Slovo k povzbuzení na neděli 26. února 2023, na 1. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Genesis se před námi rozevřela část vyprávění o prvotním hříchu, o pádu prvních lidí, Adama a Evy. Je to text, který je dobré číst předně jako obraz. Jako jakousi Bohem inspirovanou etiologii, vysvětlení původu následného stavu porušenosti lidské přirozenosti, která lidstvo provází od samých počátků až do současnosti. Porušenost lidství je stav, který teologická reflexe nazvala dědičným hříchem, který se projevuje, je zakoušen zejména jako ona neblahá moc v člověku strhávající ho ke zlu. Jako mohutnost, která člověka stále znovu a znovu vábí se před zlem, ďáblem sklonit. Moc, jež ho stále znovu a znovu odtrhává od Boha, lidí, světa, sebe samého. Diabolos („ďábel“) znamená „roztrhač“, „rozhazovač“ a sátán („satan“) „nepřítel“.

Následný žalm 51. je snad nejznámějším kajícím žalmem celého Starého Zákona lkajícím právě nad slabostí a hříchem člověka, odkázaného tak na Boží milosrdenství.

Ve druhém čtení z Listu Římanům apoštol Pavel rozvíjí tezi, pravdu víry i zkušenosti, že porušenost hříchem se týká opravdu všech lidí a že tudíž není žádného člověka – necháme-li stranou pozdější katolickou víru o Neposkvrněném Početí Panny Marie – , který by se mohl této porušenosti vyhnout a sám z porouchanosti vymanit. Žádný člověk se nerodí jako „nepopsaná tabule“ (tabula rasa). Vedle mnoha dobrého neseme ve své niterné, genetické i psychosociální výbavě i mnohé negativní sklony vypěstované či předané našimi předky a okolím. Proto «všichni zhřešili», říká Pavel, a všichni lidé bez výjimky potřebují Boží odpuštění, Boží spásu, ať už si to uvědomují či nikoli. Spásu všem nabízí Pán Ježíš a jedinečným (nikoli jediným) způsobem zprostředkovává křesťanství.

Nicméně ani Kristus lidské srdce neuchrání, nechce uchránit od pokušení. Ani od pokušení vnějších přicházejících ze světa a od lidí, ani od pokušení vnitřních vycházejících z člověka samého. Proč tomu tak je, zůstane tajemstvím, ale i taková je prostě lidská svoboda. Ostatně je přímo katolickým dogmatem, že člověku i po křtu, respektive po ospravedlnění Kristovou milostí, je i nadále ponechána „hříšná žádostivost“ (concupiscentia).

A protože právě o pokušeních bylo dnešní evangelium (jako ostatně vždy na první neděli postní), zkusme předně na ně zaměřit dnes svou pozornost…

Pokušení Páně na poušti najdeme velmi podobně převyprávěná jak u Lukáše tak u Matouše. V obou svědectvích ďábel přichází ke Kristu na poušť po jeho čtyřicetidenním postu a třikrát ho pokouší, při tom cituje Písmo zneužívaje je a Kristus Písmem odpovídá dávaje mu pravý smysl, pokušením nepodlehne. Pokušení jsou tři, jen s různým pořadím a záměnou místa – hory nebo chrámu – u druhého a třetího. U Lukáše je posledním pokušením skok z vrcholu chrámu, zatímco u Matouše je to nabídka všeho bohatství světa z vysoké hory.

Kristova pokušení můžeme číst mnoha způsoby, ale také třeba tak, že si sami sebe představíme:

Zaprvé jakoby na místě Krista. Byl to přeci on, který jako bohočlověk na sebe vzal všechna pokušení, jež jen ne člověka mohou přijít, a přemohl je. V Ježíšových pokušeních jsou nějak i naše, všechna naše jsou do nich zahrnuta. Jsou to pokušení zachování existenčních potřeb, jistot a požitků («ať z těchto kamenů stanou chleby»). Pokušení obdivu, bezstarostnosti, egomanie a zbožštění, možná i zajištění života («vrhni se dolů… svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou»). Pokušení mít moc a bohatství a z nich plynoucí slávu («toto všechno ti dám»). Ovšem to vše za cenu, že se člověk v daných situacích skloní před ďáblem, že podlehne zlu, že nějaké zlo učiní, zradí, ublíží, zhřeší. Za účelem dosažení toho, po čem touží, co mu – «lákavého na pohled, chutného k jídlu, slibujícího vševědoucnost» – pokušení nabízí. Že se zachová nehodně svému člověčenství, když ani s Boží pomocí nedokáže nepodlehnout.

Zvlášť dva typy životních krajních jsou pro možnosti takové ďábelské zrady anebo Božího vítězství symptomatické. Jednak takové, kdy jednáme anebo dokonce musíme jednat spontánně, takřka reflexně, intuitivně, nemáme mnoho času ani prostoru na rozmyšlenou. Anebo naopak takové, kdy jsou naše skutky dlouho připravované, promýšlené a předem dlouho reflektované. Tehdy se leckdy ukáže, co je opravdu v nás, jací jsme.

Kéž bychom aspoň někdy, především v rozhodujících a zásadních chvílích, aspoň nějak podobni Kristu…

Zadruhé si můžeme sami sebe v dnešním evangeliu představit jakoby na místě ďáblově. Ve smyslu, že jeho pokušení jsou ta, kterými i my pokoušíme Krista, samotného Boha. Abychom měli vždy dostatek jídla a všeho, co k životu na zemi nutně potřebujeme («řekni, ať z těchto kamenů stanou chleby»). Aby nás vždy chránil, nic zlého se nám nestalo («vrhni se dolů… svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou»). Anebo abychom byli bohatí a měli moc a slávu («to všecko ti dám»). Jen tehdy i my opravdu uznáme, že Ježíš je Syn Boží, že Bůh vůbec je. Jsi-li Syn Boží, udělej to, musíš to udělat, pokoušíme ho.

Kéž by co nejméně, kéž bychom nikdy takto nestavili svou víru…

Ať tak či onak, taková a mnohá další zlá pokušení jsou kvůli dědičnému hříchu i v nás, anebo nějak přicházejí i zvenčí. Ožívají, ozývají se anebo rezonují v nás, vábí a zkouší, pokouší nás jako sugestivní moc, inteligence, jako síla vpravdě osobní. I proto je můžeme klidně nazývat pokušeními ďábelskými. S roztodivnými tvary a v různých podobách…

Pokušení Krista na poušti i jako obraz našich vlastních pokušení tak došla nejednoho výtvarného zachycení. Jedním z nejpůsobivějších je například to, které najdeme na jedné z fresek Sixtinské kaple v Římě. Je z let 1480 až 1482 a jeho autorem je významný italský malíř Sandro Botticelli. Jak to zvlášť u renesančních autorů bývá, i Botticelli biblickou scénu stylizuje do své vlastní doby; vidíme postavy v módě a stavů konce 15. století, místo věže chrámu je průčelí nově zrekonstruované římské nemocnice Santo Spirito in Sassia, i krajina spíše připomíná romantickou Itálii než Blízký Východ. Nejdůležitější částí obrazu jsou v horních partiích stylizovaná Kristova pokušení. Jsou podle Lukášova podání, jen zobrazení glosy, že «přistoupili andělé a sloužili mu», je matoušovské.

Na fresce možná ale není duchovně nejpozoruhodnější to, jak krásně je udělána anebo že vše je přeneseno do doby jejího vzniku, snad aby připomnělo aktualitu biblických příběhů, neboť tak nějak je to skoro u většiny významnějších autorů Botticelliho doby. Pozoruhodný (doslova!) je detail, jak je zobrazen ďábel: V kutně poutníka či poustevníka, který Kristu něco našeptává a ukazuje. Přičemž až při posledním pokušení je demaskován, když je Kristovou věrností Bohu a dobru přemožen: Vrhá se nahý dolů a plášť nechává vlát za sebou.

Což je krásná metafora. I tak – nenápadně a pozitivně – se totiž mohou halit ďáblové v našem nitru a provázet nás třeba i dlouhou dobu, než je rozpoznáme. Je třeba je však odhalit, snažit se o to věrností Bohu a dobru, jen tak mohou shodit své masky. A kdy jindy se o to pokusit než ve čtyřicetidenní době postní, kdy i určité zestřídmění života má vytvořit v našem životě prostor pro vnímání Boha, lidí a světa, ale i démonů v nás a kolem nás…

Milé sestry, milí bratří, první neděle postní nám tak svými biblickými texty připomíná naši porušenost, naši slabost. Ne však proto, abychom zmalomyslněli, ale proto, abychom si ji prostě přiznali, odhalili své ďábly, abychom zpokorněli a zatoužili s Boží Kristovou pomocí aspoň někdy nad pokušeními zvítězit. K prospěchu celého světa a lidí kolem sebe. Abychom se neskláněli stále před zlem a nepáchali je. Třeba pod rouškou, že chceme zachovat své vlastní existenční jistoty, ovšem na úkor druhých. Anebo proto, že chceme jen my mít obdiv a být středem pozornosti, ovšem bez ohledu na pravdu a dobro. Či proto, že se nám – třeba z ničeho nic –  nabídne bohatství a moc, ovšem za cenu zrady…

Kéž bychom také nikdy už nepokoušeli Boha, zda je či není, ale raději s mu otevřeli, i s velikou nejistotou, klidně i pochybností, a toužili, aby nás vztah s ním proměňoval a vedl k lepšímu, k větší lásce, na které nejvíce záleží…

stáhnout pdf