Slovo k povzbuzení na sobotu 17. dubna 2021, na sobotu po 2. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

dovolte opět dvě krátké poznámky k oběma dnešním biblickým čtením; jednu delší ke čtení prvnímu, druhou kratičkou k evangeliu.

Ve čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou svědectví o volbě prvních jáhnů. Je to událost, která se stala konstitutivní pro ustanovení a biblické zakotvení jáhenství jakožto stupně svátosti svěcení, svátosti předávané vkládáním rukou apoštolů a jejich nástupců, jakožto svěcení těch, kteří „nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě“ (jak praví jedna z definic jáhenství). To ostatně dnešní úryvek krásně ilustruje: Sedm mužů je vyvoleno, aby nejprve pomáhali apoštolům při každodenním rozdělování hmotných prostředků chudým k jejich živobytí. Skutečnost, že záhy budou pomáhat i při hlásání evangelia a budou křtít (vzpomeňme třeba na působení jáhna Filipa, jak nám o něm svědčí samy Skutky), ustanoví druhý, pastorační a svátostný rozměr jejich služby v církvi jakožto apoštolských pomocníků.

Jáhni jsou tak svátostně ustanoveni bytostně ke službě; nejprve ke službě «u stolu», tedy k rozdělování charitativní pomoci, a pak i k pomoci ve zvěstování evangelia a ke službě svátostné (křestní); obojí by měli jáhni vykonávat  a vykonávají dodnes, proto v církvi jsou. Krásně to vyjadřuje i (české) slovo „jáhen“, které je (přes církevní latinu) odvozené od řeckého diakonos znamenajícího právě „služebník“.

Specificky se tedy tato charakteristika vztahuje na jáhenskou službu. Ale připomíná nám, že celý náš křesťanský život by měl mít charakter služby; jednak Bohu a jednak lidem, zvlášť v tom, co jim může nějak pomoci ke spáse a k dobrému a šťastnému životu. Mentalita služebníka, „mentalita jáhenská“ by tak měla být vlastní nejen svěceným jáhnům, ale i kněžím a biskupům (ostatně i oni, dříve než byli vysvěceni na kněze a biskupy, se stali nejprve jáhny) a vlastně všem křesťanům.

Kéž by tomu tak bylo; nejen v teoretických úvahách, ale především v (naší) životní praxi…

Zůstaňme ale ještě na chvilku u prvních jáhnů a zkusme jejich vlastnosti číst tedy i v obecnějším smyslu; nejen jako předpokladů k vyvolení za jáhny ale například i jako jakýchsi charakteristik skutečné služebnosti Bohu a lidem, a to dokonce nejen v církvi.

Vybraní jáhnové mají mít «dobrou pověst» a mají být «plní Ducha a moudrosti», Štěpán je dokonce «mužem plným víry a Ducha svatého». Svou (dobrou) pověst pochopitelně neovlivníme docela, je to s ní složitější. Nicméně i pověst, jakou máme u svých blízkých, může být nějakým pravdivým zrcadlem, jací jsme, zejména pokud by nebyla příliš dobrá: Pokud nám totiž lidé kolem nás nezávisle na sobě něco vyčítají, je to určitě hodné zamyšlení, zazpytování svědomí, zda v tom či onom vlastně nemají pravdu. Zejména pokud nám ukazují, že v našem jednání je právě málo služebnosti, že si spíše necháváme druhými sloužit než abychom sami sloužili.

Pokud by tomu tak skutečně bylo, je dobré s tím něco s Boží pomocí udělat. Nejenže se svou neslužebností nepodobáme prvním jáhnům, „služebníkům“, ale především se nepodobáme samotnému Kristu, který «nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil».

Víra a vanutí Ducha svatého by nás jako křesťany přeci měly vést k lásce a ta se projevuje právě ochotou sloužit. Jen kdo slouží, může být plný víry a Ducha svatého, může být plný lásky; kdo opravdu věří a nechá se aspoň trochu vést Duchem svatým, měl by být skutečně ochoten sloužit bratřím a sestrám, jak jen je toho schopen a jak jen je jeho služby potřeba.

Uchopit a pochopit svůj život jako život služebníků („jáhnů“) Božích a lidí znamená aspoň trochu pochopit, o čem víra a křesťanství skutečně jsou…

Příkladem nám ale v dané situaci mohou být i apoštolové: Když vidí, respektive když je okolí upozorní, že již něco nezvládají, že vdovy helénistů (to je řecky mluvících židokřesťanů) «jsou při každodenním podělování zanedbávány», a že by nebylo správné zanedbat prvotní apoštolské poslání hlásat slovo Boží, dokáží s Boží pomocí najít řešení, dokáží se o svou dobrou práci rozdělit a tato jejich schopnost dokonce vyústí ve svátostné jáhenství. Jistěže se to celé dělo z Božího vnuknutí a bylo jedinečné pro vznik svátostné služby, ale umění rozdělit se o práci, umění delegovat, umění ochoty neudělat jen vše sám a přizvat k dobrému dílu i druhé, je nějak Boží vždy.

Kéž bychom, zvlášť je-li nám svěřena třeba nějaká zodpovědnost, nebyli natolik zaujatí svou potřebou vše dělat jen sami, svým mikromanagementem, sami sebou, že bychom se nedokázali o svou práci rozdělit. Kéž bychom uměli k dobrému dílu přizvat i ostatní, své blízké, přátele a spolupracovníky. Právě to totiž může být leckdy projevem skutečné ochoty sloužit, a to velmi výrazným. Kdo se umí o dobrou práci rozdělit v prospěch většího vykonaného dobra, má větší naději, že slouží dobru a ne sobě; kdo to (vůbec) neumí, je v nebezpečí že slouží (spíše) svému egu či své vlastní slávě… 

A že tato výzva je zaměřena k workholikům a nikoli k vypočítavým lenochům a příživníkům, je nabíledni.

Evangelijní svědectví před námi rozevírá událost, ke které ještě došlo mezi zázračným, rozmnožením chleba a ryb a nasycením tisíců, o kterém jsme četli včera, a začátkem řeči o chlebu života, již budeme naslouchat příští týden. Pán Ježíš přichází zázračně k apoštolům plavícím se pozdě večer na loďce na druhý břeh Genezaretského jezera, dává se jim poznat, utišuje bouři a nechává loďku bezpečně dorazit k cíli.

Celá událost – krom toho, že je svědectvím něčeho, co apoštolové zažili – má veliký a krásný potenciál duchovního obrazného výkladu: Loďka může přestavovat naše lidství, hladina Genezaretského jezera svět zmítaný vší možnou bouří, břeh věčnost. Necháme-li Krista opravdu vstoupit do svého života, máme naději, že se leccos v životě a světě kolem nás uklidní, v každém případě, že dojdeme k Bohu, k cíli své životní pouti. A i kdybychom (na začátku) vyrazili bez Ježíše, on je natolik dobrý, že se za námi sám vydá; jen ho neminout, jen ho z loďky svého života (již) nevyhnat či nevyklopit…

stáhnout pdf