Slovo k povzbuzení na neděli 30. června 2024, na 13. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení slyšíme krásný úryvek z deuterokanonické Knihy Moudrosti. Jelikož je nemladší z celého Starého Zákona, reprezentuje již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc obohacenou o leckteré tušení helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti jako projev lidské touhy po životě a zachování bytí je tušením většiny starobylých kultur. Tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká Kniha Moudrosti – samotným Hospodinem. «Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» jsme slyšeli.

«Ďáblovou závistí přišla smrt na svět» nemusíme však chápat, že by přirozená smrt člověka a ostatních živých tvorů byla nutně důsledkem hříchu. Jím je tragické prožívání smrti a tělesné smrtelnosti, možnost ztráty nebe, ne však sama smrt, ta je důsledkem stvořenosti. Ďáblovou závistí přišla na svět smrt, jak ji známe. O to více však toužíme po jejím překonání, po nesmrtelnosti.

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má nějaký svůj cíl, i když námi třeba neodhalený, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i zlo (ať už jako nedostatek náležitého dobra či jakkoli jinak vysvětlené) tak existuje. I těžkému a bolestnému Bůh musí propůjčit bytí, aby bylo. A protože nečiní nic bezúčelně, vše má nějaký Bohem daný smysl, i když nám často neznámý. To zlé a těžké snad v tom, že má potenciál ukázat na podstatné, na dobro, lásku, Boha a přátele. Tím nejsou bolest a zlo bagatelizovány, je jen poodhalen jejich paradoxní smysl. «Stvořené věci na světě přinášejí prospěch» jsme slyšeli. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí na jiném místě apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť potká-li nás právě něco těžkého, čemu nebudeme schopni rozumět. Zlu nakonec nelze rozumět, mnohému zlu nejsme schopni se ani nijak postavit. Zejména v jeho případě proto musíme hledat, k čemu dobrému nám i světu má posloužit. Už jen proto, abychom je byli schopni aspoň nějak unést.

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám připomíná, že oslavování Boha je jednou z cest k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina je možností přijmout jeho požehnání «v záři Boží tváře». I sama věčnost bude oslavou Boha.

Je proto dobré Boha také oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, někdy i za to těžké.

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví o dvou Ježíšových zázracích: O uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy.

Oběma zázrakům je společná nejen časová blízkost, ale i jednání obou lidských aktérů: Pokorná žena, trpící krvotokem již dvanáct let, se neodvážila na Pána Ježíše ani obrátit přímo, jen s velikou vírou se dotkla zezadu jeho šatů; a z Krista vyšla Boží moc, která ji uzdravila. Podobně zoufalý Jairos úpěnlivě prosí s velikou vírou Krista, aby šel zachránit jeho umírající dcerušku; a on šel a vzkřísil ji z mrtvých.

V Kristu je Boží moc. Její účinnost ale také závisí na míře naší víry, na velikosti naší touhy, s níž se Ježíšových přítomností dotýkáme, s níž se na Krista obracíme. Toho jsou žena i Jairos svědectvím. Mnoho lidí se Krista v davu dotýkalo, jen v případě ženy s krvotokem z něj vyšla Boží moc, mnozí prosili, nyní jen Jaioros byl vyslyšen.

Oba zázraky jsou znameními uzdravení naší nemocné anebo oživení naší odumřelé duše. Žena i Jairos nám připomínají nutnost naší vědomé otevřenosti, touhy a nakonec i snahy. Kristus nemusí naše prosby vyslyšet, ani na naši touhu odpovědět. Ale touha a prosba jsou předpokladem, že může, že jsme schopni jeho milost přijmout. «Bůh nás stvořil bez nás, ale nechce nás spasit bez nás» je dalším z okřídlených výroků sv. Augustina. Což platí například i o svátostech.

Druhé čtení je z Druhého Pavlova listu Korintským. Ten patří mezi nejosobnější apoštolovy listy, někdy je nazýván „listem v slzách“. Pavel jej píše korintské církevní obci, ve které po jeho odchodu nastaly nemalé problémy; mimo jiné, že jeho apoštolská služba nebyla již některými korintskými křesťany přijímána. Přesto se Pavel snaží – nepopulisticky – Korinťanům připomenout, že nemají zapomenout na štědrost. Vybízí k finanční sbírce pro jeruzalémské křesťany. Jak mu zrovna na této službě lásky záleželo, naznačuje, že jí věnoval celé dvě kapitoly svého listu.

Situace jeruzalémských křesťanů byla totiž v mnohém ještě tíživější než křesťanů na jiných místech. V Jeruzalémě byli křesťany naprostou většinou bývalí židé. Pro své bývalé souvěrce se přijetím křesťanství stali zrádci, pro Římany však stále zůstávali Židy. Byli-li navíc kněžími či levity žijícími ze služby v chrámě, ztratili své zdroje obživy zcela. Potřebovali proto nutně i hmotnou pomoc. K ní a Pavel vybídl korintské křesťany, jejichž finanční situace byla mnohem uspokojivější. Rozdělením se o majetek mělo nastat «jakési vyrovnání», když ti, co měli nadbytek (Korintští), by se rozdělili s těmi, co měli nedostatek (Jeruzalémani); příště to může být zase obráceně.

Jelikož se tento praktický úryvek stal součástí Božího slova, nejde jen o konkrétní situaci konce 50. let 1. století. Obsahuje univerzálně platné Boží poselství: Že snaha o «jakési narovnání» existenční situace lidí má být vždy snahou všech, kteří mohou pomoci.

Máme-li dostatek či dokonce nadbytek, jsme totiž přímo povinni se dělit s těmi, kteří mají málo, nemají ani existenční minimum. Nemůžeme nepomoci druhým lidem v opravdové nouzi. Což je třeba činit i aktivně, je třeba chtít nouzi druhých vidět, nabízet jim pomoc a ne jen čekat, až si sami řeknou. I proto se Pavlova výzva ke štědrosti stala součástí Písma.

Důvodem štědrosti je všelidské povolání k lásce a soucitu, naše sounáležitost. V případě nás křesťanů navíc i vyznání, že celé křesťanství je založeno na dávání: Bůh sám v sobě jakožto Trojice je dáváním, láskou; Kristus, «ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby». I my proto máme být těmi, kteří umí štědře rozdávat, hmotná i nehmotná bohatství. Zvlášť v křesťanských obcích by tak mělo platit: «Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek».

Dokud umíme rozdávat a činí nám to radost, máme naději, že jsme v Boží lásce. Jakmile rozdávat přestaneme anebo z toho nebudeme mít radost, je s naším křesťanstvím a vlastně i lidstvím patrně něco silně v nepořádku.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si z dnešních biblických úryvků něco odnést. Snad vědomí, že ve všem můžeme najít Boha, paradoxně i v tom těžkém a bolestném, jak nám naznačila Kniha Moudrosti. Že Boha je dobré i chválit, jak vyzpíval žalm. Že záleží i na naší otevřenosti a touze, aby Bůh mohl v našem životě působit, jak připomnělo evangeliu. A že je to štědrost jako projev lásky a soucitu, která naše srdce otevírá Bohu a lidem.

stáhnout pdf