Slovo k povzbuzení na neděli 6. března 2022, na První neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví příslušný liturgický předpis, «je slavnostním vstupem do každoročního čtyřicetidenního postu». Letos však nesmírně bolestivým, s pohledem na šílenou válku na Ukrajině a její stále stoupající počet obětí a stále větší nebezpečí pro celý svět. To je určitě důvod přinejmenším k velmi intenzivní modlitbě…

Zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní evangelium. První neděle postní je jednou z těch nedělí, kdy zpravidla zpaměti a dopředu víme, o čem evangelium bude: o čtyřicetidenním pokušení Páně na poušti. Doba postní trvá čtyřicet dní a boj s pokušeními by měl být jednou z jejích náplní. O Kristových pokušeních tak čteme rok co rok podle tří synoptických sepsání evangelia; Matouš a Lukáš nám předkládají konkrétní podobu tří ďáblových pokušení Ježíše (byť v rozdílném pořadí druhého a třetího), zatímco Marek dává jen souhrnnou zprávu, že Kristus byl po křtu veden Duchem na poušť, kde byl pokoušen od ďábla.

Díky každoročnímu opakování také víme, že Ježíšova pokušení jsou – spolu s pokušením Adama – jakýmsi prototypem i našich vlastních pokušení. První Adam pokušením podléhá, Kristus jako Boží Syn, Nový Adam nám ukazuje a otevírá cestu z nich.

Ďábel, nejzchytralejší ze všech tvorů, velmi umně hraje na struny každé lidské duše a nabízí jí naplnění jejích jinak dobrých tužeb a potřeb: touhy po tělesných potěšeních (ať je z kamenů chléb), touhy po moci a majetku (všechna království ti dám) a touhy po slávě a šťastném životě (vrhni se dolů a andělé tě zachrání). Ovšem za cenu poslechnutí ďábla a dání se do jeho služeb, za cenu odvrácení se od Boha, dobra a druhých lidí k ďáblu, zlu a sobě samému, za cenu incurvatio in seipso, „vtočení se do sebe samého“ (jak podstatu hříchu výmluvně vystihuje svatý Augustin).

Rozjímáme-li o jednotlivých ďábelských pokušeních, možná si leckdy položíme otázku, které z nich má největší sílu nás zcela odcizit Bohu, sobě a lidem, a tak uvést do záhuby.  Odpovědí může být pochopitelně povícero, navíc i různá pokušení působí u různých lidí různou intenzitou. Nicméně, které je (z pohledu evangelisty) nejdůležitější, naznačují Matouš a Lukáš pořadím, v jakém jednotlivá pokušení vyjmenovávají; třetí, poslední je možné pokládat za největší a předešlá zahrnující.

Výkladů, proč Lukáš jako poslední klade pokušení zachránit si za pomoci ďábla vlastní život («Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům vydá o tobě příkaz, abys nenarazil nohou na kámen»), je jistě celá řada. Všechny budou nejspíše ukazovat na to, že cenou za štěstí, slávu anebo dokonce i za život sám nemůže být spolčení se se zlem, s ďábelskou mocí. Novozákonní exegeze navíc zdůrazní, jak Kristus, který (slovy Listu Židům) «na sobě zakusil všechna pokušení jako my», se nejen «nedopustil hříchu», a tak svou tajemnou vysvobozující přítomností všechna pokušení naplnil, ale zároveň životem ukázal, jak pokušení přicházejí po celé jeho trvání: ne jen na začátku ani jen na konci. Právě evangelista Lukáš totiž vícekrát ukazuje, jak různá pokušení – nepřijetím ze strany Izraele počínaje a úzkostí pocitu opuštěnosti v Gestsemanské zahradě konče – provázela celou Ježíšovu pozemskou existenci.

Ježíšova pokušení na poušti došla i mnohého uměleckého zpracování; výtvarného, hudebního i literárního. A možná v této souvislosti je dobré opět připomenout jedno, které nám – z perspektivy literární fikce – nabídl řecký prozaik Nikos Kazantzakis ve svém románu Poslední pokušení, možná známějším ve filmové podobě Martina Scorseseho jako Poslední pokušení Krista. Necháme-li stranou nespornou kontroverznost tohoto sugestivního podání obrazu Krista, tak nejzákladnější pokušení je v něm zachyceno velmi trefně. Poté co Ježíš obstojí při pokušeních na poušti (základem je Lukášovo pořadí, kdy poslední je pokušení záchrany života doprovázené glosou, že ďábel od Krista odešel až do určené chvíle) a prožije dobu svého veřejného působení, dospívá děj k ukřižování. Ježíš visí na kříži, trpí a na scénu přichází anděl. Tvrdí, že je poslán od Boha, a nabídne Ježíšovi záchranu života. Ten si nechá vyndat hřeby, sestoupí z kříže a následně prožije svůj jiný pozemský život: ožení se (s Máří Magdalénou), založí rodinu a žije poklidně dál. Plyne čas a přichází chvíle odchodu z tohoto světa. K jeho smrtelnému loži přichází bývalí apoštolové (Petr, Ondřej a Jidáš) a vyčítají mu, že zradil své poslání. Ježíš se brání, ale najednou se ukáže, že anděl, kterým se nechal vést, není nikdo jiný než ďábel. Ježíš zoufá. V tu chvíli ovšem nastane „střih“ a čtenář či divák se vrátí zpět na Golgotu. Celý „soukromý život“ byl jen obsahem posledního pokušení, Ježíš šťasten umírá na kříži.

Ač je Poslední pokušení Krista asi za hranou toho, jak je možné evangelijní téma uchopit, v jednom má zcela pravdu: Že jedním z největších pokušení člověka – zobecníme-li Kazantzakisovu fikci a odhlédneme-li od jejích „reálií“ – je užít si svůj život jen pro sebe a podle sebe, dokonce za cenu zrady Boha a cesty dobra, sobecky, bez ohledu na potřeby světa, bez ohledu na své životní poslání. Tomuto pokušení nejenže nepodlehl Kazantzakisův Ježíš, ale nepodlehl mu především náš Pán, Ježíš Kristus, a proto nás vykoupil…

Milé sestry, milí bratří, tragédie nynější války, obrovské utrpení našich bratří a sester a jejich násilná zbytečná smrt nám – mimo mnoha jiného – bolestně připomínají, jak důležité je nebýt sobci, jak důležité je dar vlastního života pochopit jako něco, co se má rozdávat – ve všech možných formách – i dál. Zlo je vždy sobecké, dobro je vždy nějak Boží.

Kéž jsme proto v kráčení po Boží cestě dobra povzbuzeni, kéž jsme posíleni Boží silou ve všech pokušeních se od dobra odvrátit, v pokušeních své štěstí získat za cenu zla, na úkor druhých. Pán Ježíš proto i všechna tato pokušení podstoupil, aby je předem vykoupil, naplnil svou přítomností, silou takovým pokušením odolat, a to radostí z dobra.

Spolu s Pánem Ježíšem (slavnostně) vstupme do postní doby…

stáhnout pdf