Slovo k povzbuzení na neděli 26. ledna 2025, na 3. neděli v mezidobí (Božího slova) – C

Milé sestry, milí bratří,

v dnešních biblických čteních můžeme slyšet zejména dvě velká témata:

Prvním je radost z Božího slova. Téma, které se na dnešní neděli Božího slova zrovna hodí.

Ve starozákonním čtení kněz Ezdráš předčítá Izraelitům navrátivším se z babylónského vyhnanství z knihy Božího zákona, všichni se radují a Eliáš s levity volá: «Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!»

Následný žalm tuto radost rozvíjí a vyzpívává: «Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost v srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči».

Evangelista Lukáš zase začíná své «vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli do počátku očitými svědky a služebníky slova» věnováním «váženému Teofilovi», tedy každému, kdo je milován Bohem a miluje Boha. A hned za tímto incipitem – s přeskočením celých tří kapitol – rozevře svědectví ze začátku Kristova veřejného působení v Nazaretě. Pán Ježíš přečte v tamější synagoze Izaiášovo proroctví a vztáhne je na sebe: «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». A posluchači žasnou.

Z četby Písma bychom měli chtít mít radost. Vždyť Boží slovo, zejména novozákonní, máme slyšet jako slovo o Boží lásce, které nás chce k lásce vést. Kristus je vtělením této lásky a plností Slova. Proto by mělo být čtení Božího slova, zvlášť evangelia, pro člověka radostí.

„Chtít mít radost“ samozřejmě neznamená „vyrobit si ji“. Znamená to zkusit se radosti otevřít, hledat ji, nezkazit si ji předem, nenegovat ji tím, že nepřipustíme ani její možnost, nepřipravit se o ni, je-li dána. Což ostatně neplatí jen o radosti ze slova Božího.

Chtít mít radost z Písma možná ale také znamená se až tolik netrápit otázkou, jinak oprávněnou, jak přesně vše bylo, co vše je v biblickém textu obraz, co interpretace a co svědectví. Nějak to bylo, za svědectvími Písma je historie Boha a člověka, dějinná zkušenost s Bohem a její reflexe – to je základem biblického náboženství. Ale možná ještě důležitější je se ptát, jak Bohem inspirované slovo promlouvá k nám, čím nám chce zjevit hlubší pravdu o Bohu, světě a zejména o nás samotných. Jak mluví o lásce Boží a jak nás k lidské lásce chce vést. Jak ukazuje, co je a co není důležité, a že nakonec jedině láska, kterou je Bůh, která sestoupila do dějin a která se v Kristu stala člověkem, je důležitá. Bible je jakousi vitráží, skrze kterou do našeho světa chce zazářit oblažující Boží světlo, a tak nám pomoci k zakoušení Boha v životě.

Návodů, jak konkrétně Písmo svaté číst a otevírat se jeho radosti, je mnoho. Jeden staletími osvědčený hovoří o několika krocích. Ty latinsky zní: lectio – meditatio či ruminatio – oratio – contemplatio – actio; česky: četba – meditace či přežvykování – modlitba – nazírání – čin.  Tedy nejprve si v Písmu číst, pak přečtené jakoby přežvykovat ve své mysli a svém srdci, vnímat jejich chuť, pomodlit se k Bohu, otevřít se mu, kéž by ho i zakoušet. A podle vychutnaného dobra se snažit žít, konat.

Že něco takového může přinést radost nám i našemu okolí, se musí jedině zkusit.

Zeptejme se však, kdy naposledy jsme sami otevřeli Písmo a zaposlouchali se do evangelia?

Druhé téma zarezonovalo ve čtení z Pavlova Prvního listu Korintským. Známý obraz církve, křesťanské obce jako těla Kristova.

Obraz lidského společenství jako těla není jen biblický a netýká se jen církve. Už nejeden antický myslitel – například i velký Platón – k tělu s mnoha různými údy přirovnal celou lidskou společnost. Tímto obrazem měla být vyjádřena sounáležitost a propojenost všech lidí, jakož i jejich místo, životní úkol ve společenství, v celku těla.

I Starý Zákon zná podobné obrazy a přirovnání a vztahuje je specificky na Izrael. K obrazu těla nemají daleko obrazy vinice či stromu a jeho ratolestí. Není divu, že i Zákon Nový ústy samotného Ježíše říká, že společenství jeho následovníků je jeho tělem, Kristus je pravým vinným kmenem a křesťané jeho ratolestmi.

Obraz církve jako těla Kristova rozvine zejména apoštol Pavel, a to hned ve třech svých listech: Efezanům, Kolosanůma a právě v Prvním Korintským, z jehož 12. kapitoly dnes čteme. Obraz se v Pavlových jednotlivých listech trochu liší. Jestliže v prvních dvou jmenovaných je Pán Ježíš hlavou a křesťané údy jeho těla, a tak dohromady tvoří církev, tak v našem úryvku je tomu jinak: O Kristu-Hlavě není vlastně řeč. Kristus je zde spíše samotným tělem, které všemu předchází, ze kterého jeho údy teprve vyrůstají, bez něho a bez sebe nemohou vlastně existovat.

Církev je Kristovou Boží tajemnou přítomností: V křesťanské víře, bohoslužbě a společenství křesťanů, a to i navzdory jejich slabostem a hříchům. I proto nazýváme církev tajemným tělem Kristovým, protože jeho přítomnost v křesťanství a v institucích církve je často spatřitelná – pro slabost nás církevníků – skutečně jen vírou, je očím skrytá, je tajemstvím. I přestože by v lásce křesťanů měla být hmatatelná. Ale věříme, že přesto Kristus v církvi tajemně je. A je tam dřív než my, navzdory nám. A z toho měli bychom mít radost.

I proto bychom vnímat církev jako prostředí, jehož jsme součástí, do kterého jsme byli vrženi. Mělo by nám na něm záležet, na jeho údech, na druhých lidech by nám mělo záležet. Jako by nám mělo záležet i na všech lidech ve všech ostatních lidských společenstvích, jichž jsme jen kdo součástí. Měli bychom se snažit být ku prospěchu ostatních, nežít v těchto společenstvích jen pro sebe a za sebe. Snaha o to pomáhá nezastiňovat Kristovu přítomnost v jeho těle, církvi, usnadňuje možnost jeho najití.

Třetím impulsem může být i zajímavý detail, že svatý Pavel svůj obraz církve jako těla vložil do listu adresovaného právě Korinťanům. Křesťanům bohaté starokřesťanské obce, kterým sebevědomí a sebejistota nechyběly.

Milé sestry, milí bratří, zakončeme snad připomínkou včerejšího svátku Obrácení svatého apoštola Pavla. Svátek zpřítomňující biblickou událost Šavlova mystického setkání s Kristem na cestě do Damašku. Jak Šavel, horlivý Hebrej jedoucí do Damašku pronásledovat židokřesťany, byl na cestě tam mystickým setkáním s Kristem sražen z koně. A to ho obrátilo, zcela změnilo jeho život, Šavel nejprve oslepl, ale pak znovu prozřel. Stal se Pavlem, Kristovým následovníkem a apoštolem národů.

Pavlovo obrácení je prototypem jakékoli autentické náboženské zkušenosti jakož i veškerého obrácení. Spadnout z koně je toho nutnou součástí, obrazem, metaforou předpokladu jakéhokoli obrácení k Bohu, dobru i druhým lidem, metaforou znamení autenticity duchovní zkušenosti, setkání s Bohem.

Takový pád z koně může znamenat leccos: Od prostého naražení na vlastní limity a nedostatečnosti, přes pád, který si sami způsobíme, vlastní slabost, spáchaný hřích, neúspěch, nepřijetí, promarnění něčeho, ztrátu něčeho či někoho až třeba po úpadek stářím či nemocí. To vše a mnohé další nás může srazit k zemi a tím nám paradoxně pomoci. Zejména pokud jsme byli těmi, kteří se cítili být nějak „na koni“. Pád dolů, na zem by nás totiž neměl zabít, Pavla také nezabil, měl by nám jen nově otevřít oči, měl by nás zpokornět, uzemnit, a tak nově přivést k Bohu, dobru a lidem. I k sobě samým. A také k soucitu s ostatními.

A tím pádem i k radosti. Třeba i z toho, že jako slabí si můžeme číst v evangeliu, aby nás potěšilo a posílilo. I k radosti ze shovívavosti s druhými, jsme-li sami hříšníky, a hlavně k touze radost dávat dál.

Čtěme bibli, zůstaňme v církvi kolem Krista a zaradujme se třeba i z vlastních pádů z koně.

stáhnout pdf