Slovo k povzbuzení na neděli 11. srpna 2024, na 19. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 34
2. čtení: Ef 4,30-5,2
Evangelium: Jan 6,41-51
Milé sestry, milí bratří,
v prvním čtení jsme dnes slyšeli úryvek z První knihy královské. Přenesl nás do poloviny 9. století př. Kr., do doby vlády severoizraelského krále Achaba. Jeho ženou byla Jezábel, původně fénická princezna, která do Izraele nejen stále více vnášela své pohanské zvyky, z pohledu Jahvistického kultu modloslužbu, ale svého manžela sváděla ke stále větším nepravostem, a to i bez ohledu na jakékoli náboženství. Proti tomu všemu, rozhorlen pro Hospodina a jeho věc, vystupuje prorok Eliáš, první a zároveň největší ze všech starozákonních proroků, vzor pro všechny následující.
Setkáváme se s ním krátce poté, co na hoře Karmel symbolickým znamením zvítězil nad baalovými proroky, pohanskými věštci či kněžími, následně je nechal pochytat a 450 jich pobít u potoku Kišon. Královna Jezábel si proto žádá Eliášovu smrt. On utíká, všemi opuštěn, má všeho dost, lehne si pod jakousi kručinku, keřovitý strom, a chce zemřít. Hospodin však posílá anděla, který mu ukáže na upečený chléb a džbán vody a vyzve proroka, aby se najedl a napil, tím posílil a pokračoval čtyřicet dní a čtyřicet nocí v cestě na Boží horu Choreb (neboli Sinaj). Tam se Eliáš – jako kdysi Mojžíš – setká se samotným Hospodinem. Zjeví se mu však nově, ne v bouři a vichru, ale v jemném a tichém vánku.
Starozákonní úryvek uvozuje evangelium, v němž pokračujeme v naslouchání Ježíšově velké Řeči o chlebu života, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan. Kristus sám je chlebem života, vztah s ním člověka sytí, naplňuje a těší, jedinečně pak eucharistie. Toho byly předobrazem chléb a voda, kterými se měl posílit ve starozákonním čtení Eliáš. A také posílil a šel a prorokoval dál.
Vztah s Bohem, v Novém zákoně skrze Krista, je skutečně něčím, co má sílit člověka, dávat jeho životní cestě dobrý Boží rozměr, Boží vztah. Zvlášť důležitá je tato posila v situacích, v nichž má člověk pocit, že by si také nejraději lehnul pod nějakou kručinku a usnul, přeje si umřít. Vztah s Bohem ho má posílit jít dál cestou, na jejímž konci bude nějaká nová teofanie, setkání s Bohem.
Tou cestou je život sám, který má být naplněn snahou o dobro. Snaha o dobro má být naším prorokováním, horlením pro Boží věc, základním nasměrováním a životním rozhodnutím člověka, náplní jeho času, a to i navzdory jeho dílčím a jednotlivým pádům.
V životě jako takovém a ve všech dobrých snahách, snahách o dobro nás chce Bůh posílit. Živý vztah s Bohem skrze vztah s Kristem má potenciál posilovat člověka na cestě životem, na jeho dobrých cestách, dávat mu důvod po nich jít dál, vracet se na ně, když z nich nějak sejde či na nich upadne. I proto, aby se po určitých úsecích cesty – třeba čtyřicetidenních – mohl nově a nově setkávat s Bohem, zakoušet ho v jeho teofaniích.
Z těchto důvodu už i sama cesta, pozemský život a snaha o dobro, čili o prospěšnost, mají smysl. A obsah. Takový, jaký například apoštol Pavel (či někdo z jeho žáků) tak pregnantně vyslovil v dnešním čtení druhém: «Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy». Právě to má být náplní křesťanské cesty životem: Být sycen Bohem a z nasycení se snažit sytit dobrem, milosrdenstvím a odpuštěním i své okolí. «On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha» píše apoštol Pavel na jiném místě.
Co si tedy snad z dnešního Božího slova můžeme odnést?
Zaprvé, že náš vztah s Bohem nám byl dán, aby nás sytil, naplňoval, těšil, prozařoval náš život a naše jednání, dával nám sílu žít, jít a konat dobro. Že Boží posila má i své konkrétní a nějak vnímatelné podoby, zvlášť eucharistii. A že vztahu s Bohem se je třeba aktivně otevřít, zavnímat anděla. Že ve vztahu s Bohem, ne jakoby nebyl, je třeba jít životem.
Zadruhé, že vztah druhých s námi má být pro ně také nějakým nasycením, pomocí, dobrým ochucením jejich života. O což se máme také snažit, zvlášť v takových obdobích svého života, kdy se nám poštěstí, že si Boha užíváme, kdy intenzivněji vnímáme jeho existenci a blízkost, kdy se nám nějak nově zjeví.
A zatřetí, že nejen cíl – nebeská blaženost – ale už i cesta k ní, pozemská pouť životem, má smysl. Protože život a dobro mají smysl. Navíc platí, přinejmenším do jisté míry, že jaká cesta, takový cíl, jaký život, jaké vztahy v něm, taková věčnost.
Milé sestry, milí bratří, vzpomeňme tedy na Eliáše. Kdykoli, stále, zejména však ve chvílích, kdy budeme chtít si už jen lehnout a umřít, kdykoli budeme mít všeho a vší dobré námahy již dost. Vzpomeňme a porozhlédněme se kolem sebe, zda nějaký anděl – Boží posel – nám k hlavám nepoložil pokrm a nápoj. Jakože položil, přinejmenším Pán Ježíš sám sebe, jedinečně v eucharistii. Jezme a pijme, načerpejme Boží sílu, buďme jako Eliáš.
Ale chtějme se stát i anděli druhým lidem, dalším a dalším Eliášům, je aspoň nějak sytit, těšit a posilovat. Což není snad opovážlivě rouhavá tužba. Vždyť křesťanská tradice nám nabízí ve svých textech a představách řadu nějakých fúzí postav andělských a lidských a dokonce i Boha samotného. V různých vyprávěních a legendách leckdy nejde rozklíčovat, zda šlo o Boží dotek, andělský dotek, anebo službu lidí. Andělé něco někam přenesli, a přitom to možná byli jen lidé, slyšíme leckde.
Neklíčujme proto, syťme se raději Bohem jako Eliáš, posilujme se Božími věcmi. A ochucujme si navzájem život dobrem, milosrdenstvím a odpuštěním jako andělé. Kéž by nám všem tak život, i navzdory všem těžkostem a trápením, podstatně chutnal a jednou, až se zde na zemi uzavře, nám ještě nekonečně více zachutnala i věčnost. Dá-li Bůh.
Ostatně radostí ze života a skutečným dobrem snad nejvíce posloužíme životu samotnému, tomu na zemi i jeho zvěčnění.