Slovo k povzbuzení na neděli 17. července 2022, na 16. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři poznámky k dnešním jednotlivým biblickým čtením…

V prvním čtení ze starozákonní knihy Genesis máme před sebou známou scénu, obvykle nazývanou „Abrahámovi hosté“: K Abrahámově stanu v Mamre přicházejí tři neznámí poutníci, Abrahám se k nim rozeběhne a pokloní se, nabídne pohostinství, oni – chvíli o nich text mluví v plurálu, chvíli v singuláru – je přijmou, zaslíbí narození syna ze Sáry a odejdou.

Už leckterý starokřesťanský interpret rád spatřil ve třech tajemných hostech praotce Abraháma předobraz Nejsvětější Trojice. Text se proto stal přímo jedním z klasických starozákonních míst křesťansky trojičně vykládaných. V tomto duchu se stal předmětem také nejednoho výtvarného zobrazení, nejznáměji na pozdně středověké ikoně Andreje Rubleva namalované (napsané) pro Trojicko-sergijevskou lávru, dnes v Treťjakovské galerii v Moskvě: Abrahámovi hosté v podobě tří andělů – osob Trojice – sedí u stolu, andělé mezi sebou různými gesty interagují, a tak naznačují, kdo z nich je kterou Boží osobou.

Abraháma tak – v této křesťanské četbě jeho hostů – navštívil sám Hospodin, Trojjediný Bůh, aniž by mu ještě zjevil, kým je.

Ve druhém čtení podobně jako již před týdnem otevíráme list svatého Pavla Kolosanům. Patří k jeho takzvaným „listům z vězení“. Napsal jej během svého vězení buď koncem 50. let ještě v Cézareji anebo začátkem 60. let již v Římě. Pavlova reflexe utrpení – vězení, ztráty svobody, nemožnosti svobodně hlásat evangelium, deportace do Říma – je tak opravdu autentická. Apoštol své trápení chápe jako tajemné doplňování toho, co zbývá do plné míry Kristových útrap. «Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev».

Jak tomu rozumět? Určitě ne tak, že by Kristovo utrpení na kříži bylo samo o sobě nedostatečné; to bychom popřeli jeden z pilířů křesťanské víry i samotné Pavlovy teologie. Ale spíše můžeme v Pavlově vyznání číst určitou tajemnou neuzavřenost Kristova utrpení, jeho určitou neukončenost, přesvědčení o jakési otevřenosti Kristových ran i v nebi, neboť ještě ne všechny údy jeho těla, ne ještě všichni lidé se obrátili.

Proto může svatý Pavel chápat své vlastní trápení jako jakési nepatrné vzetí na sebe utrpení Kristova za tyto neobrácené. Svou oběť může nabídnout samotnému Pánu Ježíšovi, spojuje se tak tajemně s jeho jedinečným utrpením na kříži a nadlehčuje mu jej.

Tajemné nadlehčování Kristova kříže dobrovolným přijímáním různých trápení se stalo velmi drahým momentem spirituality všem mystikům Kristova kříže všech křesťanských dob. Je to moment drahý i všem ostatním trpícím, třeba ani ne mystikům, protože vědomí možnosti zástupné oběti, možnosti tajemného připojení se ke Kristovu vykupitelskému dílu za spásu světa, za spásu blízkých i vzdálených i svou vlastní dává lidskému utrpení aspoň nějaký smysl. Dává smysl zmaru, které utrpení a bolest s sebou přinášejí, dává náplň bolestnému času trpícího lidského života.

V evangeliu máme před sebou veleznámý příběh o Marii a Martě, Lazarových sestrách, u kterých Pán Ježíš rád a častěji nacházel zázemí a útočiště. Evangelista Lukáš tento text klade hned za podobenství o milosrdném Samaritánovi, naslouchali jsme mu minulou neděli, (za podobenství) končící jasnou výzvou «jdi a jednej také tak», tedy jako Samaritán, který aktivně pomohl zuboženému člověku a svou pomoc navíc dotáhl až do konce. Neoddiskutovatelná Ježíšova chvála Marií zvoleného «nejlepšího údělu» u jeho nohou tak může být čtena jako jakési vyrovnání silného morálního apelu k činu, ke konkrétním projevům lásky z předcházejícího podobenství.

Napětí mezi postavami Marie a Marty – ostatně podobná napětí mezi dvěma ženami, alegoriemi toho či onoho, nejsou v antické kultuře vůbec vzácná – tak bylo v dějinách interpretace evangelijního textu velmi a hojně komentované. V chvále Marie se tak spatřoval třeba primát kontemplativního (řeholního) života před aktivním (světským). Jindy se v Marii četlo jen zdůraznění důležitosti života duchovního s ohledem na přirozenost a samozřejmost života praktického. Anebo se v Mariině údělu čte třeba jen primát vztahu před činem. Někdy se Marie a Marta vykládají jako dvě nedílné sestry, kontemplace a čin, zbožnost a služba, ctnosti jedné duše, jednoho lidského nitra; obě by tak měly být přítomny v našem životě. Což vše jsou jistě nějak legitimní a snad i vždy nějak inspirativní způsoby četby dnešního evangelia.

Co je však dnešním biblickým čtením – zejména prvnímu a evangelijnímu ale nějak snad i čtení druhému – mimo jiné vlastně společné, je téma pohostinství mezi Bohem a lidmi: Abrahám se ujal tří poutníků, ze svého pohledu lidí, a přitom pohostil samotného Trojjediného Boha. Marie a Marta přijaly ve svém domě Ježíše, jedna mu naslouchala, druhá ho obsluhovala, a tak se obě setkaly s Božím Synem. Svatý Pavel přijal utrpení k prospěchu jeho těla, církve, bratří a sester, a tak tajemně přijal Kristův kříž a sjednotil se s Ukřižovaným.

Milé sestry, milí bratří, pohostinnost je jednou z nejkrásnějších ctností, a to ve všech rovinách a odstínech, co si jen pod pohostinností – srdce, stolu, domu, času – umíme jen přestavit. Je prostě krásné, že můžeme – ve svém srdci, životě i mikrosvětě – hostit druhé lidi i Boha samotného, protože sami jsme, můžeme a máme být hosty u nich, hosty Božími i lidí.

«Ano, jen jedno je třeba»: Chtít svůj život sdílet, s Bohem i lidmi, vnímat je, trávit s Ním i nimi čas, nežít jen pro sebe a své radosti a starosti, žít s otevřeným srdcem, nebát se vztahů, umět do nich investovat, milovat Boha a lidi. I to je pohostinnost.

Kéž se nám dnešní biblická čtení k důležité bytostné pohostinnosti a k ještě důležitější schopnosti být hostem Boha a lidí stanou aspoň malým povzbuzením.

Co konkrétně pro to kdo učiní, co jemu je třeba, nechť zkusí domyslet každý sám…

stáhnout pdf