Slovo k povzbuzení na neděli 9. srpna 2026, na 19. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

starozákonní čtení z První knihy královské před námi rozevřelo známé vyprávění o setkání proroka Eliáše s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, jak by možná prorok byl očekával, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak totiž Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zakusit, i tak se chce člověku zjevit. Nenápadně, v podobě jemného vánku. Což nevylučuje, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení. Jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidské nitro vnímavé, otevřené a citlivé.

Ano, Bůh může zasáhnout do lidského života mohutně a jasně, i třeba skrze nějakou životní bouří či zemětřesení, je dobré s tím počítat. A ještě lepší je asi čekat na to, že jindy, a možná častěji, se může projevit velmi jemně, nenápadně. A že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zavnímat a zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k člověku nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je jen na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh, jak se mu zjevit. Na nás je se pokusit nepropásnout jeho příchod, čekat na něj, jít za ním na horu, snažite se ochudit svou duši o zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem. Na nás je se pak před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co říká, k čemu nás vede a k jakému dobru posílá, případně od jakého zla odvrací. Tak jak to učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z předobrazů Krista.

Ve druhém čtení pokračujeme v četbě Pavlova Listu Římanům. Dostáváme se na začátek pasáže pojednávající o Pavlově vztahu k Izraeli, respektive o vztahu Nového Izraele, církve, k tomu Starému, k synagoze. O tom jsou celé dvě kapitoly.

«Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn» slyšíme v dnešním úryvku. To píše ten samý Pavel, který úplně všechno pokládá za bezcenný brak ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, Pavel, který nechce znát nic než Krista ukřižovaného, který byl Kristem tak uchvácen, že by si už tak přál být s ním v nebi. Nyní vyznává, že z lásky ke svým bratřím a sestrám z Izraelského národa by byl ochoten i vlastní spásu obětovat, jen aby oni byli zachráněni, pokud by to tím bylo možné.

To je snad největší, nejparadoxnější vyznání lidské lásky k druhým lidem, jaké v Novém Zákoně máme: Ochota obětovat vlastní spásu, jen aby někdo jiný byl zachráněn.

Zní to až absurdně, ale možná právě v ochotě obětovat pro druhé i vlastní věčnost je vrchol lásky. Ostatně z života i některých svatých v dějinách známe něco podobného. Byli tací a byly takové, kteří a které to nějak učinili:

Dověděli se například o hrozící zkáze nějakého hříšníka a sami svou vlastní spásu Bohu nabídli jako „výměnu“ za spásu dotyčného; jako svatá Terezie z Liseux. Anebo například když sv. Edith Stein, dnešní světice, svůj krutý úděl, který na ni dolehl, koncentrační tábor, přijala jako oběť za svůj židovský národ. A pak nebe od Boha dostali také.

Konečně něco podobného může prožívat kupříkladu i trápící se rodič, když hledí na nějak nezdárný způsob života svého syna, své dcery. I svou vlastní nebeskou blaženost by za své dítko obětovali, jen kdyby to šlo. A třeba se i takto modlí. A pochopitelně nejen rodič, ale i jiní milující lidé, když nabízí sami sebe vidouce utrpení či neštěstí těch, jež milují. A tak dále.

Ve zvuku dnešního druhého čtení to není špatně. Pavel byl ochoten obětovat z lásky vše, a dostal proto také vše: Boha a nebe. A možná tím nebe otevřel i mnohým dalším.

Ochota se obětovat, i svou vlastní věčnost, má však možná ještě jednu, subtilnější, a ještě nesnadněji uchopitelnou rovinu: Ochotu pro druhé a jejich záchranu i mravně riskovat, připravenost namočit se, ušpinit se, třeba i nějak (zdánlivě) zhřešit, padnout, když by to mohlo přispět k záchraně a věčné spáse druhých. I to totiž může implikovat ochota obětovat z lásky i svou věčnost.

Ano, zní to ještě absurdněji, pohybujeme se pochopitelně na velmi tenkém ledě, ale možná tomu tak trochu někdy opravdu je. Kříž i toho je snad znamením. Co je a co není hřích, posuzuje nakonec přeci Bůh. A patrně nejvíce to závisí od míry naší opravdové lásky k Bohu a lidem (a světu), což je jediná možná relativizace (doslova!) hříchu.

V evangeliu pokračujeme v četbě Matoušova sepsání. Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na událost rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. Máme před sebou svědectví o dalším Kristově zázraku: O Ježíšově a pak i Petrově kráčení po vodě. O zázraku, který v sobě opět skrývá velký potenciál duchovního, alegorického výkladu.

Naše víra v Boha je totiž v mnohém podobná kráčení po vodě. Člověk se vydá za Pánem Ježíšem, vydá se za jeho hlasem, za jeho vábením, a jde. Ale chvílemi si ve své víře, na své cestě víry opravdu může připadat, jako by kráčel po vodě. Zvlášť tehdy, když se ve víře vydá za nějakou náročnou Kristovou výzvou. Kráčí, ale je to především Boží síla, Kristova milost, sám dar víry, vztah s Bohem skrze Ježíše, které ho nad vodou nesou.

Všechny důvody křesťanské víry jsou důležité, ale nakonec jsou spíše jen tou vodou. Proto určité pouhé kráčení po vodě, pochybnost a nejistota jsou vždy součástí naší víry také.

Za Pánem Ježíšem – podobně jako svatý Petr – vždy nějak kráčíme po vodě. A proto také – podobně jako svatý Petr – občas (anebo často) začneme tonout. Tonout ve svých pochybnostech, nejasnostech a nejistotách. Či hříších. Příjemné to není, je to i nebezpečné, nese v sobě možnost utonutí, smrti v hlubinách, ale je tomu tak, dovedeme si to představit.

Co v takových chvílích dělat, je to, co učinil svatý Petr: volat «Pane, zachraň mne». Volat, a ne racionalizovat, proč je možné a moudré chodit po vodě, proč je dobré a rozumné křesťansky věřit a žít. Více volat než se upínat se k rozumovému odůvodnění křesťanské víry, jinak tak krásnému a velkolepému. Volat, modlit se a prosit «Pane, zachraň mne» a také všechny ostatní a celý svět. Především pokorné volání může totiž otevřít naši duši, aby i ji sám Pán zachytil a vzal zase na svou loďku. Abychom pak mohli vírou zase dál kráčet po vodě.

Milé sestry, milí bratří, ať už si z dnešního Božího slova vezmeme povzbuzení, kolika mnohými způsoby k nám Hospodin Bůh může přicházet a promlouvat (první čtení). Anebo Pavlův vzor, jak až veliká a kam až by měla jít dokonalá láska, až k ochotě vlastní spasení ztratit v prospěch druhého (druhé čtení). Anebo alegorii naší víry jakožto kráčení po vodě a povzbuzení, co činit, když začneme tonout (evangelium). Vezměme si k srdci aspoň něco… Vždyť od toho se Boží slovo čte.

A svatí jsou příkladem jeho stále nové aktualizace. Jako třeba dnešní svatá Edith Stein (řeholním jménem Terezie Benedikta od Kříže). Z 5. srpna 1942, kdy čekala v nizozemském internačním táboře Westerbork na transport do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, se dochovalo jímavé svědectví jednoho kněze, který ji tam navštívil: «Myslela na přicházející bolest, ale nikoliv na svou vlastní, vůči ní byla velmi klidná. Myslela na bolest sužující ostatní. Když jsem ji viděl sedět zamyšlenou na zemi v baráku, vysvitla ve mně při pohledu na její vnější vzezření jasná myšlenka: Pieta bez Krista».