Slovo k povzbuzení na neděli 5. ledna 2025, na Druhou neděli po Narození Páně – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je tak trochu ve stínu velkých vánočních svátků, je to vlastně jediná „obyčejná“ vánoční neděle. A možná právě toto její postavení, neslavení jednotlivé události z Ježíšova narození a útlého dětství, jak o nich čteme v Matoušově či Lukášově evangeliu a jak je slavíme o jednotlivých vánočních svátcích, nás může o to více vybídnout zaměřit pozornost na dnešní Boží slovo, taktéž vánoční. Zkusme se proto zastavit nad čtením starozákonním a nad úryvkem evangelijním.

První čtení je z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovcovy. Označení mudroslovná o ní platí nejen co do stylu, ale především co do obsahu. Celá kniha je jakýmsi chvalozpěvem na skutečnou moudrost, která je darem a projevem samotného Hospodina. «Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu: (…) Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu» slyšeli jsme dnes.

Moudrost (hebrejsky chokmá nebo mášál, řecky sofia) je velké biblické téma, které navíc tvoří jakýsi most mezi biblickou a okolní antickou kulturou. Vedle Sirachovce o moudrosti čteme zvlášť v knihách Moudrosti a Přísloví. Kdybychom si složili – jako takovou mozaiku – biblický obraz moudrosti, jak je vyzpívávána zvlášť v těchto třech mudroslovných knihách Starého Zákona, tak bychom před sebou měli asi následující: Moudrost je nějak Boží, je Božím darem, Božím projevem. Byla u Boha dříve, než on vůbec začal tvořit svět, hrála si s ním, on se s ní radil. Poté, co svět byl stvořen, byl celý proniknut Boží moudrostí, skrze moudrost v něm Hospodin vykonává svou moc a vládu. Moudrost je přívětivá, chce z lidí činit Boží přátele, proto jim sedí u dveří, každého rána čeká na jejich zápraží a dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Usadila se mezi lidmi. Protože je Boží, protože je všemocná. Moudrost je i jakousi ženskou tváří Boha, Božím dechem, který vše tvoří pohromadě.

Je sice pravda, že již nejranější křesťanská četba Starého Zákona v moudrosti – především pro její preexistenci (že byla dříve, než byl svět) – přečetla spíše projev Syna. Ale stejně tak by moudrost pro své charakteristiky mohla být projevem Božího Ducha, jak ho v ní rozpoznal třeba sv. Irenej.

Moudrost je nejspíš obojím. Je Slovem (řecky logos, hebrejsky dábár) i Duchem (řecky pnemuma, hebrejsky ruah), stopou Syna i Ducha svatého. V každém případě Slovo i Moudrost jsou dvě veličiny, které nejen v biblickém, ale snad ještě jasněji v helénském vnímání světa drží celý kosmos pohromadě, jsou jeho „logikou“ i „smyslem“, jsou silou a odrazem Božího řádu, jsou příčinou a silou harmonie světa.

«Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh» slyšeli jsme hned jako první větu dnešního Prologu Janova evangelia, jednoho z nejkrásnějších, nejteologičtějších a vlastně i nejvánočnějších textů Nového Zákona. Slovo je také Božím, jako je Bohem Otec.

«(A to) Slovo se stalo tělem (člověkem) a přebývalo mezi námi». Svatý Jan tak hned na samém začátku svého evangelia jakoby vzlétl do samotného nebe, k samotnému Bohu (pro toto vzlétnutí je jeho atributem orel) a rozpoznal, že jako člověk narozený Kristus je tím Slovem. Proto je i Boží Moudrostí, která jde se Slovem ruku v ruce, a zároveň Božím Světlem. Které se v Ježíši staly člověkem.

«Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život navěky» pokračuje apoštol Jan o kousek dál ve svém evangeliu. Vtělené Slovo, narozený Ježíš, Duchem pomazaný Mesiáš, zčlověčený Boží Syn, jsa Slovem a Moudrostí zjevuje a životem ústícím na kříž dosvědčuje, že základní logikou a smyslem světa je láska. Že to, co může svět udržet pohromadě, je láska. Že o lásku by se proto měli lidé především snažit.

Janův Prolog nám tak jedinečně připomíná, že základ křesťanské zvěsti – apel k lásce – je něčím, co je zakódováno již v samotné struktuře světa. Jakož i v nitru člověka. A že kdokoli tuto moudrost následuje, kdokoli se jí nechá osvítit a vést, zvlášť v rozhodujících chvílích svého života, činí cosi Božího, cosi přímo stvořitelského, nového. Svítí a rozzařuje svět, svůj mikrosvět, dává mu existovat a rozvíjet se, nepatrně ale podstatně k tomu přispívá.

«Všechno povstalo skrze ně (Slovo) a bez něho nepovstalo nic, co jest». Bůh tvoří Slovem, Synem, který je vyslovením se Boží lásky. V biblickém vnímání je v teologii stvoření větší důraz než na stvoření z ničeho na to, že Bůh dává elementům světa, jichž je samozřejmě také tvůrcem, svůj řád. Dobrý řád, řád lásky. Teprve tehdy se stává stvoření tím, čím má být. Konečně i starozákonní biblický obraz, že Boží Duch se dříve, než nastal první den stvoření, vznášel nad propastnými tůněmi chaosu, je dostatečně výmluvný.

Prolog tak – jinými a prostými slovy – připomíná známou pravdu, že dobro a láska tvoří, zatímco zlo a nenávist boří. Připomíná nám, že skutky lásky, zvlášť ty v krajních situacích, jsou čímsi skutečně Božím i lidským zároveň. Ostatně i důvodem, proč se (jedině) láskou každý člověk může stát svatým, Bohu aspoň nepatrně podobným.

Nejsem žádným znalcem literatury a beletrie už vůbec ne. Času k četbě moc nemám, ale poslouchám aspoň audioknihy, většinou cestou autem. Nedávno jsem dostal Bídníky Viktora Huga. Jsou krásně načtené Janem Vlasákem, takřka bez vynechávek, skoro sedmdesát hodin četby, takže včetně krásných úvah, popisů a postřehů z pera autorova. V pátek jsem se doposlouchal k jedné z nejznámějších a nejstěžejnějších scén celého románu. Kdy hlavní hrdina Jean Valjean, bývalý galejník, nyní pan Madeleine, úctyhodný starosta jednoho francouzského městečka, který se vzmohl vynálezem ve výrobě černého skla a pomohl mnohým, se doví, že pod jeho jménem má být odsouzen jakýsi jiný neznámý bídník k doživotí na galejích. Protože ukradl pár jablek. Jako domnělý bývalý trestanec je totiž považován za nenapravitelného recidivistu. Pan Madeleine stojí před dilematem, zda se sám přihlásí ke své minulosti, čímž vše dosavadní ztratí a zároveň již nejspíš nikomu nepomůže, anebo nechá nespravedlivě zatratit jednoho ubožáka. Nakonec ten šílený krok učiní. Hugo krásně popisuje – to možná film či muzikál nedokážou, jak po Valjeanově nečekaném přiznání se k sobě samému v celé porotní síni, kde se proces odehrával, zavládlo cosi kromobyčejného, dechberoucího, posvátného, přímo Božského…

Milé sestry, milí bratří, tušíme, že takovéto skutky statečnosti lásky drží svět pohromadě. Protože takovým byl a je Pán Ježíš. Dnešní obyčejná vánoční neděle nám skrze úryvky Písma znovu připomíná, že v takovýchto činech je pravá moudrost, pravé slovo, logika a smysl světa i lidského života. Proto stojí za to je činit. Nejen pohled na slavného románového hrdinu ale především na Krista, narozeného a ukřižovaného Božího Syna, na jehož krucifix se i Valjean v rozhodujícím okamžiku podíval, nám k tomu mají dát sílu. Boží sílu pro situace vyžadující skutečná rozhodnutí. Ať už velká, životní, či malá, každodenní.

Krásně a slavně tento pohled zformuloval svatý Jan od Kříže, slyše v mystickém zjevení slova samotného Boha-Otce: «Kdybys chtěl, abych ti já odpověděl nějakým slovem útěchy, pohleď na mého Syna, který je mi poddán a z lásky ke mně byl podroben a soužen, a uvidíš, kolik ti toho odpoví. Kdybys chtěl, abych ti já objasnil nějaké skryté věci či události, upři jen své oči na něj, a nalezneš nejskrytější tajemství, moudrost a Boží divy, jež jsou v něm zahrnuty. (…) Tyto poklady moudrosti budou pro tebe vznešenější, lahodnější a prospěšnější než věci, které jsi chtěl vědět. (…) A kdybys také chtěl jiná božská či tělesná vidění nebo zjevení, pohleď na něj tak polidštěného a nalezneš v něm víc, než si myslíš».

stáhnout pdf