nakonec byla nezištnost Elizeova, která Bohem uzdraveného Námana zasáhla, že uvěřil. V evangeliu Pán Ježíš uzdravuje vždy zcela zadarmo, a to každého, kdo se mu vírou otevře, se zvláštním zalíbením pro nejubožejší. Nezištná lidská pomoc je jednou z nejbožštějších věcí, kterých je člověk schopen a které zde na zemi Boha a jeho dobrotu tajemně zpřítomňují a lidská srdce Bohu tak pootevírají. K nezištnosti ve všech ohledech by nás naše křesťanská víra měla přímo vést.

Devět malomocných bylo uzdraveno, zbaveno tělesné nemoci, jen jeden – ten, který přišel poděkovat a v Krista uvěřil – byl zachráněn, byla uzdravena i jeho duše. Tělesné zdraví je nesmírně důležité, o tom v žádném případě není třeba jakkoli pochybovat a jeho hodnotu bagatelizovat. Není divu, že o ně Boha často prosíme. Ale není přeci jen ještě všechno. Je zde ještě zdraví našeho srdce, naší duše, na němž závisí celý náš život, jeho hlubší kvalita. I o ně, především o ně, o uzdravení srdce od nemoci zla, o posílení v dobrém bychom měli Pána Ježíše žádat a o ně usilovat. I to nám příklad Samaritána a Ježíšova slova «vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila» mohou připomínat.

Milé sestry, milí bratří, kéž nás tedy následnost dnešního starozákonního a evangelijního čtení povzbudí ve víře, že v Pánu Ježíši je Bůh člověku skutečně nejblíže, že Kristus je největším možným naplněním veškerého nejen starozákonního ale i náboženského a jakéhokoli jiného očekávání člověka. Snažme se s pokornou vděčností hledat to dobré a krásné, radovat se z toho, protože pak budeme moci snadněji vnímat Boha i druhé lidi. Vezměme si příklad ze Samaritána a děkujme Bohu i lidem. Vezměme si příklad i z Elizea a zejména z Krista a snažme se být co nejvíce nezištní. A vězme, že tělesné zdraví, i při vší své nesporné hodnotě a důležitosti, což si bolestně uvědomují zvlášť nemocní, přeci jen ještě není všechno. Lze totiž – s Boží pomocí – žít krásný, bohatý a dobrý život i s narušeným zdravím, stejně jako s plným zdravím lze život nějak promrhat.

«Ale i když my jsme nevěrní, on (Bůh, Kristus) zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe».

stáhnout pdf