Slovo k povzbuzení na neděli 14. prosince 2025, na Třetí neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha. A především by nám měla zarezonovat z Božího slova.

V prvním čtení otevíráme stále knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. S trochou nadsázky, ale příznačně; ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě v adventu, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, z proroka Izaiáše čteme při mši svaté nejčastěji.

Dnes máme před sebou další krásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Zaznělo někdy v polovině 8. století př. Kr. Již tehdy, a ještě více v dobách následujících, se stalo pro Izrael nakonec jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k až dychtivému očekávání jeho příchodu. Stalo se totiž představou, co Mesiáš učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého».

Jedinečně se Izaiášovo proroctví naplnilo během Kristova pozemského působení: Pán Ježíš přinášel útěchu, kamkoli přišel, zvlášť zarmouceným a nemocným. Ujímal se zdeptaných, i těch vlastní slabostí. Zastával se vylučovaných ze společnosti, i kvůli jejich hříchu. Odpouštěl hříchy, konal zázraky, vyháněl zlé duchy. Uzdravoval nemocné, že mu mnohé přinášeli. A zval všechny k sobě, že je občerství.

Na základě toho už jeho současníci mohli odtušit, že Ježíš bude opravdu ten očekávaný Mesiáš. I Janu Křtiteli mělo jasněji a radostněji dojít, koho to vlastně pokřtil: «Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst» vzkazuje sám Kristus Janovi po jeho učednících v dnešním evangeliu.

Ježíšovy zázraky, i přestože jejich průběh a etiologii nemocí uzdravovaných nemusíme možná interpretovat doslovně, se staly jedinečným a hmatatelným naplněním starých proroctví. A důvodem, že už Ježíšovi současníci v něj uvěřili a šli za ním. I proto svědectví o nich nelze vykládat jen obrazně.

Zázraky se skutečně staly znameními, že Ježíš je Mesiáš, dokonce Boží Mesiáš, že jiného už není třeba, že jiný už nepřijde. Zázraků se za Ježíšova života v stalo právě tolik, že evangelijní svědectví o nich by mělo stačit i všem dalším generacím k uvěření, k otevření srdce víře v Pána Ježíše, že v něm jako Mesiáši na zem jedinečně přišel Bůh.

V době pobiblické, natož v době nynější se proto zázraky, jak o nich čteme v evangeliu, dějí spíše jen výjimečně, většina z nás žádný takový patrně ani nezažila.

Možná se však dějí zázraky jiné, na první pohled méně vnímatelné, ale ve skutečnosti snad ještě důležitější a hlubší. Takové, ke kterým i ty evangelijní konečně směřovaly, když měly člověku pomoci k víře, že Ježíš je Boží Mesiáš, vtělená Boží Láska. Jde o zázraky, které se mohou udát v nitru a životě člověka, který se vztahu s Bohem skrze Krista otevře. Jsou to zá-zraky vnitřního potěšení, posílení či uzdravení, které člověk může v srdci prožít. Jsou to ony oka-mžiky „útěchy bez (pozemské) příčiny“ (consolatio sine causa), jak by řekl svatý Ignác. Oka-mžiky fascinace Boží dobrotou, které člověka tak zasáhnou, že by měly ústit v zá-zraky úplně nejdůležitější, totiž v zá-zraky naší proměny k lepšímu, zá-zraky znovu-zrození dobrého v nás. O nich by křesťanství přeci mělo být, navzdory naší přetrvávající slabosti…

Konečně v podobném alegorizujícím duchu můžeme číst i dnešní Izaiášovo zaslíbení příchodu Mesiše. «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť» můžeme slyšet jako zaslíbení vnitřní útěchy, tak důležité zejména ve chvílích vyprahlých a těžkých, útěchy, kterou je možné dát i dál, rozdělit se o ni. «Slepí vidí» může znamenat otevření očí duše pro vidění Boha i druhých lidí. «Hluší slyší» zase otevření jejích uší ke slyšení Božího slova ve všech jeho podobách. «Zaplesá jazyk němého» může být odemknutím jazyka srdce k pravému a dobrému slovu, které má být vysloveno a komunikováno. A tak dále.

Zvlášť krásný a souhrnný je pak obraz, že «chromý poskočí jak jelen». Pán Ježíš přeci během svého pozemského působení uzdravoval tělesně chromé, jak čteme tolikrát v evangeliu. Tentýž Pán Ježíš chce podivuhodně uzdravit i chromou duši člověka ve všech dobách. Odchromit ji, učinit ji znovu života a pohybu schopnou, dát jí znovu se rozeběhnout životem, radostně za Bohem, dobrem a druhými lidmi.

Odchromená duše má chuť žít, chuť něco činit, odchromené srdce chce znovu milovat, jít v ústrety Bohu, světu, druhým lidem. Hýbat se. Odchoromená duše může neživořit, ale opravdu žít, s láskou, s rozeběhnutím se z lásky. Což vše vždy přináší radost.

Vždyť pohyb a život mají v sobě velmi blízko, pohyb je znamením života. Pohyb a láska mají k sobě snad ještě blíže, neboť láska je pohybem k Bohu, lidem a světu, ze sebe k nim.

Odchromená duše pak může i více vidět, slyšet a mluvit.

Není proto mnoho důležitějších věcí než odchromení srdce člověka. Ať už zchromlo, čím zchromlo. Třeba i nesením sebe samého, třeba i vlastní slabostí a hříšností, zlozvykem, anebo tíží osudu, vinou druhých lidí či okolností života, špatným zacházením, životní smůlou. Každé ochromení však může být, aspoň nějak, v hloubi, Boží dobrotou uzdraveno.

Všichni jsme povětšinou nějak chromí, někdo méně, jiný více. Jsme nějak ne-mohoucí, nějak ne-mocní. Všichni proto potřebujeme zázrak odchromení. Není proto asi důležitějšího příchodu Pána Ježíše, jemuž bychom se všichni měli tak snažit být vědomě otevřeni jako tomuto, dávajícímu chromé duši poskočit jako jelenovi, vyprahlé duši rozkvést a zajásat. Vždyť na stavu srdce – na jeho vnitřní síle žít, hýbat se, konat a běžet – vlastně závisí mnohé. Jak budeme žít, jak se chovat, nakolik se budeme snažit o dobro, kolik dávat.

Kdo má sílu žít, má naději, že bude sílu k životu i nějak rozdávat.

Odchromená duše tak má i větší Boží sílu nést těžkosti života. Má větší sílu milovat, stále znovu se rozebíhat za Kristem, dobrem a druhými lidmi. Dávat sílu žít druhým. Ne okázale, ne spektakulárně, ne uměle či falešně, a hlavně nejen kvůli sobě. Ale z lásky a také pro radost ze života, který má. I když třeba je těžký.

Odchromená, neparalyzovaná duše má také větší naději vstát, když upadne, když zhřeší. A pak s o to větší silou se snažit přikrývat hříchy své i jiných novou láskou.

Milé sestry, milí bratří, kéž by nás tedy zejména obraz, že «chromý poskočí jak jelen», pozitivně zasáhl. A vzbudil v nás touhu, aby se uskutečňoval aspoň nějak v naší duši, v našem srdci, v našem životě.

Odchromení duše je předně darem, Božím zázrakem. Bůh však dává své dary povětšinou také v návaznosti na naši otevřenost a snahu. A o ty jde. Přičemž touto snahou může být třeba i nějaké předsevzetí, v čem konkrétně se ještě ve zbylé části adventu zkusíme rozeběhnout za Bohem a v čem za svými bratřími a sestrami, zvlášť za těmi, vůči nimž naše duše nějak zchromla.

Jsme lehce za polovinou adventu. Polovina čehokoli bývá příležitostí k zastavení se, k reflexi nad již uběhlým a k pohledu dopředu. Možná není náhodou, že uprostřed adventu je neděle Gaudete, která nám přináší Boží slovo, které nás má pohnout k radosti.

stáhnout pdf