Slovo k povzbuzení na neděli 2. června 2024, na 9. neděli v mezidobí – B
Žalm: Ž 81
2. čtení: 2Kor 4,6-11
Evangelium: Mk 2,23 – 3,6
Milé sestry, milí bratří,
dnešní evangelium možná patří k těm biblickým textům, u nichž nebezpečí příliš zjednodušeného, povrchního a možná i trochu projekčního čtení je asi o něco větší než třeba u jiných úryvků. Číst slova «sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu» ve smyslu, že není vlastně potřeba mít rituál, chodit v neděli do kostela (či v sobotu do synagogy), že není nutné dodržovat předpisy, když to člověk tak necítí, anebo že je možné i jíst s cizích klasů, když «Syn člověka je pánem i nad sobotou» patrně nebude nejlepší možnou četbou.
Proto stojí za to se nad textem zkusit zamyslet pozorněji…
Nejprve je asi dobré zmínit kontext úryvku, který nám ostatně připomnělo již i čtení první. Jím je sobota, její svěcení jako dne svátečního, účast na synagogální (či chrámové) bohoslužbě. «Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh» jsme slyšeli.
Sobota, sedmý den v týdnu, byla po celé dějiny Izraele jednou z nedůležitějších veličin, která Izrael charakterizovala. Izrael se se sobotou až identifikoval, právě jejím zachováváním se vymezoval vůči pohanskému okolí. Dodržování soboty, ustání od všech prací (to je i význam slova šabat), nabylo proto ještě více na významu v době helénismu. Se sobotou bylo spjaté i očekávání Mesiáše, mimo jiné, že dodržování soboty bude podmínkou jeho příchodu, který se uskuteční možná právě zase v sobotu. U ortodoxních židů je tomu tak nějak dodnes.
I proto se konkrétní podoba dodržování soboty – co se v den Bohu zasvěceném smí a co už ne – stala předmětem rabínských dohad a interpretací. Zvlášť farizeové, z jejichž řad se učitelé Zákona v Ježíšově době zpravidla rekrutovali, na předpisech o sobotě velmi lpěli.
To vše byl také důvod, proč se již nejranější křesťanství muselo vůči sobotě i nějak vymezit. Když ještě v židokřesťanském prostředí den sváteční – pro Kristovo zmrtvýchvstání – přesunulo ze soboty na neděli a nazvalo ji dokonce Dnem Páně.
A možná právě takovéto křesťanské vymezení vložené do Kristových úst můžeme nějak číst i za textem Markova evangelia. Nový Zákon je přeci vždy jak svědectvím Ježíšových slov a činů jakož i reflexí zkušenosti prvokřesťanské komunity. V našem případě jde tedy o svědectví o již Ježíšově vymezení se sobotě jakož o reflexi nové skutečnosti, že Bohu zasvěceným dnem svátečním se pro křesťany stala neděle, den Kristova vzkříšení. V nedělní bohoslužbě už první křesťané začali zakoušet jedinečnou Boží blízkost.
V Kristových dnešních slovech tak nemůžeme slyšet nějaké popření svěcení dne svátečního, nejde o zrušení Božího přikázání «pamatuj, abys den sváteční světil». Ostatně i Ježíš v sobotu přichází do synagogy, první křesťané se hned po Letnicích začali první den v týdnu scházet k «lámání chleba» (přičemž zpočátku ještě nějakou dobu chodili i v sobotu do synagogy či do jeruzalémského chrámu). Ale jde o novost a legitimitu křesťanské neděle. V tomto smyslu můžeme číst, že «Syn člověku je (opravdu) pánem i nad sobotou».
Můžeme ale zkusit ještě i trochu jinou četbu. Na Ježíšova slova a sobotě a na jeho odvolání se na starozákonní příklad krále Davida, který dovolil hladovým služebníkům porušit rituální předpisy jezením posvátných chlebů, navazuje Kristovo zázračné uzdravení člověka s ochrnulou rukou. Děje se v sobotu. Jako i řada jiných podobných sobotních uzdravení, která se stala záminkou pro mnohé farizeje a učitele Zákona začít Ježíše opravdu nenávidět.
Kristus takovým uzdravením opět ukazuje svou mesiášskou moc, koná zázrak předpovězený proroky. Že se tak děje v sobotu, odhaluje také nejvlastnější smysl svátečního dne, totiž setkat se s Božím milosrdenstvím. Uzdravení chromého zjevuje přeci Boží lásku, člověk a jeho úděl Božího Syna zajímá.
V následném dialogu s farizei «Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?» můžeme číst ale něco ještě obecnějšího, formálnějšího: Dá-li Kristus přednost uzdravení před dodržením soboty, ukazuje tím, že naše lidské pochopení Božích přikázání nemusí být ještě vždy správné. Zvlášť vytratí-li se z něho to nejdůležitější: Láska a milosrdenství. Představy, co přesně se v sobotu smí či nesmí, byly přeci z velké části již výplodem rabínských interpretací a ne četbou Božího slova.
Anebo vše můžeme číst, že jsou věci důležitější a méně důležité. V dané chvíli bylo důležitější uzdravit chromého než dodržet sobotu, navíc především dle rabínských představ. V lidském životě nastávají situace, kdy dojde ke konfliktu hodnot, kdy člověk musí volit to lepší, podstatnější a důležitější. Protože i Boží Syn tak učinil, uzdraviv chromého právě v sobotu.
I když v konkrétních situacích může být složité rozlišit a rozpoznat, co je dobré, lepší a co ne, přesto platí, co ukazuje Ježíšův čin: Že je třeba se snažit volit dobro větší, že to má přednost před dobrem dílčím, milosrdenství k člověku má přednost před vlastní zdánlivou poskvrnou. A že ze dvou nevyhnutelných zel – porušení soboty nebo neuzdravení člověka – je třeba volit zlo menší; porušení představ o sobotě je pro Krista, zdá se, menším zlem než neuzdravení v sobotu. A že někdy i jedinečnost okamžiku je pro mravní rozhodování důležitá. Což můžeme číst v zajímavém detailu, že Kristus patrně mohl uzdravit chromého i jindy, nešlo zjevně o akutní stav. V dané chvíli však jako Boží Syn rozpoznal, že k uzdravení má dojít zrovna v tu chvíli, v sobotu, v synagoze, před zraky farizeů.
Ano, v zázraku uzdravení v sobotu jde především o Ježíšovu mesianitu a o ukázání nejhlubšího smyslu dne svátečního, pozvání setkat se s Boží láskou. To smysl křesťanské neděle a nedělní bohoslužby nejenže neumenšuje, ale naopak, umocňuje. Ale možná můžeme v dnešním evangeliu číst i povzbuzení ke statečnosti v řešení mravně konfliktních situací, k nimž prostě dochází. Vždy je třeba pokorně hledat, co je dobro větší a zlo menší a v dané chvíli důležitější. Vědomí tohoto principu nám totiž může pomoci – s Boží pomocí – se rozhodovat a jednat lépe.
Podobné povzbuzení můžeme nakonec číst i v dnešním čtení druhém. Zaznělo v něm jakési Pavlovo vyznání vlastní duchovní zkušenosti po jeho obrácení, po jeho osvícení, když se setkal s Kristem. Pavel vyznává, že od té chvíle ve všem svém trápení pociťuje Kristovu tajemnou blízkost. A že veškeré své trápení a bolesti chápe jako podíl na Kristově utrpení.
Nebylo by dobré slyšet v těchto Pavlových slovech nějakou oslavu utrpení pro utrpení samo. O tom Kristův kříž přeci primárně není, utrpení není smyslem a cílem života člověka. Náš kříž je – mimo jiné – o nesení bolesti, jež na člověka přijde, anebo si ji život vyžádá, bez toho, aby se křížem nechal člověk zlomit, aby se bolestí člověk stal agresivním. Kříž je také o bolesti plynoucí z lásky, o bolesti oběti. A také o bolestné snaze zastavit proud, řetězec nějakého zla tím, že je nepustíme dál, že přijmeme urážku a agresi druhých bez msty, že umíme i prohrát. Ani to není oslava pasivity, ale připomenutí, že v životě i takové situace přicházejí, kdy stát se poslední obětí jednoho řetězce zla je někdy oním větším dobrem, menším zlem. Ne nepodobně Kristovu kříži, který se právě přijetím stal dobrem největším.
Prostě platí, i při vší složitosti situací, že bývá, aspoň někdy větším dobrem a menším zlem nepustit zlo dál, zastavit je na sobě, snést je, unést je. A tak se připodobnit Pánu Ježíšovi, nechat zlo odtéci ve vlastní krvi z tohoto světa, ze společenství lidí.
Milé sestry, milí bratří, zaprvé se dnes zkusme zaradovat z neděle, ze dne svátečního, ze dne Kristova zmrtvýchvstání. Zkusme především prostřednictvím nedělní bohoslužby otevřít svá srdce Boží lásce. Zadruhé zkusme – po vzoru Kristově – hledat vždy dobro větší a zlo menší, statečně a pokorně. A zatřetí vězme, že nepustit zlo, nechat je na sobě vykonat jeho dílo, ale nepustit je dál, může být někdy dobrem největším.