Slovo k povzbuzení na neděli 24. března 2024, na Květnou neděli – B

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Květná neděle připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky, možná to bylo opravdu v neděli, a zároveň uvozuje vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat: Poslední události Kristova veřejného působení v Jeruzalémě (od pondělka do středy Svatého týdne), Poslední večeři (na Zelený čtvrtek), Kristovo utrpení a smrt na kříži (Velký pátek), jeho sestoupení do říše zemřelých (na Bílou sobotu), tajemství zmrtvýchvstání (o Velikonoční vigilii) a první zjevení Zmrtvýchvstalého (na Velikonoční neděli).

To vše máme nyní, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali liturgickým děním vtáhnout do událostí samých. Aby podobně, jako Kristovy Velikonoce umocnily intenzitu Božího tajemného přebývání ve světě, proměnily svátky něco i v nás, k lepšímu.

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná a Pašijová.

První odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky. Vítali ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás tedy zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů (Pašijová neděle) reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se při mši svaté čítávají anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, tedy pašije.

Zaměřme letos svou pozornost krátce jen na jeden detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal „Co to děláte?“, řekněte: „Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek“» řekl Pán Ježíš svým učedníkům. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na pokorném oslátku.

Tím se naplní staré Zachariášovo proroctví, že takto do Svatého města, k Dceři siónské vstoupí Mesiáš, až přijde. Aby už sám vjezd do města naznačil jiný charakter Kristova království a slávy, než jaký mají království a sláva tohoto světa. «Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti».

Pán Ježíš proto nevjíždí na silném koni, jak vjíždějí pozemští vládcové, ale na oslátku, snad nejpokornějším dopravním zvířeti chudých. Ale ani to oslátko si nakonec nezabírá trvale pro sebe, nebere jeho majitelům jejich živobytí, jak bylo královským právem. Následně oslátko vrátí zpět.

Pán Ježíš jedoucí na oslátku zjevuje, že není Mesiášem podle lidských, ale podle Božích představ. Jeho největší moc je Božská, ne lidská. Skutečná Boží moc ve světě se však projeví jinak, než současníci čekali. Nyní na oslátku, zakrátko jako pokorná láska, obětující se až na kříž. Jen taková láska má zjevně sílu proměnit svět lidí k lepšímu, v ní je i největší Boží sláva na zemi.

Prostě je to tak, že největší Boží mocí na zemi je pokorná láska, v ní je největší Boží sláva, ji Pán Ježíš zjevil a přinesl na zem, na kříži dal a potvrdil. Láskou kříže se projevuje Boží jinakost a transcendence, neboť jen láskou může být stvořený a slabý člověk opravdu zbožštěn. Jen pokornou láskou může být přikryto množství hříchů. Pokora je pro lásku důležitá, protože tehdy láska hledá, co opravdu prospívá druhému člověku a ne jí samé.

Vše možná teoreticky víme, věříme v to, stále se to opakuje, mnohokrát jsme něco takového již i slyšeli. Jen by bylo dobré křesťanské vyznání primátu lásky, a to lásky pokorné, přijmout za své a snažit se je s Boží pomocí také žít.

Milé sestry, milí bratří, velikonoční svátky, uvozované dnešní Květnou nedělí, jsou každoročním bohoslužebným zpřítomněním maximy uskutečnění Boží lásky, smrti a vzkříšení Pána Ježíše. I dnešní oslátko do toho již patří. Čím více se necháme slavením Velikonoc vtáhnout do evangelijních událostí samých, tím větší máme naději, že se s Boží láskou znovu setkáme, zakusíme Kristovu slávu, a tak i nás k podobné lásce aspoň trochu znovu pohne. Že pokorná a obětavá láska má smysl, že v ní spočívá pravá sláva Boží i lidská, že skrze ni se už zde na zemi může aspoň nějak uskutečňovat Boží i skutečně lidské království.

Kéž bychom tak do světa druhých lidí a hlavně před Pána Boha napříště vcházeli a přicházeli – obrazně řečeno – méně na slonu, oři či vlku, ale častěji na oslu, oslátku, osličím mláděti…

stáhnout pdf