Slovo k povzbuzení na neděli 9. června 2024, na 10. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 130
2. čtení: 2Kor 4,13 – 5,1
Evangelium: Mk 3,20-35
Milé sestry, milí bratří,
jak víme, první čtení o nedělích má být předobrazem úryvku evangelijního. Někdy je tato souvislost zřejmější, jindy méně. Dnes jde spíše o druhý případ. Aspoň na první poslech spíše neslyšíme jasnou společnou linku. Přesto nějaká je…
Ve starozákonním úryvku ze 3. kapitoly knihy Genesis se před námi otevřela část známého obrazného vyprávění o prvotním hříchu – o hříchu Adama a Evy – a o jeho následcích pro všechny lidi, o hříchu dědičném. Je to pasáž bezprostředně navazující na snězení zakázaného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a předcházející vyhnání z ráje. Je tak o prvním následku hříchu. Ten můžeme – sice poněkud schematicky ale snad koherentně s biblickým obrazem – vnímat jako narušení základních vztahů člověka. Nejprve se samotným Bohem: Adam se musí před Bohem skrývat. Pak se sebou i s druhým člověkem: Adam spatřuje svou nahotu, svaluje vinu na Evu a ta zase na ďábla. A také s celou zemí: která je hříchem také postižena, ba prokleta.
Hned nato zazní Hospodinova spásná slova, která už v polovině 2. století svatý Irenej (první velký systematik z řad starých církevních) nazval „první radostnou zvěstí“ (protoeuangelion). Zaslibují příchod Mesiáše narozeného z ženy. Mesiáše, který rozdrtí zlu (ďáblu) hlavu.
Celý obraz je tak jakousi inspirovanou dějinnou etiologií, vysvětlením stavu naší nynější zděděné porušenosti ale i oné tajemné touhy po Bohu, a to pohledem na začátek, na úsvit lidských dějin.
Evangelium je z 3. kapitoly Markova sepsání. Přenáší nás do začátků Kristova veřejného působení. Ježíš již koná řadu zázraků, především uzdravuje nemocné. Tyto zázraky jsou od začátku znameními jeho Božství a zároveň jednoznačně dobrými činy; vyhnat z člověka zlého ducha anebo ho uzdravit z nemoci je prostě dobré. Přesto mnozí z Ježíšových současníků říkají, že je blázen, anebo že dokonce vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. Na to Kristus nejprve odpovídá, že přeci satan nikdy nemůže vyhnat satana, proč by to také dělal. A pak že všechny hříchy mohou být člověku odpuštěny, krom rouhání proti Duchu Svatému. Nakonec vše končí Ježíšovým slovem o novém druhu příbuzenství lidí kolem něj shromážděných.
Pozoru-hodná (doslova!) je negativní reakce učitelů Zákona, kteří tak svým postojem ztělesnili – přinejmenším co do evangelia – podstatu onoho neodpustitelného hříchu proti Duchu Svatému. Když nazvali něco Božího (Kristův zázrak) démonickým, něco zjevně dobrého (pomoc člověku, uzdravení) zlým.
Právě v tom – nazve-li člověk dobro zlem a zlo dobrem, rozpoznává-li Boží jako ďábelské a ďábelské jako Boží – (právě v tom) neodpustitelný hřích totiž spočívá. K takto smýšlející mysli a k takto cítícímu srdci člověka totiž nemůže proniknout Bůh. Je Dobro samo a jako dobro se dává člověku nalézt. K takto nastavenému a vyprofilovanému nitru člověka nemůže proniknout ani dobré vanutí Ducha Svatého přinášející Božího Syna, Boží odpuštění a uzdravení. Dokud je člověk takto nastavený nemůže – dle Ježíšových slov – přijmout Boží odpuštění, protože toho ve svém stavu není schopen.
A právě zde se obě dnešní čtení – první a evangelijní – snad potkávají.
Narušenost vztahů zplozená hříchem se projevuje totiž právě i jako touha nebo dokonce jako potřeba vidět vždy jen to, co je špatně. Na Bohu; na tom ale není špatně nic, to je klam vždy. A na druhém člověku; na kterém je vždy také něco nedobrého, ale nikdy jen to. Chtít na všech a na všem vidět předně jen zlé, anebo dobré vykládat jako zlé, je důsledkem narušenosti vztahů, k Bohu, lidem a světu. A zároveň je této narušenosti, další narušenosti příčinou.
Pro možnost dobrých a uzdravených vztahů, pro možnost přátelství s Bohem a lidmi je proto třeba chtít vidět předně to dobré, krásné a Boží. Touha vidět – na křesťanství, na druhých lidech, na světě, ale nějak i na sobě – nejprve to dobré není jen nějakou technikou pozitivního myšlení, ale v posledku snahou o vidění Boha. Chtít vidět dobro ve všech jeho podobách znamená chtít vidět to Boží. Viděním a vnímáním dobra navykáme navíc své nitro na další a nové vnímání Boha.
To vše pochopitelně neznamená nevidění zla, nevnímání bolesti a nespravedlnosti. I ty vidět máme, dokonce musíme. A nakolik je to v našich silách, je třeba se jim i pokorně a statečně postavit, bojovat proti zlu. Ovšem pokud jen trochu možno, nikoli dalším zlem, ale principielně dobrem. I to nám dnešní evangelium opět připomnělo: Satan opravdu nemůže být spoután satanem.
Chtít vidět nejprve to dobré nám v boji proti zlu může být v posledku pomocí. Preferenčním viděním dobra nakonec i proti zlu budeme moci vystoupit snadněji. V kontrastu s Božím dobrem totiž skutečné zlo ještě více vynikne. Preferenční vidění dobra tak není zavíráním očí před zlem, ale v důsledku přesný opak: Ochota zlo vidět v jeho pravém hrůzném světle, v kontrastu s dobrem a Bohem.
Samozřejmě, dnešní Boží slovo přináší i řadu dalších podnětů:
Mimo jiné bychom mohli – jak Adam a Eva se snaží ze svého hříchu vyvinit – rozjímat o naší zbabělé neschopnosti přijmout zodpovědnost za svůj život a své jednání. Anebo bychom mohli rozjímat o oné nahotě a následné potřebě se obléci, ve čemž není potřeba spatřovat jen probuzenou tělesnou žádostivost, ale možná ještě více potřebu člověka se před druhým člověkem chránit oděvem, zakrýt zvlášť na zranitelných místech, protože člověk se hříchem stal člověku nepřítelem, „vlkem“ (homo homini lupus). Či bychom mohli zaměřit svou pozornost na čtení z Druhého listu Korintským, třeba na slova «tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje», neboť čím jsme starší, stávají se tato Pavlova slova aktuálnějšími. A tak dále…
Ale možná si přeci jen odnesme onu spojnici mezi prvním a evangelijním úryvkem, touhu nehřešit proti Duchu Svatému. Tedy touhu nejen nezaměnit dobro za zlo a zlo za dobro, ale i nechtít vidět předně to zlé, co je špatně. Ale raději chtít nejprve vnímat, co je dobře; na Bohu, na druhých lidech i na světě. Jde o to nepřehlédnout Boha, neničit vztahy s ním ani s lidmi.
Něco takového, domnívám se, je důležité zvlášť v dnešní složité době, kdy se na nás valí – ať se nám to líbí, nebo ne – opravdu stále více hrozeb; vedle těch našich malých i ty globální, velké a strašlivé: Hrozba až jaderné světové války, hrozba naprosté ekologické katastrofy, kolapsu společnosti, její autodestrukce a mnoho dalšího. I jen jedna jediná z těchto hrozeb má v sobě patrně potenciál zániku velké části lidstva a světa.
S takovými hrozbami my, obyčejní lidé, však jen pramálo uděláme, sami je neodvrátíme. Ale jedno nepatrné činit můžeme: Hledat dobro a hlavně konat dobro, konkrétně, a tak využít čas, který (ještě) máme. A to možná není málo, aspoň v Božích očích, věřím, ne. Je to aspoň něco, může se to stát nepatrným příspěvkem k zachování a zbožštění našich mikrosvětů a vztahů v nich.
Milé sestry, milí bratří, dovolte na závěr v tomto duchu připomenout jeden notoricky známý a až velmi banální příměr. Ten se sklenicí naplněnou vodou jen do poloviny. Ano, můžeme se trápit, že je naplněná jen zpola, můžeme ji proto i odmítnout. Ale můžeme se také radovat z té vody, která ve sklenici je, a vychutnat si ji. A to je bezpochyby lepší.
Ostatně není nezajímavé, že právě voda je jedním z novozákonních obrazů Ducha Svatého…