Slovo k povzbuzení na neděli 19. února 2023, na 7. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

začněme dnes čtením druhým. «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» jsou jeho úvodní slova.

Chrámem Božím svatý Pavel – v kontextu Prvního listu Korintským – patrně myslí nejprve celou křesťanskou obec. Vždyť v úvodních kapitolách vícekrát se zármutkem hovoří o bolestném rozdělení v korintské církevní obci, o rozdělení do různých antagonistických skupin hlásících se k tomu či onomu kazateli. Ostatně i v dnešním úryvku Pavel napomíná, aby se nikdo nechlubil lidmi s odůvodněním, že všichni hlasatelé – Pavel, Apollos i Petr – evangelia patří všem, neboť všichni patří Kristu, který je v Bohu.

Chrámem je tedy společenství církve, už v Novém Zákoně proto příznačně nazvané «shromáždění Pánovo» (ekklésía kyraiké), neboť Pán Ježíš v ní přebývá. Rozbíjení jednoty církevního společenství, zejména z důvodů prosazování sebe či z pouhých sympatiích k tomu či onomu proudu, je ničením, před kterým Pavel varuje, zejména pokud jde o první adresáty listu.

To je jistě legitimní interpretace a také vždy více nebo méně aktuální, zvlášť když apoštolova varovná slova nevztáhneme jen na církev a její komunity, ale nějak i na všechna ostatní lidská společenství. Ani ta přeci není dobré bezdůvodně a jen z nějakých osobních důvodů ničit a rozkládat, zvlášť pokud jsou nějak dobrá a lidé se v nich cítí dobře.

Pod chrámem Božím můžeme ale číst i každého člověka, jeho lidství, jeho tělo. Že celý člověk i ve své tělesnosti je chrámem Božím, je také velké novozákonní téma. Chrámem bylo nazváno samotným Kristem nejprve jeho vlastní lidství, jeho vlastní tělo. A tím pádem i lidství každého člověka. Zdůrazníme-li dvojsložkovost člověka, pak především jeho tělo nesoucí duši z lidství Bohu nejpodobnější, duši, v níž je dech Božího života, jež je dechem Hospodinovým a tělo jeho chrámem.

Oba výklady chrámu Božího – komunitní i individuální – se tak nejen nevylučují ale navzájem doplňují.

Slova «Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!» nejsou tedy jen nějaké rétorické talion (vyřčení trestu s představou, že zlo se – jako jakýsi bumerang – vrací tomu, kdo je spáchal), nýbrž vycházejí ze základního křesťanského přesvědčení, proč není možné společenství lidí ani žádného jednotlivého člověka ničit: Protože každý člověk je Božím chrámem už proto, že je člověkem. Od okamžiku vtělení Božího Syna Bůh nově přebývá v každém člověku. Lidství každého člověka je tajemně zahrnuto do lidství Božího Syna. «On, Boží Syn, totiž svým vtělením se určitým způsobem spojil s každým člověkem» čteme v koncilní pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et Spes.

Proto žádného člověka nejenže nesmíme ničit, nenávidět, ale každého člověka máme pomoci budovat, milovat, pomáhat mu k jeho životu, k jeho štěstí, potažmo k Boží lásce. A stejně tak nikdo by neměl ničit nás.

Tím se dostáváme k ústřednímu tématu zbývajících biblických úryvků a celé dnešní bohoslužby slova, k lásce ke všem lidem, která má dokonce vyústit v lásku k nepřátelům, a to podle dokonalosti lásky Boží: «Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují… Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec». I nepřátele jsou totiž Božím chrámem, chrámem Ducha svatého, chrámem, v němž na zemi přebývá Boží Syn.

Přičemž nepřátelé nejsou jen ti, kteří nám nebo druhým lidem činí zlo, ti, kteří se stali našimi nepřáteli ze své vůle, svými nepřátelskými postoji a skutky. Ale pod milování hodnými nepřáteli musíme vnímat i ti, které jsme si nepřátele označili sami, vůči kterým třeba jen my cítíme animozitu. Takový širší je totiž význam řeckého echthros, označující nejen nepřátelského člověka, nenávidícího, ale i toho, kdo je nenáviděn.

Všechny ty – jakož i všechny ostatní – máme podle evangelia milovat. Co takové milování však znamená konkrétně, je samozřejmě nesmírně těžké říci, nechceme-li se spokojit jen s pravdivým ale přeci jen poněkud frázovitým závěrem: Přát a činit jim dobro, neodmítnout je, když se dostanou do úzkých, odpustit nepřátelům jejich provinění, nejednat dle animozit, nemstít se.

Přičemž je jasné, že láska k nepřátelům neznamená nutně lásku emotivní, přátelskou, takovou, která utváří mezilidské blízké vztahy; té vůči některým bratřím a sestrám opravdu asi schopni nejsme (a v některých případech možná ani nemůžeme být).

Co láska k nepřátelům ve svých vrcholných a dokonalých konkrétních podobách může znamenat, nám v Horkém kázání ovšem říká sám Pán Ježíš, aspoň jak to zaznamenal evangelista Matouš: «Neodporujte zlému… Nastav mu i druhou tvář… Nech i plášť… Jdi s ním i dvě míle… Tomu, kdo tě prosí, dej… Od toho, kdo si chce od tebe půjčit, se neodvracej…». To je jistě ideál, krásný ideál. V mnohém však pro nás asi nedostižný a ve složitosti světa a životních situací možná ani nedosažitelný. Někdy přeci, zdá se, musíme odporovat zlu, byť ne, pokud možno, jiným zlem. Možná ani nemůžeme vždy nastavit druhou tvář, dát i plášť, všude chodit anebo vždycky všem půjčit, když už toho schopni nejsme, když by to možná ani nebylo správné, když už třeba nemáme nic.

Ale pořád jsou to slova Písma svatého, a proto ideál, ke kterému bychom měli tíhnout, po kterém bychom měli toužit. Ideál, na jehož formulaci bychom si měli vzpomenout, kdykoli se do podobných situací dostaneme, a zkusili jej uvést v čin, je-li to v dané situaci možné, s Boží pomocí. Vždyť zejména pro kritické a krizové situace života je dobré mít ideály jako nejvyšší normu dobra, protože jen s jejich pomocí můžeme snadněji a správněji rozlišit, co činit, jak a zda je můžeme naplnit. Ideály nás však vždy táhnou k Bohu a dobru, mají sílu činit laskavějšími a milosrdnějšími.

Milé sestry, milí bratří, nechme si tedy dnešním Božím slovem připomenout víru (a zde jde o víru), že žádný člověk – ani zlý, zkažený, vinný či zcela nesympatický a neschopný – (že žádný člověk) nemůže nebýt Božím chrámem, dokud je člověkem. Je proto vždycky hoden naší úcty a lásky. Pamatujme, že láska k nepřátelům ve všech jejich podobách a odstínech je vrcholem a prubířským kamenem skutečnosti, křesťanskosti naší lásky k lidem.

A chceme-li snad ještě k něčemu aspoň formálně přirovnat lásku k nepřátelům, pak je to možná ideální láska rodičovská. Samozřejmě ne ve smyslu, že dítě je pro rodiče něco jako nepřítel; dítě je jejich světlem, radostí a plodem lásky jejich života. Ale ve smyslu, že rodič dítě vždycky miluje, přeje mu dobro, má s ním soucit, přijímá ho, odpouští mu a vždycky mu pomůže, a to i navzdory všemu zlému, co dítě učiní.

Ostatně možná i proto Bohu říkáme Otec. «Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec» jsme dnes  také slyšeli. Ideály, je-li důvodem jejich naplnění láska, jsou formami Boží tajemné přítomnosti, formami dokonalosti, snaha o ně je cestou k ní.

Zkusme tedy v sobě vzbudit touhu po lásce ke všem lidem, i ke všem možným nepřátelům. Vzbuďme v sobě tuto touhu zvlášť v dnešní těžké době a hlavně v konkrétních situacích, až zase nějakého nepřítele potkáme. Vzpomeňme, že láskou bezpodmínečnou a vždy soucitnou i nás miluje Bůh: «On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy, on vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich nepravostí, ani podle našich vin nám neodplácí» vyzpíval dnešní žalm.

stáhnout pdf