Slovo k povzbuzení na neděli 4. ledna 2026, na Druhou neděli po Narození Páně – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě tato její vánoční obyčejnost, neslavení jednotlivých událostí z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých svátcích, nás může vybídnout o to více zaměřit pozornost na Boží slovo, které o této neděli zaznívá.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, jež je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes.

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma, představující i jakýsi most mezi biblickou a okolní antickou kulturou. Vedle Sirachovce o moudrosti čteme obšírně zejména ještě v knihách Moudrosti a Přísloví. Dohromady před námi vykreslují jakousi mozaiku zralého starozákonního vnímání moudrosti:

Moudrost je nějak Boží, i když stvořená. Je Božím darem, jeho projevem. Byla u Boha dříve, než začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní radil. Stvořený svět pak byl celý proniknut touto Boží moudrostí, skrze ni v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, sedí jim u dveří, každé ráno čeká na jejich zápraží. Dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadí se mezi lidmi. Je všemocná. Moudrost je jakousi ženskou tváří Boha, Božím dechem, držícím vše pohromadě.

Nejranější křesťanská četba Starého Zákona v moudrosti – především pro její preexistenci – sice přečetla spíše projev Syna. Ale stejně tak by moudrost pro své charakteristiky mohla být i projevem Božího Ducha, jak ho v ní rozpoznal třeba sv. Irenej.

Moudrost je nejspíš obojím. Je Slovem (řecky logos, hebrejsky dábár) i Duchem (řecky pnemuma, hebrejsky ruah). Je stopou Syna i Ducha svatého.

V každém případě Slovo i Moudrost jsou dvě veličiny, které v biblickém i v helénském vnímání světa drží celý kosmos pohromadě, jsou jeho „logikou“ i „spiritem“ („espritem“), odrazem Božího řádu, principem pohybu a silou života, jsou příčinou harmonie světa. Slovo i Moudrost jsou Bohem Synem i Bohem Duchem.

«Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» jsme slyšeli hned jako první větu dnešního Prologu Janova evangelia, jednoho z  nejteologičtějších a vlastně i nejvánočnějších textů Nového Zákona. Slovo je Boží, jako je Bohem Otec, Slovo je v Prologu Syn, který se vtělil v Dítěti Ježíšovi. «(A to) Slovo se stalo tělem (člověkem) a přebývalo (a stále přebývá) mezi námi». A tím také zjevil svou Moudrost, protože Boží Syn se stal viditelným Kristem, Pomazaným Božím Duchem.

«Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna» čteme v evangeliu o kousek dál. Vtělené Slovo, vyslovená Boží moudrost, narozený Ježíš už jako pronásledované dítě zjevuje a celým životem ústícím na kříž dosvědčuje, že Božím řádem světa má být láska. Ona jím je, v hloubi bytí. Člověk má svobodně milovat, v tom spočívá moudrost.

Janův Prolog, jako ostatně i celé vánoční evangelium, nám tak mimo jiné připomíná, že základ křesťanské zvěsti – zvěst o lásce a apel k lásce – je něčím, co je zakódováno již v samotné struktuře světa. Jako i v nitru člověka. A že kdokoli tuto moudrost následuje, kdokoli se jí nechá osvítit a vést, zvlášť v rozhodujících chvílích svého života, činí cosi Božího, cosi přímo stvořitelského, nového. Svítí a rozzařuje svět, svůj mikrosvět, dává mu existovat a rozvíjet se, nepatrně ale podstatně k tomu přispívá.

«Všechno povstalo skrze ně (Slovo) a bez něho nepovstalo nic, co jest». Bůh tvoří Slovem, Synem, který je vyslovením se Boží lásky. V biblickém vnímání je proto důraz ne na stvoření z ničeho, nýbrž na to, že Bůh dává elementům světa, jichž je tvůrcem, svůj řád. Dobrý řád, řád lásky. Teprve tehdy se stává stvoření tím, čím má být. Ne chaosem, ale bytím.

Prolog tak – jinými a prostými slovy řečeno – zjevuje, že dobro a láska tvoří, zatímco zlo a nenávist boří. Připomíná, že skutky lásky, zvlášť ty v krajních situacích, jsou čímsi skutečně Božím i lidským zároveň. Ostatně i důvodem, proč se (jedině) činnou láskou člověk může stát svatým, lidem a světu užitečným.

I to je základní poselství Vánoc, kdy slavíme, že Bůh se stal člověkem, Láska tělem, křehkým bezbranným Dítětem. Je to poselství, které do stále zjitřenějšího světa, do světa stále eskalujících válečných konfliktů, zní obzvlášť intenzivně.

Tak to jsou snad aspoň střípky některých velkých témat dnešních biblických čtení. Dovolte však krátce otevřít ještě jedno.

Minulé dvě neděle byla před námi postava sv. Josefa, pěstouna a strážce Božího dítěte. Na čtvrtou neděli adventní to byl jeho první sen, vzít těhotnou Marii i její Boží dítě k sobě. Na svátek Svaté rodiny zbylé dva sny, aby je vzal z Betléma do Egypta a pak aby se všichni vrátili do Nazareta.

Dnes je před námi postava sv. Jana Křtitele. Ne však jako toho, jehož narození předznamenalo narození Krista; to je téma předvánočního týdne. Ani ne jako toho, který Krista v Jordáně pokřtil; to je téma příští neděle Křtu Páně. Ale jako toho, který byl poslán od Boha, «aby svědčil o tom světle». Jako toho, který byl poslán, aby na Krista ukázal: «To je ten». A ustoupil do pozadí: «On musí růst, já se však menšit» říká Předchůdce o něco dál.

Je až podivuhodné, jak ve velkolepém Janově prologu, tak vzletném a teologickém textu, se prolínají vyznání velkých teologických pravd s takřka biografickými glosami o Janu Křtiteli. Patrně nejen proto, aby Kristův lidský předchůdce, který naplnil roli očekávaného Eliáše, nebyl zapomenut, ale snad i pro něco mnohem obecnějšího: Že to Boží chce přicházet a působit na světě i pomocí nás lidí, že chce přebývat v nás lidech a mezi námi, že jsme to my lidé, kteří na to Boží mají nějak ukázat. Ne nepodobně Janu Křtiteli.

Samozřejmě, Bůh neexistuje v našem lidském světě jen ve smyslu nějakého našeho meta-příběhu, narativu či intersubjektivní reality. Kdyby tomu tak bylo, Bůh, Syn, Slovo a Moudrost, Kristus, Dítě-Ježíš a celé Vánoce by byly jen naším výtvorem. Což ovšem nejsou, rozhodně věříme.

Že Bůh sestupuje na zem a přebývá na ní i pomocí a prostřednictvím lidí, chce říci, že velké evangelijní Boží pravdy potřebují lidi, kteří se jim otevřou. Proto je výsostné místo Božího přebývání na zemi – díky vtělení – zvlášť v lidských srdcích a vztazích. Ve víře, naději a lásce lidí, které se jim otevírají a je sdílejí.

Tyto „vlité ctnosti“ jsou cílem celého křesťanství, jakéhosi „pokračování“ Kristova člověčenství. Ale bez lidí, kteří se Božímu Dítěti otevřou, by nemělo smysl.

Milé sestry, milí bratří, „svět se zbláznil, držme se“ říká známý slogan, tak sugestivně ztvárněný ve starším, v době covidu vytvořeném reklamním klipu Jiřího Mádla. Je jedno, že na pivo Bernard, protože má pravdu: Svět se fakt asi v mnohém zbláznil, a proto držme se: Boha, lidí, dobra, lásky, Ježíše. Nemělo by nám to držení být cizí, je to «světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na tento svět». Víra v lásku je už nějak zakódována v naší přirozenosti, to je Boží řád světa, logika a moudrost jeho přežitelnosti.

O ničem víc křesťanství, zdá se, není. Protože je o tom, že dobrý Bůh, který je základem všeho, přišel v Ježíšovi, Boží láska v Božím Dítěti, křehkém, a přesto Božsky mocném.

stáhnout pdf