Slovo k povzbuzení na sobotu 24. dubna 2021, sv. Jiří

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři poznámky; po jedné ke každému z biblických čtení a jednu k dnešnímu světci, svatému Jiří, jehož památka se v našich zemích kvůli včerejšímu svátku svatého Vojtěcha slaví o den později než ve zbytku latinské církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o dvou Božích zázracích, které se udály prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Při čtení biblického svědectví se nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární a už vůbec ne o nějakou pozdější mytologizaci dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je především svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů; o uzdravení nemocného Eneáše a vzkříšení již mrtvé Tabity. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Jak dobře víme a jak bylo již mnohokrát zopakováno, již Kristovy zázraky v evangeliu jsou vždy i obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry, oživení něčeho v nás již mrtvého a tak podobně; to je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu. Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků. I on je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se sice skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení, se dějí pořád…

Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní čtení nám připomíná, že se dějí i prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží; dějí se zvlášť skrze svátosti, které oni prostřednicky vysluhují. Ten, kdo je ve svátostech přítomen a kdo je jejich Božskou silou, je přeci sám vzkříšený Kristus.  

Právě proto svátosti jsou tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné; nejsou jediným, ale jsou jedinečným způsobem Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Evangelijní úryvek je svědectvím o reakci mnohých ze zástupu na Kristovu řeč o chlebě života ústící do řeči o eucharistii: «To je tvrdá řeč, kdopak ji má poslouchat!» Je příznačné, že právě řeč o eucharistii, o tom, že Pán Ježíš v sebe promění chléb a víno a že se nám lidem dá k jídlu a pití ve svém těle a krvi, je tím Kristovým slovem, pro které mnozí odejdou.

Jakoby tato evangelijní událost předjímala, že právě na vztahu k eucharistii se (také) bude tříbit náš vztah k Bohu. Vždyť která jiná svátost lépe ztělesňuje naše křesťanství – že Bůh je nejprve nad námi a před námi a k nám přichází ve svém Synu v síle Ducha, že Bůh nás má skrze přijetí Krista stále více proměňovat Duchem ke své podobě, stále více v nás touží tajemně přebývat a my máme přebývat v něm, čehož předpokladem i důsledkem je naše skutečné následování Krista ve víře, naději a lásce – než právě eucharistie?

Pán Ježíš po reakci zástupu s láskou pohleděl na své apoštoly a řekl: «I vy chcete odejít?» Kéž by Petrova odpověď «Pane, ke komu bychom šli» se stala vždy i naší odpovědí, kdykoli bychom se chtěli od Krista vzdálit…

A na závěr ještě poznámka ke svatému mučedníkovi Jiřímu. Určitě stojí za to si tohoto světce připomínat, zvlášť překrásnou svatojířskou legendu, na křesťanském Západě známou především díky sbírce Legenda aurea Jakoba de Voragine z poloviny 13. století. V ní čteme známý příběh, jak Jiří, křesťanský voják z doby Diokleciánova pronásledování, se pro záchranu mladé dívky, princezny, a potažmo pro záchranu celého města statečně utkal s drakem žijícím v jezeře a žádajícím lidské oběti – drak je obrazem ďábla – a jak toho Boží silou přemohl a vyrval z jeho chřtánu dívku i celé město, a tím všechny jeho obyvatele přivedl ke křtu.

Krásný to obraz našeho duchovního boje, který vede ke spáse nejen toho, kdo proti ďáblu a jeho pokušením – tedy proti skutečnému ubližujícímu zlu v jakýchkoli jeho podobách – Boží silou bojuje, ale i jeho okolí. Obraz určitě hodný rozjímání…

stáhnout pdf