Slovo k povzbuzení na neděli 10. září 2023, na 23. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

do tří spolu souvisejících částí snad můžeme rozdělit dnešní evangelijní úryvek z Kristovy řeči učedníkům z osmnácté kapitoly Matoušova evangelia:

Zaprvé jsme slyšeli jakýsi postup, návod při napomínání zhřešivšího bratra či zhřešivší sestry: Nejprve mezi čtyřma očima, poté v doprovodu jednoho či dvou svědků a nakonec před celým společenstvím církve. Tak máme činit, napomínat, a to až k případnému vyloučení viníka ze společenství církve, když nám má být «jako pohan nebo celník».

Zadruhé zazněla slova o moci svazovat a rozvazovat na zemi s důsledky pro nebe, o moci, jež je nyní svěřená všem apoštolům: «Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi». V šestnácté kapitole jako moc klíčů otevírajících či zavírajících nebe bylo něco podobného svěřeno jen Petrovi.

A nakonec zaznělo ujištění, že Kristus zůstane tajemně přítomen ve shromáždění dvou nebo tří v jeho jménu, mezi nimi.

Tedy tři části, tři související témata. Pro další úvahu můžeme snad nechat stranou otázku, nakolik se v textu, zejména jeho prvních dvou částí, jedná o vlastní Ježíšova slova, anebo nakolik jsou tato slova v Matoušově podání již odrazem praxe napomínání a vylučování prvotní židokřesťanské komunity, praxe hledající své zakotvení v Kristově učení, a proto vložené do jeho úst. A stejně tak se možná nemusíme zabývat ekleziálním rozměrem Ježíšových slov a jejich vlivem na pozdější uplatnění a interpretaci moci svazovat a rozvazovat církví. Podobně se nemusíme nyní zabývat vztahem mezi institucí papežství (reprezentovanou Petrem s mocí klíčů) a kolegiem biskupů (ostatními apoštoly s mocí svazovat a rozvazovat).

V čem dnešní slova Písma z Kristových úst promlouvají k nám, ke každému z nás a do našeho života, se raději zkusme pokorně zeptat.

Slova o bratrském (dodejme: a sesterském) napomínání nám – mimo jiné – připomínají, že konfliktní situace vyžadující reakci – třeba napomenutí anebo nějakou ochranu ostatních ve společenství – mezi námi lidmi prostě opravdu nastávají a budou nastávat, a to bohužel i mezi křesťany. Někdy – ne vždy – je proto i povinností člověka do konfliktu jít, odvážit se napomenout, ukázat na nepravost, přizvat si svědky, anebo se nakonec i s někým rozejít, ochránit před jeho zlými činy ostatní, řešit vše na úrovni společenství, třeba i církve. Stejně jako je povinností vždy se nechat oprávněně napomenout za vlastní pochybení, nechat se usvědčit, přesvědčit, anebo třeba i nějak vyloučit, je-li i toho potřeba. Napomenutí, jež je přijato a vede k obrácení hříšníka, se může navíc stát pomocí na cestě k věčnosti, zdůrazňuje dnes i první čtení z proroka Ezechiela.

Je-li tedy nutné a je-li dokonce naší lidskou povinností do nějakého konfliktu jít, pak – a možná právě proto jsou dnešní slova evangelistou vložena do úst samotného Krista, vtělené Boží lásky – je však třeba se snažit vše činit s láskou a z lásky, se vší pokorou a empatií, s úctou a respektem ke svobodě a soukromí druhého člověka. A hlavně v souladu se zbytkem Kristova evangelijního učení, také se snahou rozlišit podstatné a nepodstatné, důležité a malicherné, nezbytné a nadbytečné. I třeba v duchu známého Augustinova: «V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ve všem však láska».

Ostatně možná i proto – pro zdůraznění primátu lásky i v konfliktních situacích – předchází dnešnímu úryvku „O bratrském napomínání“ pasáž o ztracené ovci a po něm následuje Ježíšova výzva k odpouštění, tedy k jednomu z nejvýsostnějších projevů lásky.

A pak je tu moc svazovat a rozvazovat, na zemi i na nebi. Necháme-li tedy stranou církevní či svátostný rozměr těchto slov a budeme-li Ježíšova slova brát jako nějak adresovaná všem lidem, pak je můžeme číst jako připomenutí, že i naše jednání může mít vliv na věčnost druhých. Protože je může svazovat a rozvazovat, zotročovat či osvobozovat, ničit anebo jim pomáhat. Naše jednání se vztahuje k druhým lidem, našim bližním, zasahuje je a oni na ně také musí reagovat; na naše slova a činy, stejně jako my na jejich. Máme vliv na druhé, stejně jako jednání druhých ovlivňuje a zasahuje na nás, ovlivňujeme se navzájem, nějak si spoluutváříme životy, jeho okolnosti a podmínky k němu. Leckdy navíc nějak spolurozhodujeme o osudech druhých, ať už přímo či nepřímo, vstupujeme výrazněji do jejich životů. Přičemž to všechno, jelikož nás formuje, má nějaký vliv pak i na věčnost.

I na to je dobré vzpomenout. Třeba ve smyslu, abychom – zůstaneme-li u metafory svazování a rozvazování – druhé svým jednáním nějak nesvazovali v jejich cestě za dobrem, za Bohem a jejich posláními, abychom jim nepodráželi nohy, nesvazovali si je pro sebe a své zájmy či dokonce osidly zla. A mnoho dalšího podobného. Ale naopak abychom jim dali co nejvíce prostoru k dobru, rozvázali je pro Boha, co nejvíce pomohli jejich svobodnému běhu za ním, pustili je za ním, nechali je žít. «Láska bližnímu (především) neubližuje» zaznělo v dnešním druhém čtení.

Kristova přítomnost – třetí část dnešního evangelijního úryvku – má uprostřed nás lidí mnoho podob. Od těch explicitně křesťanských – zvlášť ve svátostech, Božím slově, víře či ve společenství – až po mnohem nenápadnější ale o nic méně křesťanské – v lásce, dobrých skutcích, srdcích lidí anebo kráse. Je tudíž možné mít vztah s Kristem, když je tak všudypřítomně mezi námi skryt, vnímat ho v mnoha jeho podobách, snažit se ho hledat a najít. A pak rozvíjet, opečovávat vztah s ním. Jen Krista nezastřít či nezastínit je třeba, sobě ani druhým. Nezastřít například ani tím, že bychom nenapomenuli, kde bychom napomenout měli, nenechali se oprávněně napomenout, nemlčeli bychom, kde bychom mlčet měli, neměli lásku ke všem lidem a všude. Anebo abychom nezastřeli Krista například tím, že bychom druhé svazovali břemeny, kterých se ani prstem nechceme dotknout.

Svým jednáním – v duchu evangelijních výzev – máme i my nepatrnou ale přeci reálnou moc Kristovo přebývání poodkrýt anebo zahalit, a to sobě i druhým. Svázat Krista do šátku a zakopat do země, anebo mu dát nějak zazářit a růst.

Milé sestry, milí bratří, i když se možná dnešní evangelium – zvlášť ve světle prvního čtení – mohlo zdát až příliš praktické, anebo – ve světle pozdější recepce – naopak církevnické, přesto jde o Boží slovo, a tak se jím zkusme nechat oslovit…

stáhnout pdf