Slovo k povzbuzení k páteční slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Milé sestry, milí bratří,

o Kristově srdci – Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Nejsvětějším Srdci Páně – vyznáváme, že je to srdce boholidské, srdce, skrze něž se spojilo Kristovo Božství s lidstvím. Dále že je to srdce probodené, které nám přineslo spásu, srdce tiché a pokorné, od kterého se máme všichni učit. O těchto tajemstvích a pravdách naší křesťanské víry jsme rok co rok zvlášť o dnešní slavnosti pozváni rozjímat. A proto se o to i letos – jako každoročně – pokusme…

Začněme naším lidským srdcem. Že člověk má srdce, je jasné. I to, že srdcem člověka nemyslíme jen orgán (nástroj) jeho těla, ale i celé jeho nitro, jeho duši, střed veškerého jeho vnitřního světa, to nejdůležitější v člověku. Tak o srdci smýšlíme a mluvíme.

A stejně tak je jasné, proč středu či duši člověka říkáme právě srdce. Podobně jako srdeční sval rozvádí po celém těle životadárnou okysličenou krev, pročež je srdce odnepaměti vnímáno jako nejdůležitější část těla, tak i duše dává život všemu, co dělá člověka člověkem. Z toho důvodu je vnímána jako základ celého jeho člověčenství. Duše dává člověku jeho ducha, charakter, povyšuje jej nad pouhé nejvyšší uspořádání hmoty. Duší se do všech částí těla rozlévá život, oduševnělý dechem Božím. U všech lidí tomu tak je, u těch, kterým byla dána víra, navíc vědomě a reflektovatelně.

Srdce souvisí s myslí člověka, i to je jasné. Někdy se myslí a srdcem míní totéž, jindy se jedná o dvě součásti, dvě mohutnosti jedné duše. Ne nadarmo už staří antičtí myslitelé rádi zvažovali, která z nich je důležitější. Zda centrum člověka je spíše v hlavě (tedy v mysli), či v hrudi (tedy v srdci). Zda nositelem života je sám duch anebo oduchovnělá krev. A nedošli k jasnému závěru, protože oboje – mysl i srdce – k duši člověka (spolu se vztahovostí a vášnivostí) prostě patří.

Ať je to ale s duší člověka, jak chce, ať je jejím středem to či ono, v každém případě platí, že člověk srdce má a že toto srdce jej nejvíce činí člověkem. V srdci člověka, v jeho zalíbení se rozhoduje, co člověk chce či nechce, co učiní či neučiní. Proto na srdci člověka – na jeho kvalitě, dobrotě anebo zlobě – tolik záleží.

I Bůh má srdce, jak čteme na stránkách Písma svatého Starého i Nového zákona. Jistěže, Bůh nemá srdce jako my, rozhodně nemá tělesný myokard. U srdce Božího jde především o metaforu, o snad nejkrásnější a nejpochopitelnější vyjádření toho, že Bůh je Láskou a Životem v plnosti.

Už ve Starém zákoně je totiž Boží srdce vyjádřením toho nejkrásnějšího a největšího, co si pod pojmem srdce vůbec dovedeme představit: Hospodinovo srdce je středem Božího bytí, je důvodem Boží lásky a Božího milosrdenství (Božího milování srdcem). Boží srdce je soucitné a odpouštějící, dokáže se pohnout lítostí. Bůh má srdce, Bůh je srdcem, je-li láskou a životem.

I Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, musí mít srdce: jedno, které je zároveň dvojím, božským i lidským. Srdce Ježíšovo je ztělesněním, vtělením srdce Božího, Boží lásky a Božího nesmrtelného života – Bůh se v Kristu stal člověkem. A zároveň je tím nejlepším a největším možným uskutečněním srdce lidského – člověk v Ježíši byl doslova zbožštěn, lidská přirozenost byla povýšena svým vzorem a sjednocena s ním.

V Pánu Ježíšovi se tak nejvíce setkáváme s Boží láskou i s tím, jací bychom měli být my, podle obrazu a podoby samotného Boha stvoření a Kristovou milosti proměnění. O tom je přeci celé evangelium.

Ježíšovo srdce je „místem“, v němž se Kristovo božství spojilo s lidstvím, v jedné osobě mající jedno boholidské srdce, Boží zalíbení se stalo i Kristovým lidským zalíbením. V tom spočívá nejhlubší důvod naší úcty k Srdci Ježíšovu, její veliká oblíbenost a snad i nejdůležitější obsah dnešní naší poutní slavnosti: Jsme pozváni se s Boží dobrotou nám vnímatelně a smysluplně (doslova) koncentrovanou v Srdci Páně znovu setkat.

Kéž bychom díky tomu dnes znovu zatoužili, aby se naše srdce stále více, anebo aspoň trošičku a nějak připodobňovalo tomu jeho. Abychom i my měli stále více zalíbení v tom, v čem má zalíbení Bůh – v dobru. Abychom stále více chtěli to, co Bůh – lásku. Abychom stále více toto zalíbení a chtění uváděli v čin – v následování Pána Ježíše, ve skutcích skutečné lásky k Bohu i ke všem lidem.

Nepokojné a obojaké srdce naše boholidské Srdce Ježíšovo nutně potřebuje.

Naše srdce je totiž nejen mocné, ale i nemocné, nejen k obrazu a podobě Boha stvořené, ale i hříchem a slabostí pokažené, nejen milující, ale i nenávidící. Je v mnohém slabé, tolikrát porušené, mnohdy nevyzpytatelné. Zároveň zraněné i zraňující, často tvrdé, kamenné, obojaké, falešné, zlomyslné. Prostě mnohdy vše jiné než milosrdné, dobré, laskavé, věrné a soucitné, tak jiné než to Ježíšovo. Potřebuje také pomoc a uzdravení, proměnu a posílení všeho dobrého a krásného, co v něm je.

A to vše a mnohem víc nabízí Pán Ježíš volaje: «Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem». Zve nás, abychom stále čerpali Boží život z jeho probodeného boku. Zve nás stále, celoročně, ale dnes, navíc v kostele tajemství boholidského Srdce zasvěceném, možná intenzivněji než jinde a jindy…

Milé sestry, milí bratří, Boží dobrotu potřebujeme. Živě, osobně se setkat s Boží láskou – s Božím milosrdenstvím, jeho přijetím, soucitem, pochopením a odpuštěním – potřebujeme opravdu všichni. Proměnu vlastního srdce také. Nejen my sami ale i celé naše okolí, částečka mikrosvěta, do níž jsme vrženi a v níž žijeme.

A právě zbožnost a úcta k Srdci Ježíšovu je bezpochyby jednou z cest k tomu, k Boží kultivaci našeho nitra. V tomto smyslu se proto zbožnost a úcta k Srdci Ježíšovu zdají být stále aktuálními…

stáhnout pdf