Slovo k povzbuzení na neděli 5. února 2023, na 5. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu pokračujeme v postupné četbě Horského kázání Pána Ježíše, jakési magny charty Božího království na zemi. Po osmi blahoslavenstvích následuje Kristova výzva, aby jeho učedníci – společně a každý sám – byli solí země a světlem světa.

Sůl a světlo jsou dobré a vlastně ničím nenahraditelné věci, svět a člověk je potřebují. Světlo – biblicky viděno – je první stvořeninou a sůl je nad zlato. Sůl má svůj smysl vzhledem k jídlu, kterému dává chuť a uchovává je, možná i trochu čistí. Světlo má smysl vzhledem ke světu, který prosvěcuje, osvěcuje, často i zahřívá a dává mu zazářit v jeho tvarech  a barvách, je podmínkou života. Sůl i světlo tak mají svůj krásný úkol vždy vztažený k něčemu mimo ně, mají být ku prospěchu světa, do něhož přicházejí, jehož jsou součástí, mají chutnat, uzdravovat, svítit a hřát, dávat vidět světa kráse a dovolovat mu růst.

Sůl a světlo jsou v Horském kázání metaforami toho, čím by měl být pro okolí život Ježíšových učedníků, celku i jednotlivců. Neboť světlem a solí svému okolí by měl být život lidí, chce-li být láskou: Život člověka, Kristova učedníka, Kristovy učednice by tak měl ochucovat okolní svět, dávat chuť k životu ostatním lidem, přispívat k zachování světa a vztahů mezi lidmi, měl by svět prosvěcovat, prosvětlovat a zahřívat, měl by pomáhat vidět jeho tvary a barvy.

Jistě mnohé mohou tyto metafory znamenat. Například i to, co nám naznačuje, k čemu nás vybízí dnešní čtení první z proroka Izaiáše: Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, oblékat nahé, ukojit žízeň lačných, neutlačovat, neukazovat prstem či nemluvit křivě.

Jsou to krásné výzvy – co činit a čeho se vyvarovat – platné nejen ve svých doslovných a prvních významech, ale i v celém alegorickém rozvinutí. Vždyť si zkusme představit, co vše jen může být obsahem pohostinství, kdo všechno jsou ubožáci, čím vším může být člověk nahý, čeho lačný, jaké jsou formy utlačování, křivosti, ukazování prstem a tak dále. Pokud by člověk na všechny podobné situace svých bratří a sester aspoň trochu reagoval triádou vyzpívanou následným žalmem – milosrdenstvím, dobrotou a spravedlností – měl by naději, že i jeho život se stane světlem, Božím světlem, pro něj i okolí, že i jemu vyjde Boží světlo a jeho láska zacelí i jeho rány.

Slyšíme známé a stále opakované výzvy. Jelikož jsou však jedním z biblických vyjádření základního poslání člověka ve světě – Božího pozvání mít svět a lidi rád, a tak se jim stávat solí a světlem – , je stále dobré si je připomínat.

Jako povzbuzení, že snaha druhým lidem ochutit, osolit (v tom nejpozitivnějším smyslu) život, trochu jej prosvítit a zahřát má smysl a není málo. Je dobré je opakovaně slyšet jako připomenutí, že milosrdenství, dobrota a spravedlnost jsou nejlepšími lidskými vlastnostmi, jelikož formami Boží přítomnosti; proto není málo se o ně stále snažit. A jako pozvání, byla-li nám bez našich zásluh dána křesťanská víra, abychom k Pánu Bohu skrze Pána Ježíše pokorně přicházeli a snažili se mu ještě pokorněji otevírat své nitro, aby Bůh v něm mohl obnovovat svou láskou jeho salinitu a luciditu.

Ve čtení druhém svatý Pavel hovoří předně o svém hlásání evangelia v korintské církevní obci, které nespočívalo v lidské výřečnosti nebo moudrosti či jiných dovednostech člověka, ale bylo mu vnuknuto, bylo inspirováno (vdechnutu) Božím Duchem navzdory jeho neschopnostem; proto mělo svou legitimitu.

Jak již bylo před dvěma týdny připomenuto, v korintské církvi, významné prvokřesťanské komunitě, došlo po Pavlově odchodu k nemalým sporům. Především ve vztahu k různým učitelům a kazatelům, kdy jedni se hlásili k tomu a jiní k jinému, a tak vznikaly různé animozity a nesváry. V dnešním úryvku z listu, který je mimo jiné reakcí na tyto problémy, apoštol ukazuje na jeden z možných důvodů takového neblahého stavu, který šel na vrub právě oněm jednotlivým kazatelům. Že vlastně hlásali především svou lidskou moudrost a ne moudrost Boží vycházející z Kristova kříže, že do jejich kázání a učení se jich dostalo příliš mnoho, začalo v nich být příliš mnoho jen lidského.

Necháme-li stranou konkrétní korintskou situaci, dokonce i otázku zvěstování Božího slova jako takového a pokusíme se vyčíst v Pavlových slovech obecně platné poselství, pak by asi nebylo správné udělat jednoduchou zkratku, že jakákoli lidská moudrost je špatná, zatímco jakákoli neschopnost je to pravé. To bychom popřeli jiný aspekt Boží přítomnosti a Božího promlouvání, totiž že Bůh k člověku mluví také skrze vše moudré, pravdivé a krásné lidské.

Spíše je užitečné v Pavlových slovech zaslechnout připomenutí nebezpečí týkající se všech dobrých děl, totiž že člověk má v sobě potenciál i dobré a Boží věci zastínit, ba je znehodnotit, nebo z nich dokonce učinit příčinu sváru a rozdělení. Může se tak stát – zjednodušeně řečeno – vždy, když mu půjde víc o něj samého než o dobro samo, když bude jen on chtít být tou solí a světlem, když mu půjde více o to, aby on byl solí a světlem než aby druhým s ním chutnal život a byl prosvícen laskavostí. Když mu prostě půjde více o něj a jeho naplnění poslání než o chuť a světlo samotné, o chuť a světlo pro druhé a pro svět. Nehledě na to, že se nám být solí a světlem stejně moc nedaří…

Jistěže, hlavní a nakonec jedinou motivací k bytí solí a světlem, k milosrdenství, dobrotě a spravedlnosti by měla být láska k lidem vyvěrající ze zkušenosti lásky Boží. Nicméně fakt, že právě absence těchto vlastností je jedním z „klasických“ argumentů okolního světa proti pravdivosti a smysluplnosti křesťanského svědectví, by nám důležitost snahy o opravdovou lásku k Bohu a lidem měla ještě více připomenout. Sůl, která ztratí chuť, se už k ničemu nehodí, světlo není od toho, aby se dalo pod nádobu.

Lakota, hamižnost, nepohostinnost, nemilosrdenství, neštědrost, vypočítavost, intrikářství, neupřímnost, pomlouvačnost a všechny druhy sebestředného sobectví byly, jsou a budou světu oprávněně odporné. Už od starověku proto bylo velkým pohoršením pro okolní svět, pokud tyto „kvetly“ i u křesťanů hlásajících Boží lásku. Však stačí uvést namátkou jen pár nejznámějších příkladů z dějin. Například jak intrikářské vraždy na již křesťanském římském dvoře, kterých byl svědkem jako šestiletý pozdější císař Julián „Odpadlík“, ho vedly k pozdějšímu odklonu od křesťanství. Nebo jak to byla rozhádanost křesťanů a nevraživost mezi nimi, která mimo jiné vedla Mohameda k hledání jiného náboženství. Či jak to byly ekonomické zájmy mocností a řevnivost jednotlivých řádů, které vedly do značné míry k neúspěchu raně novověkých misií na Dálném Východě. A tak – bohužel zatím nekonečně – dále.

Milé sestry, milí bratří, zaradujme se z toho, že jako lidé – i my docela obyčejní – máme krásné a smysluplné poslání; aspoň někomu – svému okolí podle míry, co je komu z nás dopřáno – ochucovat a ne ztrpčovat život, prosvěcovat jej a ne vnášet temnoty. Umějme totéž přijímat od svých bratří a sester. A otevírejme se Pánu Ježíšovi, Chuti a Světlu světa.

stáhnout pdf