Slovo k povzbuzení na neděli 19. května 2024, na slavnost Seslání Ducha svatého – B
Žalm: Ž 104
2. čtení: Gal 5,16-25
Evangelium: Jan 15.26-27; 16,12-15
Milé sestry, milí bratří,
Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc, odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta, z toho české letnice. Je to zároveň den židovského svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta. Proto je velmi příznačné, že právě v tento den byl seslán Duch svatý.
Seslání Ducha svatého padesátý den po zmrtvýchvstání a desátý po nanebevstoupení Krista, dnešní neděle zpřítomňuje především. Jak o něm čteme ve Skutcích apoštolů. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán – v posledních dnech – na všechny lidi. Ježíšovo pozemské působení je definitivně završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové tajemné přítomnosti. Extatické elementy – jakoby mluvení v jazycích (spíše než cizími jazyky) – jsou projevem zkušenosti očitých svědků, že se tak opravdu děje.
Pro to všechno je dnešní neděle vpravdě Boží „čas“ (neboli Boží hod) svatodušní…
V trojjediném Bohu je Duch svatý třetí Boží osobou a Boží Láskou, která z Otce i Syna vychází a zároveň je spojuje. V řádu stvoření je Duch svatý Boží silou, energií všeho jsoucího, dárcem a principem života. Je dobrou silou veškerého bytí, vůbec nic nemůže existovat bez ní, zejména život ne. Duch svatý je dechem života (ruach chajjá) i dechem Hospodinovým (ruach jahve). V řádu vykoupení je Duch svatý silou všeho Božího působení od začátku dějin, v jejich vrcholu pak Synovy lidské přítomnosti na zemi; přišel na zem přeci jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým. I nadále silou Ducha svatého Boží Syn na zemi – v křesťanství a lidských srdcích – tajemně přebývá.
Duch svatý působí ne nepodobně ohni, větru a vodě. Je Božím živlem, pohybem. Je Božím větrem, neviditelným laskavým vanutím k dobru, k Bohu a k nebi. Je Božím ohněm, který zapaluje lidská srdce, rozehřívá je k lásce a naději, dává jim světlo víry. Je životadárnou Boží vodou padající jako milost z nebe a zároveň vyvěrající z Kristova boku a nitra člověka.
Duch svatý, jak reflektuje křesťanská duchovní tradice, se projevuje svými sedmi dary: moudrostí, rozumem, radou, silou, uměním, nábožností a bázní Boží. Ty v nitru člověka chtějí probudit sedm ctností. Tři Božské a čtyři kardinální: víru, naději a lásku, moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Anebo sedm ctností mravních, opak sedmi hlavních (kořenných) hříchů: pokoru, štědrost, přejícnost, mírnost, čistotu, střídmost a činorodost. Ty chtějí přinést své docela konkrétní dobré ovoce; takové, o kterém jsme slyšeli v dnešním druhém čtení z Listu Galatským: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. A tak dále.
Duch svatý je tedy Boží silou všeho dobrého, živého a Božího v člověku i ve světě. Bez Ducha svatého nemůže být ani bytí, ani život, ani dobro. Proto je tak důležité se Duchu svatému aktivně otevírat, o jeho sílu prosit, nechat se jím vést, kam on chce, tedy k dobru, nechat se rozněcovat jeho láskou a osvěžovat jeho vláhou.
Duch svatý chce být Boží energií i každého z nás. Tvarem, do něhož nás chce svým vdechnutím a svými dary přetvářet, k němuž nás chce in-spriovat a do něhož nás touží in-formovat, (tímto tvarem) je podoba Kristova, život přinášející světu dobré a sladké ovoce.
Duch svatý by rád pře-tvaroval jednotlivce i společnost. Má sílu sjednotit různé lidi, věřící i nevěřící, na dobrém díle. Aby si navzájem rozuměli a spolupracovali (i tak lze vykládat zázrak jazyků v den letnic z prvního čtení).
Duch svatý jako univerzální Boží energie života vane všude. I mimo hranice církve, i za hranicemi křesťanství. Byli dokonce i tací středověcí mystici – stačí vzpomenout třeba na Gioacchina da Fiore, kalábrijského mystika a svébytného teologa druhé poloviny 12. století – , kteří dychtivě vyhlíželi dobu, kdy se lidé konečně otevřou působení Ducha svatého. Byli přesvědčeni, že teprve tehdy, v době sub spirtuali intellectu, nastane vrcholná doba dějin, doba „čistého evangelia“, která na dobrém Kristově díle a v Boží jedné lásce sjednotí všechny lidí. Doba Ducha svatého bude zduchovnělou dobou svobody, lásky a pokoje. A také již jen jednoho náboženství, dodávají někteří současní myslitelé.
Ať toto bude, jak bude, v každém případě platí, že každý, kdo se již dnes nechá vést dobrým vnuknutím, kdo nechá své nitro zapálit skutečnou láskou a pokorně čerpá životadárnou vláhu shůry jako Boží dar, (takový člověk) se už nechává nějak vést Duchem svatým. A Boží Duch už ho nějak přetváří k podobě Kristově, k podobě vtělené Lásky.
Křesťan, kterému byla dána víra v Boha-Trojici a s ní tušení, jak a kde na Ducha svatého čekat, je povolán se nechat vědomě vést Božím Duchem, který je vždy Duchem dobroty a lásky, protože je Láskou z Otce i Syna vycházející. Nemůže se projevovat jinak, nemůže být jiný sám v sobě a jiný ve světě a lidském srdci.
Zaradujme se proto z možnosti se Duchu svatému vědomě otevírat. Čiňme tak stále, nejen o letnicích, ale celoročně, každý den, každou chvíli svého života. Zvlášť když nějak padneme, prosme Ducha, aby v našich srdcích roznítil žár lítosti, snesl vláhu Božího odpuštění a dal znovu povstat k dobru.
Radujme se i ze všech ostatních projevů Ducha svatého u ostatních lidí. Zvlášť pak u těch, kterým sice nebyla ještě dána křesťanská víra, ale jsou oněmi „anonymními křesťany“ (jak je jedinečně nazval Karl Rahner), mnohdy lepšími než my sami, pokud se silou jejich života stala Láska. Nechme se jimi oslovit, protože oni spějí ke spáse.
Milé sestry, milí bratří, každé dobro, veškerý život, celé bytí se svou energií jsou tedy vždy nějakým působením Ducha svatého, věříme. Veškerý dobrý tvar tohoto bytí je nějakou podobou Kristovou, vyznáváme. Cílem všeho je Bůh-Otec, doufáme. Celý svět je naplněn silou Ducha svatého. Smíme toho být součástí. Pokorně se proto snažme být aspoň trochu dobrou součástí, lidmi Ducha svatého, aspoň nějak lidmi Boží lásky.
A jestliže očekávání vylití Božího Ducha bylo v době biblické spojeno s očekáváním začátku mesiášského království na zemi, vězme, že je to právě i naše otevřenost Božímu Duchu, která může do dnešního světa vnést vždy něco dobrého, Božího, mesiášského a nebeského…