Slovo k povzbuzení na neděli 18. června 2023, na 11. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří, milé děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání,

dnes si zkusíme povědět jeden příběh, jakousi pohádku, snad aspoň trochu vhodnou…

Byla jednou taková trochu zvláštní louka. Ne že by na ní kvetlo jiné kvítí než na jiných loukách, anebo tam rostla jiná tráva než jinde. To ne, v tom ta louka zvláštní nebyla. Žili na ní ale na první pohled prazvláštní tvorové. A právě tím se naše louka lišila od všech ostatních luk. Ti tvorové byli malí jako palec od ruky, ale jinak vypadali a žili úplně stejně jako lidé. Oblékali se, mluvili, pracovali, vdávali se a ženili se, chodili do školy, měli prázdniny. A tak dále. Jen bylo všechno prostě takové malé. Skoro by se dalo říci, že to byli to takoví „mini-lidi“. Jinde by se jim možná říkalo „skřítkové“ anebo nějak podobně, ale těm našim se říkalo Radostníci. Bylo to proto, že vedle toho, že byli opravdu „mini“, byla jejich nejvýraznější vlastností právě radost. A ta, narozdíl od všeho ostatního, byla opravdu veliká.

Je sice pravda, že na louce žila také jedna rodina s nemocnou holčičkou, co od narození nemohla na nohu, všude se musela jen tak pomalu šourat. Z toho samozřejmě nikdo radost mít nemohl. Jinak se ale všichni pořád z něčeho radovali. Z toho, že vyšlo slunce a že zase zapadlo, z toho, že bylo ráno, ale i že nastal už večer, z toho, že je hezky, nebo dokonce i z toho, že prší, že květy rostou a voní a na podzim zase opadávají, a tak dále. A bylo ještě mnoho dalších věcí, ze kterých se Radostníci radovali. Spíš by se těžko hledalo něco, z čeho by se nedokázali zaradovat. Bylo však až k nevíře, že z těchto věcí se dokázala radovat i rodina té nemocné holčičky a dokonce i ona sama.

Je však jasné, že ze všech Radostníků v radosti nejvíce vynikaly děti. Protože byly pochopitelně ještě víc „mini“ než jejich rodiče, říkalo se jim Radostníčci. Jejich radost ale byla veliká, snad ještě větší než dospělých.

Jednou se stalo, že zase začaly prázdniny. Tehdy se stala radost Radostníčků ještě větší než v jiných dnech. Podobně jako děti v našem světě, tak i Radostníčci na louce jezdili na tábory. Jeden z takových nejvíce oblíbených se konal na jednom vzdálenějším pahrbku velké louky, směrem ke vzrostlým jedlím. Místo samozřejmě nebylo vybráno náhodou, tábory se tam navíc konaly už dlouhá léta. Také proto, že tam rostla velká spousta radostně barevného kvítí různých druhů a vůní. Ty měli Radostníčci obzvlášť rádi. Hlavní táborová hra pak spočívala v tom, že děti měly za úkol během celého tábora postavit domeček a vyzdobit ho, pokud možno, z těch nejkrásnějších a nejvoňavějších květů, co na pahrbku rostly.

Ale právě v tom byl tak trochu háček: květy kvetly jen malou chvilku ráno, tak mezi šestou a půl sedmou, pak se zavřely a už nebyly od ostatní trávy k rozeznání. Také jich rozkvetlo každé ráno jen nemnoho a ke všemu rostly ještě až na úplně druhé straně pahrbku (pro nás by to bylo pár kroků, ale pro Radostníčky velké jako palec to znamenalo asi sedm minut rychlého běhu nebo patnáct minut chůze). Jenomže vstát se nesmělo dřív než na „dobré ráno“ (ošklivě by se řeklo na „budíček“). Budilo se v šest hodin, jen půl hodiny před zavřením květů, takže si umíme asi představit, co pak nastalo: co nejrychlejší vstání z postele a následně úprk na druhou stranu pahorku, aby každý těch květů nasbíral co nejvíc.

Když pak nastala půl sedmá a květy se zavřely, že už byly zase k nepoznání od ostatní trávy, Radostníčci se plní radosti vraceli s plnou náručí kvítků – někdo nasbíral trochu méně, jiný trochu více – do tábora. Pak snad s ještě větší radostí postupně stavěli a novými kvítky zdobili své domečky. A ty rostly každým dnem a Radostníčci byli den ze dne radostnější.

Jenže, jak to bývá i s našimi prázdninami, uběhly jako voda a přiblížil se konec prázdnin a tím i tábora. Nastala předposlední noc před posledním dnem, kdy mělo ráno dojít k poslednímu velkému trhání květů. „Dobré ráno“ bylo ten den totiž už o půl hodiny dřív a navíc se říkávalo, že poslední ráno kvete květů dvojnásobek. Toho rána se měly domečky dokončit a odpoledne měla přijít velká porota vážených Radostníků, která by ohodnotila, který domeček je nejkvětovanější a nejvoňavější.

I stalo se, že kolem půlnoci té noci probudil jednoho z Radostníčků – jmenoval se Kryštof – tichý pláč. Vykoukl ze svého domečku – bylo celkem dobře vidět, protože měsíc byl zrovna v úplňku – a on viděl, jak tam na prostranství mezi připravenými a krásně upravenými domečky pláče ta nemocná holčička. Kryštof vylezl ven, podíval se na ni, jak je zcela ztrápená, a zeptal se jí, proč pláče.

Plna slzí mu odpověděla: „Protože na svém domečku nemám ani jeden z těch kvítků. Každé ráno totiž, než já se stihnu dobelhat na druhou stranu pohorku, tak mne jednak všichni ostatní předběhnou a kvítka natrhají pro sebe, anebo tam nakonec dorazím, avšak už tak pozdě, že květy jsou už zavřené a já je od trávy stejně nerozeznám. A tak můj domeček je jen z obyčejné trávy.“ A ukázala do samého koutu louky, kde se krčil skutečně zcela obyčejný domeček bez téměř jakéhokoli kvítku. „Proto pláču, protože zítra na velké porotě nebudu mít co ukázat a čím někoho z ostatních potěšit“ dodala.

V tu chvíli by se v Kryštofovi pomalu krve nedořezali, tak ho to zarazilo. Jednak mu bylo té holčičky opravdu líto a jednak se nesmírně divil, jak je to možné, že si toho za celou dobu vůbec nikdo nevšiml, ani on pochopitelně. Uvědomil si, jak všichni byli zcela zaujati jen svou radostí a nikdo neviděl, že je mezi nimi třeba někdo, kdo radost mít nemůže. A i toho mu najednou přišlo moc líto. Hned ho také napadlo, že holčičce musí nějak pomoci.

A co udělal? Šel ke svému domečku a začal brát jeden krásný květ po druhém, až jich rozebral skoro polovinu, a nosil je na domeček holčičky a moc hezky je tam upravoval. Byl přece úplněk, takže na to bylo dobře vidět.

Takto se to zdá celkem jednoduché a samozřejmé, ale vůbec samozřejmé Kryštofovo jednání nebylo. Vždyť i on se po celou dobu tábora snažil, stejně jako i ostatní Radostníčci, aby jeho domeček byl co nejhezčí a aby třeba získal i nějakou cenu. Možná ne třeba hned přímo první místo, takový asi jeho domeček nebyl, ale na dobré umístění rozhodně vypadal. Proto Kryštof také musel chvilku ve svém srdci bojovat s myšlenkou, že přece nemůže poslední noc zahodit takovou šanci. Přesto ale nakonec udělal, co udělal.

S pomocí na domečku nemocné holčičky bylo hodně práce. Ona se snažila Kryštofovi pomoci, co jí síly stačily, přesto hlavní díl práce byl pochopitelně na něm. Proto usnul až téměř před svítáním. Usnul unaven, ale s velikou radostí. Ještě než usnul, viděl totiž tu holčičku, jak i ona měla radost. Tak velkou, že jí skoro plakala. Přivoňovala si k jednotlivým květům, obcházela pomalu svůj zcela proměněný domeček, hladila jednotlivé květní lístky a nemohla se na celu tu nádheru vynadívat, byť vše bylo osvíceno jen měsícem.

Nastalo dlouho očekávané ráno. Všichni Radostníčci mohli vstát o onu půl hodinu dřív a rozeběhnout se pro květy. A skutečně jich rozkvetl skoro dvojnásobek. Jenže Kryštof u toho chyběl. Z únavy totiž zaspal a probudil se až před osmou hodinou. Tehdy byly ale už květy dávno zavřené, ty nejhezčí navíc vysbírané a k tomu za chvíli měla přijít ona velká porota Radostníků, aby obhlédla, posoudila a ocenila jednotlivé domečky. Tím pádem Kryštof se stavem domečku mohl už jen pramálo udělat. Noční oloupávání jednotlivých květů navíc domečku také příliš neprospělo.

Poté, co velká porota všechno obešla a posoudila, přišla očekávaná chvíle vyhlášení výsledků. A který domeček, myslíte, byl vyhlášen jako nejlepší? Kryštofův a ani té holčičky to samozřejmě být nemohly. Ani jeden z nich nevyhrál a nedostal ani žádnou zvláštní cenu. Vyhrál úplně jiný, skutečně krásný a ostatní ceny si také rozebraly jiné domečky. Přesto ale všem připadlo, že Kryštof je nejradostnější ze všech Radostníčků. Když se ho zeptali, jak to, odpověděl jim ne asi úplně pochopitelně: „Já si myslím, že této noci se mého srdce dotknul Bůh a já jsem jen udělal, co jsem měl udělat. A z toho obojího mám radost“ řekl.

Holčička to slyšela a udiveně se na Kryštofa usmála. Moc tomu ale také nerozuměla. Ani ostatní Radostníčci nerozuměli a většina z nich se vrátila ke svým domečkům a více se o to nestarali. Jen holčička s několika málo dalšími zůstala u Kryštofa a zeptala se ho, co to vše znamená. Kryštof vysvětlil, že si myslí, že to opravdu musel být sám Bůh, kdo mu v noci dal sílu překonat sebe sama. Že to jinak není možné, A že Bůh asi v jeho srdci i zůstal, jelikož jeho radost byla určitě větší než ta, kdy byl třeba jeho domeček vyhrál, možná největší vůbec.

A měl pravdu…

A to je pro nás všechny, malé i velké, myslím, důležitá pravda. Je dobře, když máme z něčeho radost, třeba i z prázdnin, z volného času, z toho, že se nám něco daří… Užívejme si to a radujme se. Ale pamatujme, že i radost (podobně konečně jako bolest) má moc nám zavřít oči. Zavřít je natolik, že pak nevidíme nic než svou radost. A nevšimneme si bolesti někoho jiného. Někoho, kdo by  třeba byl tak rád, abychom se s ním rozdělili o trošku svého času, své pozornosti anebo právě své radosti. Někoho, kdo je třeba sám a pláče.

Je to Bůh, který i nám – podobně jako Kryštofovi – chce otevřít oči i srdce. Oči, abychom viděli a srdce, abychom se dokázali rozhodnout pomoci, udělat někomu radost i třeba za cenu nějaké oběti.

Radost, kterou pak z vykonaného budeme mít, bude určitě větší, než kdybychom si vše nechali pro sebe. A v té radosti bude Bůh. Vždyť Bůh je ten, který nám pořád něco dává, a tak v dávání a rozdělování se jsme mu podobní. Proto je v radosti přítomný a proto v rozdělování se o radost dáváme druhým tak trochu „kousek“ Boha samotného.

Za chvíli k Vám, milé děti, přijde Pán Ježíš ve svatém přijímání. Kéž z něj pocítíte hlavně radost, nejen dnes, ale pokaždé. Abyste se stále více stávali radostnými Radostníčky a ještě radostnějšími Kryštofy a holčičkami. Abyste dávali radost dál a uměli ji také od druhých přijímat. Abyste konali dobro, v němž je radost. Aby se tak i náš svět trochu více stával – obrazně řečeno – rozkvetlou loukou a byl plnější radostí, plnější Bohem a dobrem…

stáhnout pdf