Slovo k povzbuzení na neděli 16. října 2022, na 29. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit dnes svou pozornost nejprve na čtení první a na následný žalm.

Úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenáší někdy do poloviny 13. století, do doby krátce po zázračném vyvedení z Egypta, na poušť, ještě před doputováním Izraele k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš podpírán Árónem a Churem modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následný žalm 121., respektive jeho část, již jsme slyšeli, je přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadne, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty, formulacemi Božího slova nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, anebo zejména při jejím postupném obsazování, jakož i v dějinách následných – chtěl Bůh? Že byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče», že v nich se projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek přeci o něčem takovém mluví.

Anebo je vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm.

Už pro svatého Augustina představovaly starozákonní texty podobné dnešnímu prvnímu čtení problém, dokonce byly důvodem, proč se nechtěl ani stát křesťanem a raději setrvával u sekty manichejců, mimo jiné Starý Zákon odmítající. Dokud neuslyšel v Miláně kázání svatého Ambrože, který aniž by popíral dějinnou zkušenost Izraele s Hospodinem, vykládal starozákonní texty především alegoricky: Jak jsou předobrazem Krista anebo v čem jsou obrazem toho, co se děje v životě člověka, zejména v jeho duši.

Ano, ze celým Starým Zákonem je nepopiratelně autentická dějinná zkušenost s Bohem, ale ještě nedokonalá, nesoucí v sobě ještě neúplný obraz Boha, na Krista teprve čekající, postupně zrající a očišťující se. Proto neumíme ve starozákonních textech vždy přesně rozlišit, co je jen lidskou projekcí Boha a touhou po něm, co nedokonalým a co dokonalejším porozuměním jeho zjevení, co je lidské a co skutečně Boží, co překonané a co trvale platné. I z toho důvodu se můžeme odvážit si myslet, že kupříkladu za všemi těmi starozákonními Božími válkami, vyhlazováními dobývaného území je leckdy mnohem více jen lidského, nedokonalého a porušeného než přímo Božího. Kritériem možného rozlišení je vždy Kristovo evangelium, nejdokonalejší možné (také ne však zcela dokonalé, takové v lidském slově nikdy být nemůže) slovo Boží.

Vraťme se ale ještě k dnešním starozákonním textům. Z výše uvedených důvodů je jejich alegorická, obrazná četba tedy nejen možná, ale možná i nutná.

Co nám tedy v obrazné četbě snad říká?

První čtení, že Bůh chce být naší silou ve všech našich bojích o dobro, ve vnitřních bojích proti svodům zla. Necháme-li se jím vést, můžeme na své životní pouti tento duchovní boj vyhrát, podobně jako Izraelité zvítězili nad Amalečany. A že také má smysl, abychom s modlili jeden za druhého, abychom jeden druhého v modlitbě podporovali, nejlépe zase modlitbou anebo i všemožně jinak, tak jako Árón a Chur podpírali ruce Mojžíšovy.

Takové poselství je zvlášť v dnešní složité a těžké době přeci nesmírně důležité. Člověk musí sám v sobě bojovat proti zlu, proti pokušení k němu, nesmí zlobou nechat ovládnout své nitro, musí se vzepřít. Aby pak mohl zlu kolem sebe čelit, a to především láskou, a neplodil zlo další, což je přeci jedním z nejvýraznějších evangelijních apelů.

Žalm v alegorické četbě nám zase říká, že všechny ty přísliby, že bohabojnému se nic nestane a nic mu neublíží, se spíše než jeho pozemského zabezpečení v tomto světě týkají především jeho duše, jeho nitra. Má-li člověk, měl-li by živý vztah s Bohem, má naději, že mu opravdu nic skutečně neublíží, protože přátelství s Bohem ho ponese i nejtěžšími zkouškami, které na něj dolehnou, dá mu sílu v nich obstát. Nitro a činy takového člověka se mají naději stát Božím královstvím.

Podobným směrem by se mohlo ubírat i naše porozumění dnešnímu evangeliu. Zazněl v něm příměr o neodbytné vdově a nespravedlivém soudci, zdůrazňující potřebu neustálé modlitby. Příměr, který je zároveň ukázkou, jak příměry vzaté z našeho světa sice – na základě analogie – cosi pravdivého o Bohu vypovídají (Bůh vyslyší prosby těch, kteří k němu volají ve dne v noci), ale zároveň mohou být – pro svou nedokonalost – i velmi zkreslující (Bůh přeci není lenivý a nespravedlivý soudce, který vyhoví jen pro neodbytnost prosebníků). Nicméně jinak ale než na základě podobných přirovnání o Bohu a božích věcech dost dobře hovořit nejde, činí tak i sám Pán Ježíš, a tak je dobré i tomuto jeho příměru pozorně naslouchat.

Říká nám, že jestliže lidé pro neodbytnost prosby druhých (aspoň někdy) vyslyší a vyhoví jim, o co více tak činí dobrý Bůh. Stačí ho tedy neodbytně prosit a Bůh nám dá vše, oč prosíme.

Jenže ani tomu přeci neodpovídá naše zkušenost. Vždyť kolikrát o něco úpěnlivě prosíme, k modlitbě přizveme dva nebo tři v Ježíšově jménu, a stejně se nic nestane. A stává se to nejen tehdy, když prosíme o něco, co není dobré, anebo kde je v cestě svoboda druhého člověka; tam si dovedeme nevyslyšení svých proseb ještě nějak zdůvodnit. Ale naše modlitby nejsou často vyslyšeny ani u věcí zjevně dobrých a na lidské svobodě nezávislých. Jak to, že se najednou Bůh nezastane svých vyvolených a nechává je dlouho čekat?

Pokusů o odpověď na tuto naši zkušenost je také jistě celá řada. Problém nevyslyšených některých modliteb provází křesťany od samých počátků křesťanství. Jednou z odpovědí může být i ono napětí mezi naším očekáváním a způsobem Božího vyslyšení, ne nepodobné napětí mezi příměrem vzatým ze stvoření a Boží skutečností. Jinou, známou a asi nejuspokojivější odpověď nám nabízí opět svatý Augustin: Své jednotlivé dary dává Bůh, jak chce, jednou ano, jednou ne, možná podle toho, nakolik je takový dar skutečně k prospěchu dotyčného člověka na cestě k věčnosti, ale jediný dar, který Bůh dá o něj prosícím vždy, je dar Ducha svatého, protože ten jediný Kristus skutečně slíbil. Dar Ducha svatého, který je silou Kristova přebývání v nás, silou k dobru. Pokud o tento dar budeme neodbytně prosit (klidně jako ta vdova), ten jediný můžeme, bude-li naše srdce otevřené, dostat vždy…

Milé sestry, milí bratří, zkusme tedy číst starozákonní příběh spíše než jako prototyp nějaké „Boží války“ jako obraz příslibu Boží pomoci k přemožení Nepřítele, k přemožení zla a ke konání dobra, v našem srdci a životě, v našem mikrosvětě. Žalm jako příslib jakési vnitřní bezpečnosti srdce, zůstane-li v něm Bůh. A evangelium jako výzvu k prosbám k Bohu, který je vždy větší než naše představy, ale který nám sám sebe – svého Syna, svého Ducha – chce opravdu dát. Jako sílu k víře, naději a skutečné lásce, skutečnému dobru a jako vnitřní radost a pokoj. Neboť toho je dnes, v dnešní v mnohém stále těžší a nejistější době potřeba více než kdy jindy…

stáhnout pdf