Slovo k povzbuzení na neděli 8. května 2022, na 4. neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře (tak je nazývána už od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve). Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání. Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky, pro své boholidství skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem, dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život a stále s námi zůstává. Z toho se dnes zvlášť máme radovat.

Jelikož Kristus na své pastýřské službě dal také podíl svým apoštolům a jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze a také dnem radosti, že svátostná moc se ke spáse lidí skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál, že svátostně zůstala mezi námi slabými a obyčejnými lidmi.  

Zkusme však nyní zaměřit společně svou pozornost přímo na dnešní biblická čtení, konkrétně na čtení druhé a úryvek evangelijní.

Druhé čtení je z Janova Zjevní. Jak je známo, řecké slovo apokalypsis znamená doslova „odkrytí věcí skrytých“. Více než cokoli jiného je apokalypsa předně zjevením skrytých Božích pravd. Janova je toho v celém Písmu nejvýmluvnějším příkladem. Jako kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. A jejím základním poselstvím je zjevení, ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti, člověk může nějak tajemně prožívat již nyní, uprostřed všech soužení a trápení, která na něj jen dolehnou.

Právě takový je i dnešní úryvek ze sedmé kapitoly. Důležitý je jeho kontext. Vidění Beránka v nebi a velikého nespočitatelného zástupu zachráněných kolem něj následuje po vidění rozlomení šesti pečetí a jejích hrůz a předchází rozlomení pečeti sedmé, konečné. Je viděním dávajícím naději a útěchu uprostřed hrůz a trápení, před jejich vyvrcholením. A tím také sílu dál «následovat Beránka, kamkoli jde», nepřestat žít, nevzdávat se, nadále usilovat o věrnost Kristu, o dobro a milosrdenství. Navzdory všemu, anebo – lépe řečeno – ve všem.

Taková je totiž autentická náboženská křesťanská zkušenost, zvlášť ocitne-li se člověk uprostřed zkoušek, v dobách těžkých ba hrůzných, osobně i celospolečensky. Duchovní zkušenost má být zakušením kousku nebe na zemi i v předpeklí. Slovy svaté Terezie z Lisieux o modlitbě má být «vzletem duše, prostým pohledem vzhůru, zvoláním vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti».

Vidění nebe uprostřed rozlamovaných pečetí si pochopitelně nesmíme nějak navozovat sami, ani si je nárokovat. Můžeme je jen dostat. Apokalyptik Jan nás však ujišťuje, že něco takového je možné, že Kristus něco takového nabízí a že je to především ve chvílích zkoušek životně důležité. Zve nás, abychom se otevřít nebi zkusili a čerpali z něj Boží laskavou sílu. K životu, k víře, naději a lásce. Beránkovu sílu, o kterou bychom se pak mohli dělit s druhými. Například i tím, že o nic jiného se nadále nebudeme snažit víc než o dobro, jež je smyslem evangelia, o činnost Bohu na zemi nejbližší…

Tím se nám otevírá most k úryvku evangelijnímu. Jak již bylo řečeno, je z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři. Je jejím samotným závěrem, v určitém smyslu i vysvětlením.

Už starozákonní člověk vnímal Boha jako svého pastýře. «Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám» jsou snad nejznámější slova žalmu třiadvacátého. I Mesiáše očekával Izrael jako pastýře, konečně dobrého. «Vzbudím jim jednoho pastýře, který je bude pást, svého služebníka» je známé proroctví Ezechielovo. Pán Ježíš, Dobrý pastýř, nejlepší pastýř, převyšuje všechna očekávání a nenabízí jen pomíjivou pastvu pozemskou, jak primárně očekával Izrael, ale pastvu nebeskou, věčnou, trvalou a nejskutečnější.

Jí není jen věčnost sama, ale nebeskou hostinou je již i možnost jejího zakoušení a předžívání zde na zemi. Což se děje setkáním člověka s Kristem. I v onom útěšném pohledu vzhůru, v modlitbě, jak jsme slyšeli ve čtení druhém.

Ta předpokládá a zároveň posiluje vztah s Bohem, snahu o sdílení života s Bohem i s ostatními lidmi.

«Já a Otec jedno jsme» není totiž jen závěrečným slovem Řeči o dobrém pastýři, dokonce ani jen vyznáním Kristova Božství, jeho bytí druhou osobou Trojice, ale i ukázáním, v čemže má spočívat bytí Kristovou ovečkou a spolu s ostatními bytí Božím stádcem: Ve sdílení života.

Proto nejkrásnějším obrazem a alegorií víry je vztah milované k milovanému, manželky (duše) k manželovi (Bohu). Vztah znamená otevřenost druhému – Bohu a člověku, vztah je žití s druhým, je opakem sobectví. Protože ve vztahu se žije vždy s ohledem na druhého a s ním, ať už jde o vztah s Bohem, člověkem a ostatními lidmi

Nelze být autenticky křesťanem a ani se nelze pravdivě v modlitbě setkávat s Trojjediným Bohem, pokud v sobě nemáme otevřenost, základní ochotu svůj život sdílet, s Bohem a lidmi, žít nesobecky, ve vztahu, následovat Krista a jít životem spolu s druhými lidmi a s ohledem na ně.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si z dnešní neděle tedy snad odnést následující:

Je-li nám těžko anebo prožíváme-li opravdu nějakou hrůzu života, zkusme pohlédnout vzhůru, mezi pečetěmi a polnicemi života a smrti, s nadějí, že uvidíme kousek nebe. I to je způsob přítomnosti Vzkříšeného mezi námi, přítomnosti dávající nám sílu žít, a to vzkříšeně, tedy umírat zlu a malomyslnosti a žít pro dobro a naději ve smysl všeho.

A obnovme svou touhu žít ve vztazích, ne sami pro sebe, žít opravdu ve vztahu s Bohem a s lidmi. Sám Pán Ježíš je Božím Synem jen proto, že je «jedno s Otcem». I my můžeme být Božími ovečkami jen tehdy,budeme sdílet svůj život s Kristem a ostatními lidmi Jen tehdy můžeme být jedním lidským stádcem, budeme-li ochotni žít nesobecky, ohleduplně a i obětavě.

A třeba se dnes také pomodleme za kněze a nová kněžská povolání.

stáhnout pdf