Slovo k povzbuzení na neděli 25. prosince 2022, na slavnost Narození Páně – v noci

Milé sestry, milí bratří,

vánoce jsou svátky, oslavou narození Ježíše Krista; rok co rok si to připomínáme, rok co rok to slavíme. Podle novozákonního svědectví se Ježíš narodil v noci, protože pastýřům nocujícím u stád se v noci zjevil anděl Páně a zvěstoval jim radost, že v městě Davidově, v Betlémě se právě narodil Spasitel; proto se také slaví mše svatá „v noci“, často o samé půlnoci, jak je tomu právě nyní. Pastýři v evangeliu se na andělův pokyn hned odebrali do Betléma, kam patrně ještě v noci anebo brzy ráno dorazili, a shledali, že tomu tak je, jak jim anděl byl zvěstoval, když našli Marii a její Boží dítě zavinuté do plének; to za několik hodin připomene ranní mše svatá „za svítání“, mše, ve které mají své místo krásné vánoční pastorely, včetně známé České mše vánoční. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi» zazní pak při odpolední mši svaté „během dne“ z Prologu Janova sepsání evangelia, slova shrnující, oč o vánocích jde: že Boží Slovo, Boží Syn se stal člověkem, přebýval a přebývá mezi námi.

Vánoční bohoslužby – skrze své svaté liturgické dění – všechny tyto události kolem Narození Páně zpřítomňují, každá pak dle svého času se svým důrazem. Každá svým způsobem nás zve nechat se do vánočních událostí vtáhnout, bohoslužebně prožít Boží blízkost, která jimi byla nabídnuta. Proto se také vánoce jako svátky Narození Páně začaly už v křesťanském starověku každoročně slavit, a to ve výmluvné době zimního slunovratu…

Boží blízkost se před námi v těchto dnech ukazuje totiž možná více než kdy jindy. Boží blízkost skrze Pána Ježíše, který jako Boží Syn sestoupil z nebe, narodil se jako dítě, jako „Ježíšek“ a jako Kristus s námi tajemně v různých podobách i nadále zůstal. Aby v našem životě a skrze nás i v životě lidí kolem nás bylo více Božího světla ve všech jeho možných podobách, světla, které Kristovým narozením jedinečně zazářilo v temnotách, jak slyšíme v biblických úryvcích.

Vánoční noc a její půlnoční vánoční bohoslužba dává znovu a znovu tomuto Božímu světlu, Božímu světu zazářit. Jako noc nám připomíná, že Boží narození z Marie Panny v podobě lidského dítěte bylo, je a zůstane tajemstvím, skutečností, jež možnosti jakékoli přirozenosti dne zdaleka přesahuje. Noc říká, že Kristovo boholidství sice nikdy nepochopíme, ale přesto jsme k němu pozváni přijít. Noc ukazuje, že právě ve tmě světlo nejvíce může zazářit.

O vánoční noci je člověk snad ještě více než jindy pozván, aby se Bohu, Božímu světlu a světu otevřel. Aby to zkusil, riskl to, vydal se do Betléma. I třeba ve své vlastní noci či nocích světa. Aby se tam otevřel vztahu s Bohem, vstoupil do něj. Anebo se nově mu otevřel, když třeba nějak ochladl, ztemněl, aby obnovil svou otevřenost. Člověk je pozván, ne nucen, je volán, ne vykřičen. Pozván hledat Boha, jít za hlasem anděla, připodobnit se pastýřům, rozeběhnout se k jesličkám. Nechat se vtáhnout svatým děním.

Otevřít se Božímu světlu, vztahu s Bohem není možná až zas tak složité, aspoň teoreticky ne, není docela nepodobné našim mezilidským vztahům. Lidé se také jeden druhému musí otevřít, chtít sdílet svůj život i čas, chtějí-li se vnímat a vzájemně obohacovat. I Bohu, Božímu Dítěti, Bohu v Ježíšovi se je proto třeba otevřít a stále znovu otevírat, abychom v něj mohli věřit, vnímat ho, čerpat Boží světlo.

A je dobré i připomenout, že toto otevření se Bohu ještě neznamená ze všeho nejdřív se polepšit, jak by se mohlo zdát. Polepšení, proměna k lepšímu může, ba má přijít, ale spíše až potom – a kéž by i přišla. Ale otevření, přátelství s Bohem, vztah s ním tomu má, spíše musí předcházet. Člověk se nejprve otevře Bohu a teprve to vztah s ním může zlepšit. Anebo také nezlepší, ale aspoň mu může dát sílu udržet se při životě, zvlášť stane-li se život na zemi těžkým, a při touze po tom být jednou lepším.

Vždyť i proto se Bůh stal Bohem blízkým, svým lidským narozením vzal na sebe lidství se vším, co k němu patří, včetně našich slabostí. I proto jsou k jesličkám rok co rok zváni všichni lidé ve všech svých životních situacích.

Otevření se Bohu je ale v posledku otevření se skutečné lásce, protože Bůh sám v sobě je Láska. O lásce jsou, měly by proto být křesťanské vánoce: Boží Syn z lásky Boží se stal člověkem. Panna Maria se svatým Josefem ho s láskou přijali. A až Ježíš vyrostl, učil lásce a z lásky k nám vzal na sebe náš kříž.

Každá láska, prosvětlování života a hřejivá laskavost tak v sobě nesou cosi Božího, cosi Ježíšovského. Láska je tím, co bychom měli ze sebe vyzařovat, na druhých vidět, zapalovat a nechat se zapalovat, láska je to, co bychom měli druhým a světu dávat a od nich umět přijímat. Bůh je toho žárem, Ježíš plamenem. Proto jsme k němu my, slabí lidé pozváni.

Milé sestry, mílí bratří, o vánoční noci ale asi není třeba mnoho slov a hlavně ne frází; promiňte, že jich možná mnoho bylo.

Bohoslužba je výmluvná sama o sobě. Kéž nás raději ona a Bůh v ní přítomný povzbudí. Jednak ve víře v Boha, v touze po vztahu s ním, v hledání Boha všude tam, kde je, k nebání se do Betléma přijít a stále znovu přicházet, i když nejsme dokonalí. Každý, jak je komu z nás věřit dáno. Kéž jsme i povzbuzeni ve víře v lásku, ve kterou je třeba věřit možná podobně jako v Boha. Právě proto, že Bůh je Láska.

Lásky – a tím pádem Boha – je samozřejmě vždy potřeba. Ale v dobách těžkých, jakou je i ta nynější, však tato potřeba stává ještě zřejmější. Září jako světlo ve tmě, Bůh se nabízí jako světlo v temnotách, zve k lásce.

Možná to zní jako fráze, možná jako banalita. Ale frází a banalitou láska může být jen v našich slovech. Ve skutečnosti je velkou a krásnou věcí, je Boží.

«Hle dítě se nám narodilo, syn je nám dán» «a to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila» praví vánoční Písmo svaté. «V hloubi srdce však Gloria hřmí, dík, že hříšník se s důvěrou smí u svaté rodiny hřát» zpíváme ve známé koledě.

stáhnout pdf