Slovo k povzbuzení na neděli 7. ledna 2024, na svátek Křtu Páně – B

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi evangelijní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, v 15. roce vlády císaře Tiberia, v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, letos nejkratší možná, zítra začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Svatý Marek, ze kterého čteme letos, o něm svědčí ze všech čtyř evangelistů snad nejprostším a nejprůzračnějším způsobem (jako ostatně o celém Kristově životě a působení). Je to jen pár slov, ale i v nich je obsaženo vše podstatné. Jan Křtitel připravuje lid kajícím křtem vodou na vystoupení Mesiáše, ukáže na něj, pokřtí ho, otevře se nebe a zjeví se Boží Trojice.

Ježíšův křest je evangelijní události i prototypem křesťanského křtu vodou ve jménu Trojice. Tak jej četla už i nejstarší křesťanská exegeze. Pán Ježíš přeci nepotřeboval být pokřtěn, a už vůbec ne na odpuštění hříchů. Jako Boží Syn je přímo zrozen z Otce a jako člověk nám byl podobný ve všem, ovšem kromě hříchu. Věříme.

My jsme ale Kristův křest potřebovali, neboť právě jím byl ustanoven jedinečný způsob, jak se nám otevírá svět Boží, jak nám mohou být odpuštěny hříchy a my proměňováni k lepšímu, zbožštěni, necháme-li se: Svátostí křtu, jehož voda je i onou vodou vytrysklou z Beránkova boku na kříži, smývající hříchy celého světa.

V Kristově křtu se zjevuje jeho boholidství i celý jeho úděl: Ponoření do vody ukazuje na smrt, vynoření z ní na zmrtvýchvstání a hlas z nebe na jeho Božství.

I ve svátosti křtu je nějak obsažen celý základ naší křesťanské existence: Odpuštění hříchů, připodobnění Kristu, počátek svátostného vztahu s Bohem, proměna nitra.

Staří otcové tak o Ježíšově křtu mluvili i jako o „proleptické události“, která v sobě obsahuje očekávané, předjímá a předznamenává budoucí. Tak tomu bylo u Kristova křtu, takovou sílu má i svátost našeho křtu. Proto je „první a nejdůležitější svátostí“.

To vše je asi pravdivé, ale v praxi je tomu, zdá se, přeci mnohdy bohužel dost jinak, může si leckdo oprávněně postesknout.

Vždyť mezi křesťany nejsou jen dobří lidé, ale i zlí. A nezdá se, že komunita křesťanů by byla vždy o mnoho laskavější než okolní svět. Někdy je dokonce možná ještě horší. I mezi námi křesťany se přeci dějí i věci zlé. A naše chování je leckdy daleko od ideálů evangelia. Ostatně nejedna strašlivá válka – i obě světové – vznikla (a stále vzniká) i v křesťanském prostředí, aspoň původně.

I v každém z nás, byť se považujeme za křesťany, se přeci různě mísí dobro a zlo, světlo a tma, ctnost i neřest, síla i slabost. A to i po křtu, navzdory křtu, třeba u někoho i v dospělosti přijatému. Navzdory tolikerým zpovědím, kostelu a všemu ostatnímu.

Něco takového už reflektoval svatý Pavel ve známé pasáží svého Listu Římanům: «Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. (…) Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci» vyznává apoštol již dávno po svém obrácení. Docela trefně něco podobného v praxi vyjádřila historka, kterou vyprávěl jeden kněz: Pokřtil doposavad nepokřtěného manžela věřící manželky a po nějaké době ji chtěl povzbudit slovy: „Tak co, teď už máš doma ve svém manželovi konečně nového člověka“. „Ano“, odpověděla žena, „ale po několika dnech vstal zase ten starý…“

Je i dogmatem Tridentského koncilu, že i po křtu, který hříchy odpustil, v člověku zůstává sklon k hříchu, hříšná žádostivost, concupiscentia. Aby stále bojoval proti zlu a hříchu v sobě samém. „K boji“, ad pugnam, byla člověku ponechána, říká koncil. «Bůh nás sice stvořil bez nás, ale nechce nás vykoupit bez nás» lze parafrázovat slova svatého Augustina.

U svátostí můžeme totiž do určité míry rozlišit jejich platnost (svátostný charakter) a jejich účinnost (svátostné milosti), učí církev. Platnost závisí primárně na tom, že je svátost správně udělena a s vírou přijata. Účinnost, respektive její míra, závisí ovšem také na lidské vůli, na spolupráci se svátostnou milostí, na míře otevřenosti srdce. Proto proměna člověka závisí také na něm samotném.

Svátosti (jakož i celá křesťanská zbožnost) přesto nesmírně důležité jsou, protože jedinečně otevírají svět Boží, vztah s Bohem, jsou jedinečným zdrojem Kristovy Boží milosti, oné «vody» Boží, kterou jsme zváni čerpat. Člověk však musí prostě také chtít a být Bohu opravdu otevřen. Boží milost snahu člověka o dobro předchází, posiluje, provází a završuje, ale nenahrazuje.

Každému totiž hrozí, že Kristus ve svátostech – počínaje křtem a posledním pomazáním nemocných konče – kolem člověka jen projde, a nic. Anebo, co ještě hůř, ono projití Krista jen kolem takového člověka paradoxně utvrdí v jeho zlém nastavení či dokonce rozvine nejtemnější osobnostní patologie. Pokud se člověk Pánu Ježíšovi opravdu neotevře a nechce nic. Člověk, kolem kterého Kristus jen prošel, si totiž může myslet, že Krista má, jenže ten už je daleko. Anebo třeba dříve i byl jeho následovníkem, měl ho, ale nepostřehl, že už od Krista on sám dávno odešel, opustil ho, když se přestal snažit o dobro, když s ním přestal opravdu komunikovat.

Začalo to už u řady farizeů a saduceů v evangeliu a pokračuje stále. Možná, ač to zní ještě paradoxněji, by bylo lepší, kdyby se s Kristem takoví lidé nebyli kdy potkali. Aspoň by se snažili žít život, jak umějí, a neomlouvali se – třeba – domnělým přátelství s Bohem, nečinili si z Boha jen „berličku“, „hračku“ pro vlastní potěšení či zdroj dobrého pocitu. Což bohužel, zdá se, není až tak ojedinělý případ.

Opravdové křesťanství tedy znamená otevřenost Kristu, komunikaci s ním (a ne jen se sebou) a neustálou konfrontaci vlastního života s jeho životem. Znamená chtít mu být podobný, reflektovat nepodobnosti, prosit o odpuštění, snažit se nějak napravit spáchané. Ne primárně v margináliích, do nichž se také rádi schováváme, nýbrž nejprve v tom podstatném: V lásce, v poslušnosti jejímu přikázání.

Ano, jsme slabí a slabými zůstaneme. I po křtu i po svaté zpovědi („pracném křtu“). Ale to nás neopravňuje se na to vymluvit a přestat se snažit. Stále znovu a znovu, s Boží pomocí. O lásku, neboť ona je nejen «svorníkem dokonalosti», ale i největší křesťanskou Boží přítomností v nás i ve světě. A vždy «přikrývá množství (jiných) hříchů»…

Milé sestry, milí bratří, svatý Marek prostými slovy popsal Kristův křest. Náš křest také proběhl prostě: Politím vodou s trojiční formulí. Otevřel nám křesťansky Boží blízkost a s ní nebe. Nemějme jinou větší touhu než křesťansky prožít svůj život, protože tak náš život nebude marný. Ale nezapomeňme: Posledním kritériem není dokonalost v maličkostech, byť třeba také důležitých, ale nejprve ve velkých věcech, to je v lásce. Bernhard Häring má pravdu, když nazval svou známou knížku křesťanské morálky Láska je víc než přikázání. Protože láska je jejich nejpodstatnějším naplněním a má vždy přednost před nepodstatnými věcmi. Cestou křesťana není primát maličkosti, ale naopak, primát velké lásky, logicky i chronologicky. Jedině kritérium lásky dle Kristova evangelijního příkladu dává naději rozlišit komára od velblouda, nepodstatné od podstatného, patologii a paskvil křesťanství od křesťanství skutečného. U nás samotných, ne u těch druhých…

Neustálá pokorná snaha o lásku k Bohu, lidem a světu, snaha vyplývající z živého vztahu s Bohem nechť tak dovolí, aby se teorie křtu stala v nás i jeho praxí, k prospěchu světa kolem nás.

stáhnout pdf