Slovo k povzbuzení na neděli 6. října 2024, na 27. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 128
2. čtení: Žid 2,9-11
Evangelium: Mk 10,2-16
Milé sestry, milí bratří,
v prvním čtení z knihy Genesis se dnes před námi rozevřel známý a krásný starozákonní obraz o dotvoření člověka, o stvoření ženy (Evy, Živy) z boku a žebra člověkova (Adamova, Ze země vzatého). Vyprávění je z druhé, co do doby vzniku starší zprávy o stvoření světa. V jejím vyprávění jsou Hospodinem nejprve stvořeny nebe a země, pak na pusté zemi člověk jako Adam, teprve následně Bůh dotvoří veškeré živé tvorstvo, floru i faunu, aby nakonec z boku Adamova vyvedl Evu, neboť «se (mezi zvířaty) nenašel pomocník, který by se k němu (Adamovi) hodil» a přitom «není dobré, aby byl člověk sám».
Postupnost (chceme-li, gradualita) stvoření člověka se vykládala v různých dobách různě a vyvozovaly se z ní různé závěry. Například neznámý autor Velkého žitavského postního plátna z roku 1472, které je jakýmsi biblickým komiksem (na 90 obrázcích jsou zachyceny celé dějiny Starého a Nového Zákona), to vyřešil následovně: Na jednom obrázku je stvořen nejprve Adam, ale není jasné, zda je to vlastně muž či žena, má andro-gynní rysy, od pasu nahoru je to spíše žena, dolů muž. Teprve na druhém obrázku, kdy Boží Syn, tvůrčí ruka Otcova, vyvádí z boku Adamova Evu, oba dostanou jasně mužské a ženské rysy, Eva je krásná žena, Adam silný muž.
Teprve jako muž a žena je člověk hotový a úplný, oba jsou si rovni, když jsou ze stejného „těsta“. Binarita a komplementarita mužství a ženství k lidství patří. Stejně jako vztahovost, stejně jako intimní tíhnutí muže k ženě a ženy k muži.
To – a jisté mnohé další – není patrně jen intuicí pozdně středověkého malíře, ale asi i něčím, co bychom v biblickém obrazu – i při vší nutnosti interpretace a aktualizace – měli nějak číst stále. Stejně jako to, že k lidství a mezilidským vztahům patří i vzájemná důvěra, bezpečí jednoho u druhého. «A oba byli nazí, člověk i jeho žena, a jeden před druhým se nestyděli» je verš, kterým je celý úryvek završen (ale který nám bohužel liturgie už nenabídla).
Pak jsme dnes slyšeli evangelijní úryvek dle Matoušova sepsání, Kristovu odpověď na záludnou otázku farizeů, zda se může muž se ženou rozvést (nejen v biblickém Izraeli to byl jen muž, který mohl rozluku iniciovat). Nemůže, odporuje to řádu stvoření, řádu lásky, zní Ježíšova odpověď. Navíc již od dob svatého Augustina západní církevní tradice právě v Kristových slovech «co Bůh spojil, člověk nerozlučuj» přečetla ono povýšení manželství na svátost a svázání jeho svátostnosti s nerozlučitelností.
Jenže co když se to někomu nepodaří, co když se manželství rozpadne, co když to má někdo jinak, žije jinak, nechce anebo třeba vlastně ani nemůže něco z výše jmenovaného změnit do podoby, o níž slyší na těchto stránkách Písma. Život je krásný, ale také dlouhý, složitý a leckdy zašmodrchaný.
Předně by dnešní texty neměly nikoho odradit od snahy o opravdové přátelství s Bohem, od snahy o lásku k lidem. Nikomu by neměly zkazit zbytečně život, nikoho by neměly vyhnat z církve, natož z kostela a od svátostí. «Žádný není takový hříšník, aby dovnitř nemohl, nikdo není tak svatý, aby nemusel» pravý jedno známé pořekadlo.
Protože platí, že Bůh v žádném případě nikoho nikdy neopouští. Ani toho, komu se nějak zašmodrchal život. Ani toho, kdo hřeší proti šestému či devátému přikázání. Ani toho, kdo to má s intimními náklonnostmi či psychosexuální identitou – ať už skutečně či zdánlivě – nějak jinak.
Už svatý Irenej, církevní otec 2. století a první velký systematik, přeci učí, že Bůh Adama a Evu nikdy nepustil ze svých rukou; ani po hříchu, ani po vyhnání z ráje. A svatý Jan Zlatoústý, další církevní otec a velký kazatel druhé poloviny 4. a začátku 5. století, je zase přesvědčen, že Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje jen na cestu, která opět vede zpět, aby oni nikdy nepřestali toužit po návratu a mohli se snadno ve svému útěku obrátit.
To samozřejmě neznamená, že by vše bylo, že by všechna lidská jednání byla vždy v pořádku. Neznamená to, že by se člověk neměl snažit odvrátit od zla a uvést svůj život do souladu s Božím pořádkem, který se máme snažit odtušit a přečíst v obrazech a slovech Písma svatého. Měl by, člověk by se měl obrátit a změnit. Zejména pokud svým jednáním někomu jinému škodí, pokud je nějak zlé, pokud trpí druzí lidé a hlavně pokud trpí bezbranné děti, pokud člověk používá násilí. Tehdy je to jasné.
Zároveň ale platí, že některé lidské činy, které se jako neřádné zdají, možná až v takovém nepořádku nejsou, zatímco jiné, které se zdají být v pořádku, mohou být v nepořádku daleko větším. Jsou hříchy ze zloby, ty jsou vždy horší, a jsou hříchy z lásky, byť nějak nezřízené, které nakonec až tak hříšné být nemusí. Pokud ovšem neubližují, což je vždy zásadní otázkou.
Soudcem všeho je ale vždy Bůh, ne my, a to ani u sebe. A obrácení k dobru a dobrému Božímu řádu je často proces, leckdy dlouhý a nelehký.
Ano, je složité, jak dnešní biblické texty v dnešní době číst a ještě těžší se je pokusit vyložit, zejména pokud je nechceme jen alegorizovat a nějak přeznačovat. Ale ani složitost a pestrost života a ani nová a hlubší poznání reality by asi nic neměly měnit na tom, že – i při vší nutnosti interpretace a hledání hlubšího významu – je třeba Boží slovo vnímat jako ideál, jako vyjádření pravdy o Bohu a o člověku. Jako ideál, byť skrytý v obrazu a textu, který před námi září, který má přednost, i přestože mnohými lidmi nemusí být v tom či onom ohledu zrovna dosažitelný.
I o manželství, tíhnutí člověka a mezilidských vztazích to jsou ideály. A jsou i mnozí, kteří se je s nemalými oběťmi snažili a snaží žít, včetně snahy o věrnost a nerozlučitelnost manželství. I ti jsou hodni úcty, respektu a není dobré na ně zapomínat.
Ideál člověčenství, intimity a manželství, i jak jej dnes slyšíme, je před námi jako pozvání k uskutečňování. Samozřejmě, vždy zejména ve své nejpodstatnější rovině lásky. Je před námi i jako pozvání k obrácení, pro každého dle jeho stavu, situace a možností. A bylo by asi škoda to neslyšet.
Každý člověk, každý z nás ovšem musí poctivě hledat, ptát se Boha, jak tyto ideály žít, co konkrétně a pro něj znamenají. Kde je více lásky, kde a komu a jak ji má dát, zda ji opravdu dává, jak a s kým má jít cestou životem. Každý musí konfrontovat svůj život s Bohem, a to i prostřednictvím Písma svatého. Ne se jen omlouvat, ale ani se jen deptat.
Pokud někdo poctivě dospěje k závěru, že opravdu není schopen (některému) biblickém ideálu člověčenství, intimity a manželství dostát, anebo v některých ohledech to snad ani není (již) možné a dokonce by to možná ani nebylo dobré (život jde dál), pak je třeba přijmout pozvání k oné (taktéž biblické) cestě „náhrad“. Ke snaze být svatý v jiných oblastech života, ke konání skutků lásky a milosrdenství, k žití jejich ideálů, k žití lásky, která «přikryje množství hříchů».
Vždy ovšem s pokorným vědomím, že soudcem všeho a všech je nakonec opravdu jen Bůh.
Milé sestry, milí bratří, chceme-li si na závěr odnést něco jasného, nekonfrontačního a všem společného, pak snad výzvu, že opravdu není dobře, aby člověk sám. Není dobře, aby byl bez Boha i bez lidí. Proto se od Boha nikdy neodvracejme, ať se děje, co se děje, ani svou slabostí si nenechme Boha vzít a hlavně ne svou pýchou. A neopouštějme ani lidi, s nimi, společně máme jít životem, a to do Božího království…