Slovo k povzbuzení na neděli 6. února 2022, na 5. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi prvním starozákonním a evangelijním čtením je dnes krásně zřejmá…

V úryvku z proroka Izaiáše slyšíme jeho vlastní svědectví o vidění otevřeného nebe, o povolání k bytí Božím prorokem. Je to něco, co reálně zažil «toho roku, kdy zemřel král Uzijáh» (roku asi 740 před Kristem), a co se pro Izaiášův život stalo zcela zásadním. Starozákonní prorok spatří – v tajemné scenérii – samotného Boha a slyší hlas serafů kolem jeho trůnu. «Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!» je jeho první reakcí na právě prožité. Jedním ze serafů je ale hned utěšen, že bude smyt jeho hřích. Nakonec slyší hlas samotného Boha hledajícího, koho má poslat. Izaiáš odpoví «zde jsem, mne pošli» a stane se prorokem. Dokonce největším prorokem příchodu Mesiáše, že pak starokřesťanští otcové jeho proroctví dají výmluvný titul „starozákonní evangelium“.

V evangelijním úryvku podle Lukášova sepsání máme před sebou svědectví o zázračném rybolovu a následném povolání Petra, který se i navzdory své vyznávané hříšnosti má stát „rybářem lidí“. Petr jako zkušený rybář rozpoznává mimořádnost jevu – za bílého dne, navíc po noci marného lovení nemohou být ryby v hloubce a kde jsou, rozpozná nerybář. Co se stalo, je zázrak. V Ježíšovi proto Petr musí vytušit samotného Boha, když mu padne k nohám a osloví ho «Pane». Přitom podobně jako Izaiáš vyznává svou slabost: «odejdi ode mne, jsem člověk hříšný». A také podobně slyší «Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi». A také jde.

V obou případech – Izaiáše i Petra – jde o setkání s Bohem; v prvním o mystické vidění a slyšení, v případě Petra a ostatních dvou apoštolů o setkání s vtěleným Božím Synem v začátcích jeho pozemského veřejného působení. Obě událostí dělí od sebe téměř osm set let, ale přesto jsou si celkem podobné: V prožívaném úžasu při rozpoznání Boha a v první reakci člověka, v pokorném uznání vlastní slabosti, hříšnosti a nedostatečnosti. Následuje ochota se za Božím hlasem vydat; k prorokování anebo k apoštolování.

Podobně tomu má být při jakémkoli dalším autentickém setkání člověka s Bohem všech dob a všech situací. Vždyť biblické události jsou nejen svědectvími, co se stalo, ale i a především vzory a prototypy toho, co se má nějak dít stále: s námi.

Jakékoli opravdové lidské setkání se skutečným Bohem by tak mělo být provázeno úžasem, posvátným a s ničím nezaměnitelným chvěním, které si člověk sám nenavodil, ale je darovaným prožitkem blízkosti Boha. A mělo by v člověku vzbudit i pokorné chvění, prožitek vlastní stvořenosti, slabosti a nedokonalosti, mnohdy i hříšnosti.

Oboje chvění – úžasem i pokorou – pak může být doplněné Boží útěchou, že i tak nás nekonečný Bůh miluje a volá k následování, ke konání dobra, ke kráčení v životě v přátelství s ním, k milosrdenství vůči druhým lidem.

Je-li něco takového v naší duchovní zkušenosti přítomné, máme naději, že se s Bohem opravdu nějak setkáváme. Máme-li pocit, že není anebo že o to vlastně ani nestojíme, není to dobré. Možná by bylo proto namístě zazpytovat svědomí, zda naše modlitba, naše chození do kostela, přijímání svátostí, četba Písma a vše, co ke křesťanskému duchovnímu životu jen patří, (zda toto vše) vůbec chce být setkáním se skutečným Bohem…

Ve druhém dnešním biblickém čtení otevíráme začátek patnácté kapitoly Prvního listu Korintským. Svatý Pavel v ní píše o vzkříšení. Nejprve se odvolává na předané svědectví očitých svědků samotného Kristova zmrtvýchvstání, tedy na svědectví těch, kteří ho potkali po jeho vzkříšení, nakonec i na vlastní mystickou zkušenost. Svědectví očitých svědků plus vlastní zkušenost; to dohromady tvoří jeden ze základů křesťanské víry.

Dnešní druhé čtení se nám může stát i povzbuzením v pravdivosti křesťanské víry v tom smyslu, že víra v záchranu Kristovým křížem, v Kristovo zmrtvýchvstání a možnost jeho mystického zakušení není rozhodně až nějakým pozdějším konstruktem, třeba až konce prvního století, jak se někdy tvrdívá. Pavlova slova jsou bezpečně psaná v polovině padesátých let prvního století a apoštol v nich reflektuje víru, kterou sám po svém obrácení přijal, tedy že musela být živá již v polovině let třicátých, krátce po samotných událostech.

Pro spojitost s oběma zbylými dnešními biblickými čteními je ale mnohem důležitější, že i Pavlova zkušenost víry je spojena s momentem prožitku pokory: Pavel sám sebe nazývá «nedochůdčetem» a «nejnepatrnějším z apoštolů», který není ani hoden, aby tak byl nazýván, neboť byl předtím pronásledovatelem Boží církve.

Ve zbytku kapitoly pak apoštol pokračuje v úvahách o vzkříšení z mrtvých, o naději na věčnost. Ale ještě předtím – to slyšíme v závěru dnešního úryvku – hovoří o vnitřní proměně. Ta je – opět nejen u Pavla ale u všech – jakousi předzvěstí konečného vzkříšení, vnitřním i vnějším potvrzením jeho pravosti, jedním z vnímatelných znamení skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání. A to dokonce i pro okolí dotyčného. Ostatně, jak víme, už svatý Irenej rád odpovídal na dotaz svého ještě pohanského okolí, jakže dokáže, že Kristus vstal opravdu z mrtvých, poukazem na křesťany: Z lidí zlých se vírou v Krista stávají lidé hodnější, z barbarů ušlechtilejší, z otroků svobodní; odpovídal Irenej. Kéž by tomu aspoň trochu tak bylo i v dnešní době.

Proměna člověka k lepšímu – kterou už opěvovala a očekávala i celá antika (vzpomeňme třeba na takové Ovidiovy Metamorfózy) – může jistě nastat mnoha způsoby, nikdy však – z teologického pohledu – bez Boží pomoci, bez Kristovy milosti. Tu může člověk dostat také mnoha možnými a i tajemnými způsoby, jež zná mnohdy jen sám Bůh, ale jeden z nich – z křesťanského pohledu – prostě je a zůstane jedinečný: A tím je právě biblické náboženství, křesťanství, Pán Ježíš, který se stále znovu a znovu dává poznat nám, slabým lidem; možná právě proto nám, že bychom bez jeho explicitní pomoci nebyli schopni s Boží milostí spolupracovat. Konečně i proto jsme dnes a kdykoli jindy zde v kostele…

Milé sestry, milí bratří, ve světle dnešních čtení tedy třeba zkusme zazpytovat svědomí, zda to jsou úžas, pokora a milosrdenství, k nimž nás náš duchovní život vede. Pokud snad ano, buďme pokorně vděční, a Bohu díky za to. Pokud ovšem ne, je s naším žitým křesťanstvím možná něco silně v nepořádku, možná náš duchovní život není skutečným setkáním s Pánem Ježíšem. Ale i s tím se s Boží pomocí dá jistě něco dělat.

Kéž by se dělalo a kéž by tak stále více docházelo při všech našich setkáních s Pánem Ježíšem k postupné vnitřní proměně, tedy ke stále novému zmrtvýchvstání Pána Ježíše v nás a našem životě a pro naše okolí. Kéž bychom tomu nebránili.

Zkusme na to vzpomenout a vzbudit touhu pokaždé, když překročíme práh kostela, začneme se modlit, když se postavíme do fronty na svaté přijímání či přijdeme ke svaté zpovědi, pokaždé, když otevřeme stránky Písma či přijdeme do společenství bratří a sester.

Úžas a pokora jsou známkami Božího navštívení, že jsme je neminuli, vnitřní proměna k lepšímu, k touze po dobru a milosrdenství jsou pak – kéž by byly – jeho ovocem…

stáhnout pdf