Slovo k povzbuzení na neděli 10. dubna 2022, na Květnou neděli – C

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější a liturgicky nejbohatší týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. A zároveň uvozuje i vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat. Od zítřka do středy to budou události, které v těchto posledních předvelikonočních dnech nastaly: Ježíšovo vyčištění chrámu, poslední kontroverze se zákoníky a farizei, Kristova slova a některá velká podobenství o konci světa či závěrečná ponaučení učedníkům. Na Zelený čtvrtek večer si připomeneme Kristovu poslední večeři, ustanovení eucharistie a důležitý moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek pak zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, pak soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme moci znovu prožít tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali bohoslužebným děním vtáhnout do událostí samých. Aby – jako umocnily jednou provždy intenzitu Božího přebývání ve světě – proměnily něco i v nás; k lepšímu, laskavějšímu, božštějšímu…

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná anebo Pašijová.

První z názvů odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky; vítají ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení; Kristus je Mesiáš, ale jiný, než jakého většina jeho židovských současníků očekávala, je Mesiášem Božím, přinášejícím ne pozemské, nýbrž Boží království na zem. Při mši svaté dnes slyšíme ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, „pašije“, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu.

Je mnohé, o čem bychom dnes mohli a snad i měli rozjímat, vše navíc s ohledem na vše bolestné, co prožívá svět, zejména jeho část sužovaná šílenou válkou…

Společně zkusme zaměřit svou pozornost jen na jeden působivý detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do protější vesnice. Jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko; odvažte ho a přiveďte!» A Matouš s Markem dodávají: «A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: „Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek». To jsou slova, kterými Ježíš těsně před vjezdem do Jeruzaléma posílá své učedníky, aby mu opatřili a přivedli oslátko. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na oslátku.

Naplňuje se staré Zachariášovo proroctví, že takto do Svatého města, k Dceři siónské opravdu vstoupí Mesiáš, až přijde: «Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti». Je to detail výmluvně ukazující jinakost Kristova království a jeho slávy vzhledem ke královstvím a slávě tohoto světa.

Pán Ježíš nevjíždí na silném koni, jak vjíždějí pozemští vládcové, nýbrž na snad nejpokornějším dopravním zvířeti chudých. Ani oslátko si však nezabírá trvale pro sebe, nevezme jeho majitelům jejich živobytí, jak bylo královským právem. Jen si oslíka půjčuje a vrátí ho zpět.

Ježíš opravdu není Mesiášem dle lidských, nýbrž dle Božích představ; není jen člověkem, ale bohočlověkem, Božím Synem sstoupivším z nebe.

Skutečná Boží moc ve světě a mezi lidmi – rodící se chlívě, jedoucí na oslátku a visící na kříži – se opravdu projevuje nejsilněji a nejúčinněji právě jako pokorná láska. Jako láska jezdící na oslu a obětující se až na kříž. Ten ukáže, jak jen láska má sílu proměnit svět lidí k lepšímu. V pokorné lásce je tak největší Boží sláva na zemi.

A jak číst takové sdělení právě dnes?

Ano, existuje právo na legitimní obranu, a to i nelaskavou silou, někdy není jiná možnost. Legitimní obrana silou je někdy nevyhnutelným zlem, někdy i povinností. Něčeho tak bolestného jsme bohužel nyní svědky v přímém přenosu.

Ale principielně boj proti zlu zlem, nelaskavou silou nic dlouhodobě vyřešit nemůže. Podstatně a trvale zlo může přemoci jen skutečná láska, jen Boží láska.

Stále a navždy platí, že největší Boží mocí na zemi je proto pokorná láska, v ní je největší Boží sláva, ji Pán Ježíš zjevil a přinesl na zem, na kříži dal a potvrdil. Jí se projevuje i Boží jinakost a transcendence. Jen láskou může být stvořený a slabý člověk zbožštěn. Pokornou láskou může být přikryto množství hříchů, nejen slabého jednotlivce, každého slabého z nás, ale i celého světa.

Svět byl a je složitý, rozbolavělý, plačící, mnohdy slabý a hříšný. Važme si toho, že my zde –  povětšinou obyčejní lidé – zatím nejsme přímo ve válce a nemusíme ani rozhodovat o zahraniční či mezinárodní politice. Ale možná právě proto – s vědomím, co děsivého se nejen na Ukrajině opravdu děje – se o to více snažme pokorně milovat všechny kolem sebe, blízké i vzdálené, pomáhat tak druhým, trpícím a obětem války. Činem lásky, slovem a gestem lásky, ne jen slovem o lásce.  

Velikonoční svátky, uvozované a otevírané Květnou nedělí, jsou každoročním zjevením a zpřítomněním maximy uskutečnění Boží lásky, smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Čím více se necháme slavením Velikonoc vtáhnout do evangelijních událostí, tím větší máme naději, že se s Boží láskou znovu setkáme a že i nás aspoň k nějaké lásce znovu pohne…

stáhnout pdf