Slovo k povzbuzení na neděli 20. října 2024, na 29. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 33
2. čtení: Žid 4,14-16
Evangelium: Mk 10,35-45
Milé sestry, milí bratří,
dnešní evangelijní úryvek je trochu podobný tomu, kterému jsme naslouchali před čtyřmi týdny. Pán Ježíš – opět s poukazem na své budoucí utrpení, dnes vyjádřené metaforou kalicha utrpení – dává svým učedníkům na srozuměnou, co je ve skutečnosti první a nejdůležitější v Božím království a jak se toto první a nejdůležitější někdy liší od převažujícího vnímání mnohých lidí. Že je to láska jdoucí až na kříž, bytí služebníkem všech.
Kristova slova zaznívají jako odpověď na žádost synů Zebedeových – Jakuba a Jana – zasednout v Božím království po jeho levici a pravici, potažmo spolu s Kristem soudit svět. «Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno» slyší ovšem z Ježíšových úst. I přestože jsou oba bratři připraveni k oběti nejvyšší, k mučednictví, tedy k «pití (Kristova) kalicha», něco takového nemohou chtít sami a hned a ani s jistotou věčnosti. A už vůbec ne bez toho nejpodstatnějšího, bez lásky k Bohu a lidem, bez ochoty sloužit.
Což nic nemění na tom, že právě tato Ježíšova odpověď se stala drahou mnohým mučedníkům od počátku křesťanství: Jediné, co Kristův následovník může vlastně udělat pro svou věčnost, je pít Kristův kalich utrpení a být ponořen v jeho křest, v křest krve, v mučednickou smrt. Odtud také ona silná, někdy až nepochopitelná touha po mučednictví. Za kterou ovšem musí být láska.
Aniž bychom se pochopitelně odvážili tvrdit, jak to ve svém srdci měli v danou chvíli apoštolové Jakub a Jan – Jakub byl přeci «bratrem Páně» a Jan dokonce «miláčkem Páně», který se stal novozákonním prototypem milujícího učedníka – , (aniž bychom se tedy odvážili něco tvrdit o apoštolech) Kristova do jisté míry zdrženlivá reakce je přesto velmi výmluvná, přinejmenším vůči nám: Nestačí totiž chtít pít Kristův kalich jen ve chvíli mučednictví, když přijde, ale je třeba z něj pít nějak po celý život. Pití Kristova kalicha neznamená jen vlastní mučednickou smrt, ale možná ještě více celoživotní umírání z lásky, umírání svému sobectví, svému do sebe zahleděnému já, umírání z lásky je postupné stravování se, vydávání se z lásky. Jen málokteří přeci reálně umírají jako mučedníci, všichni jsou však pozváni k následování Ježíše.
To vše právě mohou naznačovat závěrečná slova dnešního úryvku: «Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny». Zvlášť když je nevztáhneme jen na Kristovu smrt na kříži, ale i na celý jeho pozemský život: Stal se služebníkem nám lidem.
Kříž je tak opravdu znamením celého Ježíšova života, jehož podstatou bylo «zřeknutí se sebe, nelpění na tom, že je rovný Bohu» a přijetí «přirozenosti služebníka» (jak čteme v listu svatého Pavla Filipským) z lásky k nám. Celé Kristovo pozemské působení bylo jednou velikou Boží službou, vtělenou láskou. Čím je služba větší, tím více ji provází vydanost až k smrti. Proto Kristův kříž začíná vlastně již ve chvíli jeho vtělení a narození, jak se často již o Vánocích rozjímá. O Velikonocích pak vrcholí.
Krista ukřižovaného tedy máme následovat, máme nějak pít jeho kalich po celou dobu svého života. Postupně umírat vlastnímu prospěchu v prospěch druhých, v prospěch dobra a k užitku našich bratří a sester a světa. Právě to je přeci jakési mučednictví lásky, přinejmenším v tomto světě, kdy člověk se pro druhého vydává a nějak ztrácí, kdy druhému z lásky slouží. Zůstává sám sebou, ale chce žít pro druhé, existuje, ale jeho existence se stále více stává proexistencí, radostnou proexistencí, neboť skutečná láska přináší radost.
O tom, že náš pozemský život by měl být ve své nejhlubší podstatě službou, že Ježíšův «způsob služebníka» by se i nám měl stát vlastním, že služebnictví by se mělo stále více stávat naším životním krédem, se mluví relativně často. A je tomu tak asi dobře. Ale bylo by lepší o službě nejen mluvit, teoreticky s ní souhlasit, ale také s touto mentalitou žít, podle ní jednat.
Proto by se ve světle dnešního evangelia měl každý z nás zamyslet, co prakticky dělá pro dobro svého okolí, pro dobro světa, čím chce konkrétně přispět «k přežitelnosti v pravdě lidského života na zemi», jaké jsou jeho reálné životní priority, v čem chce být «první».
V této souvislosti může někoho napadnout, proč by měl pořád někomu sloužit, proč by ale „měl být za blbce“, když…
Zaprvé proto, že je to tak dobře, správně, učí nás to křesťanská víra, je-li jejím základem setkání s Pánem Ježíšem, «služebníkem všech». Proto také nebudeme ve službě sami. Služebníkem byl už především Pán Ježíš a je pořád – Bohu díky – spousta dobrých lidí, kteří se o něco opravdu dobrého – třeba i docela nenápadně a neokázale – upřímně a z lásky snaží, kteří nezištně slouží. Mnozí z nich dokonce aniž by Pána Ježíše vůbec znali, aniž by čekali na nějaký posmrtný život. Jednají na způsob doktora Rieuxe ze slavného románu Alberta Camuse Mor (Reiux byl lékař, který, aniž by ho k tomu vedla víra či jiné ideové pohnutky, prostě začal pomáhat nezištně v době epidemie moru v uzavřeném městě, jen tak, protože je to prostě potřeba) a mnoha a mnoha dalších, nerománových, skutečných.
Zadruhé, budeme-li přeci jen nakonec nějak „za blbce“, i to je pozitivní; Pán Ježíš se stal očím části světa také bláznem a my máme být blázny po jeho příkladu. Jak už říká svatý Pavel («slovo o kříži je bláznovstvím») a jak žili a žijí leckteří svatí a svaté stávajíce se «blázny pro Krista».
A zatřetí, nezištnou službou máme naději vytvořit ve svém okolí aspoň nepatrný odraz nebe na zemi; «Víte, že kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude» slyšíme z úst Pána Ježíše. Jak tomu bude či nebude, závisí také na nás.
Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy připomenout, že opravdová láska projevující se jako nezištná služba je vždy také někdy mučednictvím, a tak i skutečným svědectvím – což je původní význam řeckého slova martyría – o Boží lásce světu.
A třeba si i častěji všímejme, jak právě v oblastech, jakými jsou služba či oběť, leckteré dnešní nevěstky a leckteří dnešní celníci – ti, kterým nebyl dán dar víry a v některých jiných oblastech třeba nežijí dle křesťanských zásad, ale zato jsou obětaví a o něco dobrého se snaží – nás možná předcházejí do Božího království. Díky své nezištné lásce, možná někdy větší a samozřejmější, než je ta naše, která může být leckdy vypočítává, protože nám bylo dáno vědět o „nebeských zásluhách“. Předcházejí nás, když nezištně milují a bez nároku na odměnu se (třebas někdy i aktivisticky) nasazují pro dobro druhých a světa. Proto se od nich máme co učit, ne nepodobně, jako tomu bylo již v době Kristově.
Místa po pravici a levici Pána Ježíše v nebi si člověk vybírat a ani zasloužit nemůže. Ty může jen dostat, z našeho pohledu jakoby mimoděk, nečekaně, z milosti Boží. Na nás je jen se snažit milovat a sloužit.
Nezištná láska ve smyslu reálné, konkrétní a obětavé služby lidem a světu je proto jednou z nejdůležitějších mohutností, o niž bychom se s Boží pomocí měli ve svém životě snažit. Svobodná služebnost život nekazí, dodá mu jen křesťanský obsah, který – vedle mnoha jiného a krásného – můžeme naplňovat vždy, všude, vůči všem a za všech okolností.