Slovo k povzbuzení na neděli 13. února 2022, na 6. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme z Kristových úst čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a čtvero běda tak, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Jelikož blahoslavenství si vybavíme povětšinou v delší formě, navíc v počtu osmi a bez běda v Matoušově podání, nabízí se otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova či Matoušova. Zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech. A také zda pak následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou a tradovanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, jako téměř vždy u synoptických míst v evangeliu, je pravděpodobnější až téměř jistou odpovědí ta první; totiž že se jedná o dvě trochu lišící se verze téhož, s různými akcenty, podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes jen těžko můžeme rozlišit, jak co přesně Pán Ježíš řekl. Což nás nemusí nijak znepokojovat a ani to nevadí.

Naopak, vícerá konečná verze, vícečetnost různých pramenů týchž událostí mluví – i čistě historiograficky – spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. U evangelia jakožto Božího slova nás to může těšit ještě víc, neboť dvojí (respektive čtveré) zaznamenání pozemského působení Pána Ježíše, jeho smrti a vzkříšení nám otevírá ještě větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.

Ostatně i proto jsou evangelia čtyři; aby dohromady – ne nepodobně krásné mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem.

Ale vraťme se k dnešnímu textu…

Lukášovská blahoslavenství (blaženství) jsou oproti těm matoušovským nejen kratší a s následnými běda, ale i bez nádechu zásluhovosti, bez nádechu moralizování (bychom možná řekli). Matouš totiž Ježíšova blahoslavenství formuluje spíše ve smyslu, že blaženými, blahoslavenými jsou ti, kteří něco aktivně činí, o něco se snaží; o tichost, spravedlnost, smíření, čisté srdce a tak dále. Naproti tomu Lukáš blahoslavenství jednoduše předkládá tak, že blaženými jsou prostě chudí, hladoví, plačící a nenávidění, vyloučení a potupení kvůli Synu člověka. Bez zmínky, že by si svou blaženost museli nějak zasloužit, snad krom příslušnosti ke Kristu, která je darem víry.

Jak se pokusit rozumět takovémuto Lukášovu akcentu, co nám jako inspirované Boží slovo (snad) říká?

Možná můžeme lukášovskému prostému konstatování blaženosti těch, kteří se mají špatně a musí snášet mnohé ústrky a křivdy, a běda těm, kteří se mají až příliš dobře, rozumět jako určitému ujištění o Boží spravedlnosti. Že Bůh moc dobře vidí, jak se věci mají, a nakonec – tajemně – svou spravedlnost přece nastolí, Pán Ježíš ji nastolí: nerovnost bude narovnána; těm, co se nedostávalo, se dostane, ti, co měli příliš, o to přijdou.

Anebo možná můžeme Lukášovo konstatování číst jako útěchu pro ty, na jejichž životní úděl se vztahují jednotlivá blahoslavenství, zvlášť pokud ústrky snášejí jako důsledek svého následování Krista a dobra. Bůh o jejich bolestech ví a Pán Ježíš je v jejich trápeních s nimi tajemně přítomen. Běda mohou být slyšena zase jako varování lidem, jimž se daří až příliš dobře; aby ve svém štěstí neuvízli, nepřestali hledat Boha a vidět nouzi svých bratří a sester, aby nežili na jejich úkor.

Anebo také můžeme Lukášovu konstatující verzi blahoslavenství a běda chápat, že naším úkolem není primárně analyzovat příčiny nespravedlnosti ve světě, řešit, proč se to či ono děje, proč Bůh to či ono dopouští. Nýbrž že naším posláním je se raději snažit s nespravedlností něco učinit, a to konáním dobra za všech okolností, snahou pro větší spravedlnost a štěstí a prospěch druhých už na tomto světě něco konkrétního udělat; už nyní něco udělat pro ono Boží narovnání. Na nás prostě až tak není řešit teoretické důvody věcí, jako prakticky konat to, co je třeba: dobro.

Ve všech těchto interpretacích navíc můžeme zaslechnout výzvu spolehnout se na evangelium; že jeho hlavní apel k lásce je vždy a za všech okolností stejně platný. To je pozvání opřít se o Boha, o fakt, že je a že je s námi, ať se děje cokoli, že vidí vše až do nejhlubší hloubky lidských srdcí a osudů, že je milosrdný a spravedlivý.

Jinak řečeno, máme zaslechnout výzvu nebýt jako onen Jeremiášův «jalovec na pustině…, v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet», anebo jako žalmistova «pleva rozvátá větrem». Ti žijí a rostou – v logice biblického obrazu – jen sami pro sebe a bez užitku, protože nemají či nechtějí mít dostatek vody. Mnohem lepší je chtít být Jeremiášovým «stromem, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku…, který nepřestává nést ovoce», a žalmistovým «stromem zasazeným u vodních proudů, ve svůj čas přinášejícím ovocem; listí mu nevadne, daří se mu vše, co koná». To jsou překrásné obrazy a metafory čerpání životadárných vod, milosti Boží a z ní plynoucí pevnosti a užitku pro svět. Vodou je Boží blízkost, Boží láska, která se chce rozlít v našem životě a dát vyrůst lásce lidské, z našeho člověčenství učinit strom nesoucí ovoce dobrých skutků…

Co si z toho všeho můžeme a snad i máme praktického odnést?

Možná právě ono uvědomění si, že povětšinou opravdu není naším prvním úkolem pořád něco jen analyzovat, o něčem donekonečna diskutovat. Daleko spíše je naším posláním již konat; snažit se o dobro a lásku navzdory vší nespravedlnosti a tíži života; i bez jejich vysvětlení. Žít a konat tam, kde jsme a kde právě žijeme, zde a nyní.

Ještě jinak řečeno, naším úkolem je pokorně přijmout Pána Ježíše a jeho evangelium za své, jako pramen vody svého života. Konat, s laskavostí a jemností to, kam nás Boží voda ponese, a to i navzdory všem svým pádům, topením se a nedokonalostem. Naším úkolem je i vytrvat ve snaze o dobro. S pokorným vědomím, že konečnou spravedlnost stejně může nastolit jedině Bůh. A on ji nastolí, ač její podoba nám v tomto světě zůstává leckdy zahalena tajemstvím…

Že takováto interpretace akcentu Ježíšových blahoslavenství podle Lukáše je snad legitimní, naznačuje, že bezprostředně po nich následuje Řeč na rovině (jako u Matouše Horské kázání); jakési shrnutí konkrétní evangelijní morálky.

„Konej dobro, miluj a nic ostatního příliš neřeš“ zní možná banálně, možná zkratkovitě, není samozřejmě doslovně aplikovatelnou radou pro všechny životní situace a ani není vyčerpávajícím tvrzením. Ale rozhodně může být tento princip chápán jako jeden z nejzákladnějších celé křesťanské morálky.

Navíc – ve světle dnešního druhého čtení o vzkříšení mrtvých – to hlavní, podle čeho budeme nakonec souzeni, je přeci míra lásky a snahy o dobro. I proto je inspirace k dobru za všech okolností prvním evangelijním apelem zvoucím k následování všechny lidi, i ty, jimž nebyl dán dar víry. O to více zve nás, nehodné, kterým se Boží Syn, vtělená Boží láska, dal poznat.

Milé sestry, milí bratří, ze všeho nejvíc jde o dobro. O jeho praxi mnohem více než o jeho teorii. Pán Ježíš nám a všem lidem nabízí sílu k dobru a odpuštění zla. Tak pojďme společně za ním a čerpejme. A v tomto duchu zkusme jemně a citlivě pozvat i ostatní…

stáhnout pdf