Slovo k povzbuzení na neděli 21. dubna 2024, na Čtvrtou neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Je tak nazývána už od dob tridentské reformy, byť se tehdy slavila o týden dříve. A to pro evangelium, které se rok co rok čte; úryvky z Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání. Pán Ježíš je tím dobrým pastýřem očekávaným proroky, prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Z toho se dnes máme zaradovat.

A jelikož Kristus na své pastýřské službě dal podíl i dvanácti apoštolům a jejich nehodným nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), jak čteme již v Novém Zákoně, myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle zároveň dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu a modliteb za kněze. I z toho snad můžeme mít radost, že Boží svátostná moc ke spáse lidí se od apoštolů skrze vkládání rukou a modlitbu biskupů (svátost svěcení) předává dál a dál.

Zaměřme však svou pozornost na samotný obraz. «Já jsem pastýř dobrý» patří k oněm silným Kristovým výrokům uvozeným slovy «já jsem (egó eimi)» z Janova evangelia: Já jsem cesta, pravda, život, dveře, světlo světa a také dobrý pastýř, říká o sobě Boží Syn.

Není pochyb, že pastýř je odedávna oblíbenou postavou. Zejména městská civilizace už v antice spatřila v pastýřském a pasteveckém způsobu života ideál harmonie, štěstí, zvlášť ve srovnání s útrapami a úskalími městského života. To se promítlo i do antické kultury.

Pastýř má své místo i v biblickém zjevení. Ve zkušenosti starozákonního člověka, který měl za sebou pasteveckou (a nomádskou) minulost, je to především dobrý Hospodin, který je pastýřem svého lidu. On ho vodí na žírné pastvy, kde může odpočinout, a jednou ho dovede zpět do rajské zahrady. Jak vyzpívává nejeden žalm. Starozákonní člověk nejednou zakusil, jak Bůh pase svůj lid i jak se stará o jednotlivého člověka, nechá-li se.

Bůh se stal pastýřem i skrze své služebníky: krále, proroky a kněze a jiné své vyvolené. Proto se obraz pastýře již ve Starém Zákoně vztáhl nějak i na ty, kteří se mají ve jménu Hospodinově o lid starat. Ti ale nejsou vždy pastýři dobrými. Naopak, často byli pastýři zlými, špatnými, kteří začali pást sami sebe a na svěřeném stádci jim přestalo záležet, jak pranýřuje již prorok Ezechiel. I proto Izrael začíná svůj zrak stále více upínat do budoucnosti, k očekávanému Mesiáši, který se stane oním dobrým pastýřem podle Božího přání.

Pán Ježíš se stal dobrým pastýřem, který zná své ovce, který je vyhledává a jemuž na nich záleží. Zůstává s nimi, i když přijde vlk, neutíká ze strachu o sebe, vyhledává ztracené a bere si je na svá ramena. Toto nejen o sobě řekl, ale hlavně učinil. Stal se – pro své boholidství – zčlověčením Pastýře, Boha. To zakusili lidé kolem něj, zakoušela to prvotní církev, může to stále nějak – zvlášť ve svém vnitřním světě – zakusit každý člověk. Otevře-li se vztahu s ním.

Obraz Krista Dobrého pastýře se proto stal jedním z nejranějších a nejvýraznějších křesťanských symbolů. Před triumfem kříže v křesťanské ikonografii začátkem 4. století dokonce jedním z nejčastějších a snad i nejoblíbenějších. Však stačí vzpomenout na všechna ta mnohá, často až půvabná vyobrazení či ztvárnění Krista jako antického pastýře, který šetrně a něžně nese ovečku na svých ramenou, anebo naopak statečně vlastním tělem, třeba jen s pastýřskou hůlkou v ruce, brání své stádečko před krvelačnými vlky.

Jako Bůh se Ježíš stal Božím pastýřem, jako člověk ovšem zůstal zároveň Beránkem vedeným na porážku kříže. Proto obraz Krista-Beránka stojí vedle obrazu Krista-Pastýře a stal se možná ještě důležitějším. I v jeho případě stačí vzpomenout na všechny ty tak často vyobrazené beránky, třeba s korouhví kříže drženou v nožce.

Obrazy, metafory a alegorie jako způsoby vyjádření nejsou sice tak přesné jako (teologické) definice, ale za to nám dovolují proniknout do větší hloubky než jen pojmy. Písmo svaté je proto obrazů plné, je jich plná i křesťanská tradice, zvlášť mystická. Jsou často srozumitelnějším vyjádřením zkušenosti, kterou člověk s Bohem a Kristem má.

Tak je tomu samozřejmě i u našeho dnešního obrazu. Můžeme se do něj zkusit vžít. Jsme jím zváni se nechat nacházet Kristem-pastýřem, nechat se jím vést na dobrou pastu, zakusit, že mu na nás záleží, že i za nás jako dobrý beránek dává svůj život. A zaradovat se z toho.

Kéž bychom se proto i my nějak – bez zbytečného sentimentu – našli v ovečce hledané, nalezené, opečovávané, vedené, vykoupené a především milované…

Zkusme se však podívat na celý obraz ještě jakoby obráceně. Představme si sami sebe ne v ovečce, nýbrž na místě pastýře. Je to sice asi dost troufalé, nicméně už sama biblická a pak pozdější tradice něco podobného činí, když třeba hovoří právě o pastýřích církve. Ty ale nyní nechme stranou, raději se za ně pomodleme, vždyť i oni jsou jen slabí lidé, někdy velmi slabí. Zeptejme se raději, v čem obraz dobrého pastýře jako vzoru promlouvá k nám ke všem. Všichni jsme slabí lidé, jejichž podobu na sebe Boží Syn vzal a kterou obnovil. Všichni bychom tak jeden druhému a celému světu měli být nějak i dobrými pastýři, po vzoru samotného Krista a s jeho pomocí.

Možná především tím, že druhým lidem se budeme chtít stávat aspoň nějakým ztělesněním Boží dobroty, ve svých činech, slovech, gestech, ve všech způsobech komunikace. Ne ve smyslu jakékoli nadřazenosti, elitářství či něčeho podobného; tak tomu nesmí být. Ale ve smyslu opravdové každodenní snahy o lidskou dobrotu, která ovšem předpokládá, má-li být upřímná, skutečný zájem o druhé. Ne pro nějakou mzdu, dokonce ani ne pro odplatou věčnou, ale pro ně samé. Zajímat se o lidi pro ně samé, chtít s nimi a pro ně žít je dobré, je naším bytím pastýřem.

Na našich bratřích a sestrách, na jejich osudu, životě, štěstí a spáse by nám prostě mělo záležet. Měli bychom chtít s nimi sdílet svůj život. Měli bychom se je snažit také pokorně a citlivě vyhledat, když se různě (sobě, Bohu i nám) nějak ztratí. Měli bychom je umět nést na svých bedrech. Neměli bychom utíkat, když jim hrozí nebezpečí, ale naopak nasadit sebe samé pro jejich jakoukoli záchranu a obranu. Vodit je na (své) dobré pastviny, dělit se s nimi o to nejlepší, co máme, trávit s nimi svůj čas, bdít s nimi, když potřebují. A tak dále.

V praxi to znamená, že všichni máme nějak být jeden druhému pastýři i ovečkami. Jednou těmi, co vodí, jindy co se obětují, jindy zase nechají vést. Což zpravidla nejde bez současným bytím beránkem, v některých životních situacích i tím obětním, v prospěch druhých. Ostatně spojení Pastýře a Beránka v sobě ztělesnil jedinečným způsobem sám Boží Syn…

Naše touha jednat aspoň nepatrně po vzoru Krista-Pastýře může pak být znamením, že jsme se s Dobrým pastýřem v životě opravdu potkali. Že jsme se nechali aspoň nějak formovat zkušeností s ním, že jsme si ji sobecky nepřivlastnili jen pro sebe. Ale že nás nějak, třeba i nepatrně proměnila, otevřela, vzbudila v nás zájem o lidi a jejich starosti, po dobrém vzoru Božím. Což je možná mnohem podstatnější než leckteré jiné ovoce, jež někdy čekáme.

Zkusme tedy, milé sestry, milí bratří, být otevřeni nejprve radosti, že Kristus je Dobrým pastýřem všech. A zkusme zatoužit být aspoň nějak dobrými pastýři jeden druhému. S tím, že někdy jsme spíše pastýři, jindy beránky, pak zas ovečkami, co péči potřebují. Buďme si navzájem pastýři i beránky. Připomínejme si to při každém setkání, v každém vztahu, při každé komunikaci. A modleme se i za ty, kteří se stali svátostnými pastýři, za kněze, biskupy a jáhny, a také za nová povolání k duchovnímu stavu; vždyť i oni jsou pastýři i slabými ovcemi zároveň.

A podíváme-li se dnes třeba i na nějaké výtvarné ztvárnění Dobrého pastýře, může to být jen pomocí k našemu rozjímání…

stáhnout pdf