Slovo k povzbuzení na neděli 22. prosince 2024, na Čtvrtou neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní je již jiná než ty tři předchozí. Už tolik nepřipomíná generace věků čekajících na Mesiáše, neakcentuje již starozákonní proroctví, nýbrž – podobně jako celý předvánoční týden – zpřítomňuje události narození Páně bezprostředně předcházející. Jak nám je popisuje evangelium. Proto čteme postupně o zvěstování Panně Marii a panenském početí, o Josefově snu, aby Marii i s nenarozeným Božím dítětem vzal k sobě, a o příchodu Marie k Alžbětě. A právě to máme dnes před svými duchovním zraky: Mariino navštívení, podivuhodné setkání ještě nenarozeného Předchůdce Jana s ještě nenarozeným Mesiášem Ježíšem. Událost je to krásná, až dojemná. Není proto divu, že se stala předlohou nejen nejednoho ikonografického a malířského ztvárnění, ale především oblíbeným tématem mystiků a nepřeberným zdrojem duchovních a životních inspirací, zejména díky alegorizujícím výkladům.

Evangelista Lukáš nám vše představil následovně: Panna Maria zázračně počala ve svém lůně z Ducha svatého Božího Syna a hned «v těch dnech» odchází do Judska, oproti Nazaretu do hor, aby pomohla své starší příbuzné Alžbětě. Od samotného archanděla se dověděla, že Alžběta, přestože byla považována za neplodnou, je již v šestém měsíci těhotenství. Ač Maria je teprve na začátku, Jan Křtitel v lůně Alžbětině se radostí pohne, sotva jeho matka uslyší Mariin pozdrav. I Alžběta, ač na Marii nemůže být ještě nic vidět, nějak porozumí pohnutí svého nenarozeného syna a jako první z lidí vyzná, že Maria je matkou Páně: «Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?». Maria následně odpoví svým «Velebí má duše Hospodina».

Že navštívení – setkání matek a jejich nenarozených dětí – se děje krátce či dokonce bezprostředně po početí mladšího Ježíše, je asi nejvýraznějším novozákonním svědectvím přesvědčení, že lidský život – byť teprve jen zárodečně, ale přece – začíná početím. A také přesvědčení, že ještě nenarozený lidský život také nějak cítí. Aspoň od určité chvíle. O reakci počatého Ježíše sice v evangeliu nemáme ani slovo, čteme jen o radostném pohnutí Janově, již šestiměsíčního plodu. Přesto se předpoklad vzájemné interakce – i z důvodu, že setkání v lůně matek předznamenává jejich budoucí vztah – dá aspoň mezi řádky biblického textu číst. Ostatně právě tak to četlo už i rané křesťanství, rozjímala mystická četba a následně zachytil bezpočet vyobrazení.

Letos v adventu měly naše děti na náboženství před sebou jedno takové, kopii deskového obrazu pozdně středověkého mistra z vyšebrodského kláštera (zvaného Mistr Nesení svatého Kříže) z poloviny 15. století: V místě lůna obou žen malíř nakreslil jakýsi průhled dovnitř, vypadalo to jako dva medailonky. V lůně Alžbětině na něm byl miniaturní Jan v podobě již batolete, které se klaní před žehnajícím miminkem, ještě miniaturnějším Ježíšem v lůně Mariině. Jistě trochu fiktivní, ale velmi výmluvné.

Ochrana nenarozeného života by se sice neměla stát jediným tématem křesťanství, ale ke křesťanství patří, protože patří k lidství. Není nějakou ideologií. Ideálně je reakcí na skutečnost počátku lidského života, na skutečnost dosvědčenou právě i dnešním evangeliem, jež nabízí světlo Božího zjevení do možná určitých nejednoznačností biologické interpretace. Lidský život, byť zárodečně, tajemně a pomalu, fakticky začíná již početím. Ostatně něco takového platí nejen podle evangelia, ale přeci – zjednodušeně řečeno – i geneticky.

Ale pochopitelně nejde jen o to, nejde jen o téma nenarozeného života a nepřijatelnosti potratů. Četba dnešního evangelia může a má být mnohem bohatší. Jedno nevylučuje druhé.

Ještě nenarozený Ježíš a ještě nenarozený Jan – vedle mnoha dalšího – reprezentují totiž nejen všechny nenarozené děti, ale i jakýkoli další lidský život. Zejména takový, který je tomu nenarozených dětí nějak podobný. Který je nějak bezbranný, do ochrany či opatery druhých lidí vydaný, a tak odkázaný na jejich pomoc. Život, který je nějak či zcela závislý na péči druhých lidí, jako by byly jeho matkami, právě ne nepodobně životu nenarozených a malých dětí.

Každý i takový život cítí, vnímá, raduje se, podobně jako Jan. Anebo trpí a má bolest. A na to je dobré pamatovat. Protože každý lidský život (konečně nejen lidský) je hodný naší ochrany a úcty. O bezbranném to platí více proto, že jeho existence je křehčí než život silných, bezbranný život se často neumí ozvat a už vůbec ne se bránit. Lidský život má přeci hodnotu sám v sobě, ne ve svých schopnostech a zásluhách. Dítě ještě žádné zásluhy nemá.

Jistě, je mnoho dalších a možná i mnohem hlubších, mystičtějších a teologičtějších výkladů dnešní evangelijní události. Mohli bychom například rozvinout celou typologii, koho všeho reprezentuje Kristus (otevírající se Zákon Nový) a koho Jan (završující Zákon Starý). Anebo koho Maria a koho Alžběta. Mohli bychom rozjímat o pokoře, která se celou událostí prolíná: Matka Božího Syna jde sloužit matce jeho předchůdce, starší a již úctyhodná Alžběta vyznává, jak požehnání Boží sestoupilo na mnohem mladší dívku Marii, Jan se svým způsobem skloní před Kristem, Boží Syn se vydá do lůna obyčejné dívky a nechá nosit světem. Mohli bychom rozjímat o radosti a plesání, které chtějí zaplavit nitro každého člověka, který se setká s Kristem. Anebo o tom, jak je z nejkrásnějších úkolů člověka nosit Boha přítomného v srdci světem a nechat ho působit skrze laskavá slova a dobré činy. Či o tajemném rození Krista v různých podobách a jeho růstu v samotné duši člověka. A tak dále.

Zůstaňme ale možná u výše řečeného, u toho, že celé navštívení se děje krátce po zvěstování, že děti jsou ještě v lůně matek, a přesto již Ježíšem a Janem. Že proto každý život nenarozených dětí stejně jako každý život už dávno narozených lidí, zvlášť jim nějak podobných – bezbranných, na druhých odkázaných, všech nemocných a zubožených, utiskovaných, nešťastných, chudých, depresivních, neschopných, vyloučených či před něčím utíkajících – (každý a zvlášť takový život) je hoden naší úcty a ochrany.

Protože je to lidský život, protože takto přišel na svět Boží Syn, když přijal lidství se vším, co k němu patří, jako dítě zvlášť jeho bezbrannost. A protože lidský život je schopen Boha (capax Dei), je schopen nějak s Bohem navázat vztah, s Bohem se setkat, nějak jej nosit.

Pokud bychom přeskočili tyto pravdy evangelia, nemá smysl se pouštět do nějakých mystických úvah. Vtělení, zčlověčení Božího Syna je jejich předpokladem, východiskem a smyslem. Evangelium je v tomto ohledu až průzračně prosté: Slovo se stalo tělem, člověkem a přebývalo a stále přebývá mezi námi. Přeskočíme-li toto, přehlédneme-li nebo dokonce zahubíme život, který je vždy nějak Boží, stane se, že se s opravdovým Kristem tragicky mineme. Jako by se byl minul i Jan, kdyby byl nerozpoznal v hlase jeho matky Krista.

Jistě, co se už v tomto ohledu třeba jednou stalo, již se nedá odestát. Přehlédli-li jsme, nezachránili anebo dokonce zahubili něčí život, třeba i nenarozeného dítěte, stalo se. Od toho je zde Boží nekonečně milosrdné odpuštění. Ale jde o to, aby se něco takového příště už nedělo. Abychom si vzpomněli třeba i na dnešní evangelium, kdykoli budeme postaveni před úkol bránit a chránit lidský život, zastat se života, zejména bezbranného a ohroženého.

Vůle k tomu a následný čin se mohou stát jedním z příchodů Pána Ježíše do našeho života a světa, jedním ze způsobů jeho nošení světem. Skrze činy lásky pomáhající životu. Což je možná víc než leckterá mystika.

Milé sestry, milí bratří, mluvit o životě, o povinnosti život chránit a rozvíjet je vánočním tématem. O to více v době, kdy slyšíme o tolikeré bolesti bezbranných. Zatužme s tím něco udělat, změnit svět k lepšímu, aspoň ten maličký, jehož jsme součástí. Aby byly Vánoce…

stáhnout pdf