Slovo k povzbuzení na neděli 23. června 2024, na 12. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 107
2. čtení: 2Kor 5,14-17
Evangelium: Mk 4,35-41
Milé sestry, milí bratří,
v evangelijním úryvku podle Marka máme dnes před sebou zázračné utišení bouře na Genezaretském jezeře. Velmi podobné vyprávění najdeme i u Matouše a Lukáše. U Jana trochu jiné, Kristus do loďky s učedníky nenastoupí, zůstane na břehu a až uprostřed noci přijde k učedníkům po rozbouřených vodách a vyzve Petra, aby šel za ním; toho pak topícího se zachrání.
Na Genezaretském jezeře (či Galilejském moři), s nímž byl spojen život řady z dvanácti apoštolů, než byli Kristem povoláni, se toho ale stalo více. Například se na něm odehrál zázračný rybolov. Jeden je synoptiky situován do doby Kristova veřejného působení, další po jeho zmrtvýchvstání, jak čteme u Jana. Na břehu tohoto velkého jezera se Kristus následně zjevil jako Zmrtvýchvstalý a vyzval apoštoly, aby s ním posnídali; následoval krásný rozhovor s Petrem s jeho trojím vyznáním. A jistě mnoho dalšího se kolem jezera odehrálo: Kristus v okolí jezera prožil své dětství a mládí, v městečkách kolem začal své veřejné působení, učinil první zázraky a i později se sem vracel (v okolí jezera jsou přeci Nazaret, Kána Galilejská či Kafarnaum).
Vraťme se ale k dnešnímu zázraku utišení bouře. Jak naznačuje úryvek ze starozákonní knihy Job, takový zázrak měl být pro apoštoly dalším ze svědectví Kristovy Boží moci, jeho mesianity. Živlům – vodě, větru a ohni, bouři a blesku – může totiž poroučet jen sám Hospodin. Poroučí-li Kristus, je v něm tedy Boží moc, je Božím Mesiášem. Tak měli apoštolové zázraku rozumět, proto na ně «padla veliká bázeň a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“», jak svědčí evangelium.
Zhruba to je historický (doslovný či literární) smysl dnešního úryvku. Je zapsaným svědectvím, jak událost prožívali její očití svědkové, apoštolové, a jak ji zapsali evangelisté.
A je oslovující, že Kristus se projevil jako Mesiáš vlastně v docela obyčejné lidské situaci, v prostředí vlastním apoštolům, při rybolovu. Byl s nimi a nakonec jim pomohl, zázračně pomohl. Bouře sice asi nebyla něčím až zas tak výjimečným, Kristus je z ní přesto vysvobodil, přinejmenším z její vřavy.
Už to můžeme vzít jako určité znamení, že i my můžeme Boha hledat i ve svých vlastních prostředích, v našich obyčejných životech. Platí přeci, že Kristus nepřichází ani dnes k lidem docela jiným způsobem, než jak přišel tenkrát, v době svého pozemského působení.
Čímž se vlastně dostáváme k snad hlubšímu, duchovnímu smyslu dnešního úryvku, k jeho alegorickému výkladu. Loďka může být naše lidství anebo církevní společenství, jezero je naše životní prostředí, svět. Náš život se často dostává do různých bouří, vnějších i vnitřních, prostředí světa je rozbouřené. Může být leckdy i nebezpečné, zvlášť pokud jsou bouře spojeny s různými temnotami, vnitřními či vnějšími. Zmítáme se. Loďka našeho života se může převrhnout, převrátit, v rozbouřených vodách světa se můžeme utopit, můžeme nedoplout k cíli, na druhý břeh, můžeme se ztratit.
To vše jsou asi pochopitelné a představitelné obrazy, alegorie a metafory, jak různé své bouře prožíváme. Dnešní evangelium nám k tomu útěšně připomíná, že je-li s námi Pán Ježíš, respektive my s ním, pozvali-li jsme ho aspoň nějak do loďky svého života a nevyklopili-li ho, můžeme doufat, že nás zachrání, až zase přijde nějaká noční bouře, i když se bude třeba zdát, že spí. Evangelium dává naději, že i přes bezpečí doplujeme «na druhý břeh», k smyslu a cíli pozemského putování. «Mistře, je ti je jedno, že hyneme?» je zvolání velmi podobné všem evangelijním prosbám o slitování a pomoc.
Utišení bouře, respektive zklidněná hladina, je obrazem vnitřního pokoje, obrazem utišení a zklidnění všeho, co nás v nitru může paralyzovat a ohrožovat. Všeho, co nám bere radost a klid, co nám znemožňuje se správně rozhodovat, co nám někdy znemožňuje i obyčejně žít. Vnitřní bouře nám navíc znemožňuje snášet bouře vnější.
Proto je vnitřní pokoj tak důležitý. Už přirozeně, psychologicky; pomáhá nám překonat různé krize a bolesti, je silou a radostí života, je aspoň z části předatelný i druhým lidem.
Teologicky je vnitřní nadpřirozený pokoj ještě důležitější. Je-li opravdový, je projevem živosti našeho vztahu s Bohem, s Kristem, je jedním z nejvýraznějších projevů Božího odpuštění, je radostí Ducha, je prvním darem Vzkříšeného, je skutečným dotekem Božím.
A je zároveň něčím, čím i my můžeme svým bratřím a sestrám – v jejich bouřích – pomoci. Snad aspoň nepatrně zprostředkovat Boží blízkost, Boží radost. Vnitřní pokoj zúčastněných leckdy pomáhá – s Boží pomocí – utišit i mnohou bouři vnější, zvlášť v mezilidských vztazích.
Různých bouří vnitřních i vnějších je ve světě opravdu dost a dost, to přeci zakoušíme a víme všichni. Chceme-li různé bouře přestát a chceme-li v nich obstát – to je vytrvat za všech okolností v konání dobra a následování Krista a třeba i předat trochu klidu a pokoje svým bratřím a sestrám – (chceme-li takto obstát), je to vždy snazší s darem vnitřního pokoje, darem Božího pokoje, darem Kristovy zakusitelné blízkosti.
Zkusme proto po ní toužit a jí se dennodenně otevírat. V modlitbě, ve svatém přijímání, v duchovním životě. Nebojme se tedy zvlášť ve svých bouřích zkusit „budit“ Pána Ježíše, třeba i slovy učedníků: «Mistře, je ti je jedno, že hyneme?». Není mu to jedno, chce se v nás nějak probudit a zachránit nás, chce utišit bouři v našem srdci, aby nás žádná vnější nemohla ohrozit. Doufáme. O tom nám dnešní evangelium – jeho doslovný i alegorický smysl – svědčí.
Milé sestry, milí bratří, být blahoslavenými tvůrci pokoje je navíc jedním z nejkrásnějších a nejpokornějších poslání nás lidí, jinak třeba slabých, bojácných a nehodných následovníků a následovnic Pána Ježíše. Snažit se předávat pokoj může každý z nás, má-li ho nějak sám ve svém srdci. Věřme, že svůj pokoj chce dát Pán Ježíš nějak každému, kdo po něm touží, jak ostatně slyšíme při každé mši svaté: «Svůj pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám». Proto se mu zkusme otevřít, nejen pro sebe ale především pro svět kolem nás…