Slovo k povzbuzení na neděli 23. ledna 2022, na 3. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v biblických čteních dnešní neděle můžeme možná rozlišit dvě velká témata:

Prvním je radost z četby a slyšení Božího slova. Kněz Ezdráš – v prvním čtení – předčítá z knihy Božího zákona Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství, všichni se radují, že znovu mohou Božímu slovu naslouchat, je to pro ně velkým svátkem: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!» volá Ezdráš spolu s levity. Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči». Evangelista Lukáš začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova», věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. Boží slovo je projevem, zprávou, slovem Boží lásky a k lásce má vést. Pán Ježíš je vtělením Boží lásky a plností Božího slova. Proto by mělo být čtení Božího slova mysli i srdci člověka radostí a slastí. I proto v dnešním úryvku hned za incipitem evangelia zaznívá – s přeskočením celých tří kapitol o Ježíšově dětství, křtu a pokušení – svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli» říká sám Kristus, když vztahuje na sebe krásné Izaiášovo mesiánské proroctví.

Druhé téma se rozevírá ve druhém čtení, v úryvku z dvanácté kapitoly Pavlova Prvního listu Korintským. Máme před sebou krásný a známý obraz církve, křesťanské obce jakožto těla Kristova. Právě na něj zkusme nyní společně zaměřit svou pozornost. Ostatně i on je součástí Božího slova, ze kterého bychom se měli dnes zaradovat…

Obraz lidského společenství jako těla není jen biblický a netýká se jen církve. Už nejeden antický myslitel – například nikdo menší než velký Platón – k tělu s mnoha různými údy přirovnává celou lidskou společnost. Obrazem je vyjádřena jak sounáležitost a propojenost všech lidí, jednotlivých údů, tak i jejich místo, životní úkol ve společenství, v celku těla. I Starý zákon zná podobné obrazy a přirovnání a vztahuje je specificky na Izrael. Ne daleko k obrazu těla mají i známé obrazy jako vinice či stromu a jeho ratolestí. Není proto divu, že i Zákon nový, sám Pán Ježíš říká, že společenství jeho následovníků je přímo jeho tělem, on je pravým vinným kmenem a křesťané jeho ratolestmi.

Do šíře obraz církve jako těla Kristova rozvine svatý Pavel, a to hned ve třech svých listech: Efezanům, Kolosanůma a právě v Prvním Korintským, ze kterého dnes čteme. Rozvinutí obrazu těla se ale v těchto jednotlivých listech trochu liší. Jestliže v prvních dvou jmenovaných je Pán Ježíš hlavou a křesťané údy jeho těla, a tak dohromady tvoří církev, tak v našem úryvku je tomu jinak: O Kristu-Hlavě není vlastně řeč. Kristus sám je zde spíše samotným tělem, které všemu předchází, ze kterého jeho údy teprve vyrůstají, bez něho a bez sebe nemohou vlastně existovat.

Vedle různosti Božích úkolů a povolání jednotlivců tak obraz zdůrazňuje především napojení na Pána Ježíše a zároveň propojenost jednotlivých údů. A s tím také důležitost péče o ty, které se zdají být podřadnějšími, méně užitečnými; i ty k celku patří a mají v něm své nezastupitelné místo.

Tak je tomu už v celé lidské společnosti – i ta je přeci nějak Kristovým tělem, když Boží Syn svým vtělením přijal do svého lidství celou lidskou přirozenost, a tak tajemně lidství nás všech.

O to více vše platí o církvi, jež je společenství těch, kterým bylo dáno v Pána Ježíše uvěřit, jsou pokřtěni a živeni touž eucharistií. V církvi by měla být žita sounáležitost, vzájemná propojenost, ve společenství by křesťané měli s láskou a z lásky pečovat jeden o druhého, zvlášť o slabé, znectěné a odsunuté, soucítit s ostatními. A to nejen uvnitř církve, ale se všemi.

Je tak na každém údu, na každém z nás, aby přijal za své, že už svou existencí je vždy součástí něčeho většího, něčeho, co ho předchází a bez čeho by vůbec nebyl tím, kým je; lidstva a – bylo-li mu dáno stát se křesťanem – i církve. Obojí – lidstvo i církev – nás předcházejí, jsou tělem Kristovým (i když každé jinak), jsme z nich zrozeni, v nich žijeme, pohybujeme a jsme, lidstvo i církev jsou prostředím našeho života. Měli bychom mít lidstvo i církev rádi, ve společenství lidí a církve žít a jednat.

Nikdo z nás nemůže, neměl by žít jen sám pro sebe. Každému z nás by mělo na druhých záležet, měl by s nimi soucítit, ujímat se zvlášť slabých, podpírat je, nechat se podepřít, když sám nějak zeslábne. Každý – slabý i silný – by se měl pokorně snažit naplňovat své poslání ve světě. Jím totiž rozhodně není jen přežít či přeživořit a už vůbec ne si jen užít či využít anebo zneužít celek a ostatní, ale žít jako člověk s druhými lidmi, jako křesťan i s ostatními křesťany, bratřími a sestrami. A samozřejmě hlavně s Bohem, který je Láska.

«Žádný člověk není ostrov, celý sám pro sebe, každý je kusem kontinentu, částí souše, a kdyby moře spláchlo jedinou hroudu, Evropa by byla menší stejně jako nějaký mys nebo panství tvých přátel či tvé vlastní. Smrt každého člověka zmenšuje mne samého, protože jsem zahrnut v lidstvu, a proto nikdy neposílej někoho zjistit, komu zvoní hrana. Zvoní tobě» je veleznámý citát anglického básníka a mystika Johna Donna.

Milé sestry, milí bratří, dnešní druhé čtení – jako každé jiné Boží slovo – je bezpochyby mnohem bohatší. Ale možná není málo, zaslechneme-li, že nás volá znovu si připomenout výše zmíněné, mimo jiné svou bytostnou vztahovost; nejen s Bohem ale i s lidmi. Dnešní druhé čtení nás možná volá znovu prožít a vzít za vlastní svou přirozenou sounáležitost s ostatními lidmi, s rodinou lidstva, jakož i nadpřirozenou, svátostnou sounáležitost s ostatními křesťany.

Nelze stát stranou ostatních lidí, zvlášť těch, jež máme kolem sebe, ale ani těch vzdálených. Nelze stát, jsme-li křesťany, stranou společenství církve, ani stát stranou své vlastní farnosti (a přijímat jen její servis), stranou těch, které potkáváme v kostele. Nelze jen kritizovat, nelze jen zjišťovat a ukazovat, komu zvoní hrana. Je třeba žít, spolu-žít, žít i s druhými a pro druhé, nevylučovat se, nenadřazovat se, necítit se většími a lepšími. Je třeba se cítit se součástí celku, z něhož a pro který žijeme. Je třeba konat, snažit se o to, co je v našich silách a naším úkolem ve světě i ve společenství. Nenechat si jen sloužit ale také sloužit. A tak dále.

A tak – s Boží pomocí i navzdory svým slabostem a pádům – je opravdu naším krásným lidským i křesťanským povoláním se snažit aspoň nějak laskavě naplnit svůj úkol v těle Kristově, úkol, který nám již naší vlastní existencí byl Bohem svěřen.

Co konkrétního to znamená, na to by měl přicházet dennodenně každý z nás sám a s lidmi kolem sebe. A s Boží pomocí.

Posledním impulsem nechť je možná příznačný detail, že svatý Pavel svůj obraz napsal jako prvním právě Korinťanům, bohaté starokřesťanské obci, které falešné sebevědomí a sebejistota opravdu nechyběly…

stáhnout pdf